Born to fight 19. - 3. část

22. srpna 2017 v 8:29 | Monra |  Born to fight
"No ehm jak se to řekne..." odmlčela se.
"Je mi to jasné, ani mi to neříkej, jsi s ním, jsi v tom až po uši a královna tě za to zabije," zakoulela jsem očima.
"Asi tak," povzdechla si.
"Co se vlastně děje, že jsi pro mě šla?" zeptala jsem se.
"No jde o to, že královna svolala sezení pro celý palác plus noviny, nikdo to nechápe. Pojď, jdeš se převléct a jdeš tam," řekla nepřítomně a hleděla před sebe.
"Aha," hlesla jsem.
V pokoji jsem si vzala pouzdové šedé šaty a černé lodičky, vlasy jsem si jen několikrát pročísla a nechala je být tak, jak jsou. Olivia už na mě netrpělivě čekala před naším bytem.
"Vypadáš super!" vyhrkla, čapla mě za ruku a táhla po chodbě.
Tiše jsem ji následovala, protože Liv se zdála být zamyšlená a já ji nechtěla rušit, mé myšlenky se točili kolem Danteho a jeho očí.
Dorazily jsme k místnosti, která mohla být stejně velká jako koncertní hala, byla i stejně stavěná, jako obří posluchárna. Všude kolem se to hemžilo dhampýry a moroji. Sál se celkem plnil, tak jsem šla směrem k dolním sedačkám a tam se pohodlně usadila. Otočila jsem se na Liv, ale ta zůstala stát u stěny se strážcovským výrazem na mě nekompromisně hleděla.
Povzdechla jsem si. Opřela jsem se do polstrování z rudého sametu a prohlédla si zbytek místnosti.
Bylo tu malé pódium, na kterém stál řečnický pultík, přesně takový, jaký jsem si pamatovala z televize. Za pódiem byla bohatě zdobená stěna s rudými závěsy, které nejspíše zahalovaly zbytek pódia. Před pódiem se hromadili novináři, kamery, všichni, co měli možnost vše nějak zaznamenat a vyslat do našeho soukromého světa. Otočila jsem se na Liv a zjistila, že vedle mě sedí Adrian a zamyšleně hledí na pódium.
"Ahoj, sestřenko," pozdravil, ale dál zíral do neznáma.
"Ahoj, Adriane," také jsem ho pozdravila.
Chvilku jsem ho pozorovala a přemýšlela, co na něj Liv vidí.
"Doufám, že už nebudeš takovej idiot a neublížíš Liv, protože jinak ti něco udělám já," zamručela jsem mírně výhružně.
Otočil se na mě a já mu věnovala úšklebek.
"Nemusíš se bát, je pro mě to nejdůležitější," zašeptal a pevně se mi díval do očí.
Několik minut jsme na sebe takhle hleděli.
"Dobře," kývla jsem a otočila se na druhou stranu, bylo zde stále volno.
Povzdechla jsem si.
"Budeš v nemilosti u ostatních morojů, když sedíš se mnou," řekla jsem a znovu se ušklíbla.
"To mi je u prdele," řekl tiše a otočil se za nás.
Napodobila jsem ho. O několik řad nad námi seděl Dante, seděl s nějakou ženou, se kterou si povídal. Vedle něj seděl další moroj.
V okamžiku, kdy očima sjel ke mně jsem se otočila a urovnala si ofinu. Založila jsem si ruce na prsou a čekala.
Během chvilky se ozvaly famfáry, které oznamovaly příchod královny, slyšela jsem komentování jedné morojky, která právě přivítávala královnu, ale stále mluvila směrem do kamery.
Pak přišla královna, na sobě měla béžové šaty s bílou kožešinou, která se vlnila na horním i dolním lemu šatů. Vlasy měla pevně stažené a na tváři měla vlídný úsměv.
"Vítejte všichni!" začala mile.
Tohle jí fakt nežeru...
"Dnes jsme se tu všichni sešli, abych mohla udělat jeden malý objev. Moc ráda bych vám všem někoho představila," pokračovala.
Uvnitř mě zatrnulo, stiskla jsem ruku.
Že nechce udělat to, co si myslím?!
"Dlouho už ve zprávách poslouchám různé klepy a ráda bych vše uvedla do správné míry," usmála se na všechny.
Podívala jsem se na Adriana, nechápavě na ni koukal.
"Mluví o mě!" vydala jsem ze sebe tiše.
Otočil se ke mně a se zhnuseným výrazem se opět podíval na ni.
"Proč by to dělala?"
"Protože jak řekla, mluví se jen o mě a ne o ní. To nechce," zašeptala jsem.
Zamračil se, ale přikývl.
"Takže bych k sem k sobě zavolala svou mladou přítelkyni, slečnu Victoriu Dwightovou. Victorio, jen pojď," usmála se a blahosklonně natáhla ruku.
Zhluboka jsem se nadechla a pak se postavila. Prošla jsem prázdnou uličkou směrem do středu místnosti a pak jsem se propletla mezi kamerami. Po postranních schůdcích jsem vyšla na pódium a pokusila se o úsměv.
"Tohle je Victoria, vidíte, je to úplně normální dívka, někdo by řekl morojka. A ano, je to tak, Victoria je morojka -"
Něco mě odstrčilo a já upadla na zem. Královna vykřikla a pak rychle ztichla, ozývaly se další výkřiky v sále. Otočila jsem hlavu a uviděla, jak královna leží a někdo se nad ní sklání tak blízko, že jsem viděla jen záda.
Pak postava zvedla hlavu a otočila ji na mě.
Vykřikla jsem.
Jeho oči se na mě dívaly a na tváři mu hrál úsměv.
Zaire.
Tentokrát to nemohlo být vymyšlené!
Nemohla jsem se odtrhnout, někdo mě chytil a zvedl mě, otočila jsem hlavou, ale pak ji rychle vrátila.
Byl pryč!
"Vicktorio, klid, klid, uklidni se!" šeptal mi tiše do ucha.
Snažila jsem se vykroutit z pevného sevření svého věznitele.
Musím pryč! Musím pryč! On si pro mě přijde! Ne, to ne! Zabije mě!
"Klid!" uslyšela jsem pevný rozkaz.
"Zavři oči, jsme tu jen my dva, ty a já. V zimním království," zašeptal ale přitom mě stále pevně svíral.
Jakmile tohle řekl, poznala jsem Danteho hlas. Myšlenky se mi pročistily a já se uklidnila. Otevřela jsem oči a zírala na chumel všech před sebou, všichni obskakovali královnu, ale já tušila, že ji už nepomůžou. Viděla jsem jeho zkrvavená ústa moc dobře.
Sevření povolilo, otočila jsem se a uviděla, jak u mě stojí Dante, Liv i Adrian a sledují mě.
"Co to bylo?" zeptal se nechápavě Adrian.
"Victoria trpí úzkostí z toho, když si myslí, že vidí Zaira. Bojí se, že si pro ni příjde," odpověděl mu.
"Vždyť to byl on! Copak jsi to neviděl?!" vyjekla jsem.
"Nic jsem neviděl, útočník povalil královnu tak, že ležela hlavou za pultem a jediný, kdo to viděl jsi byla ty," řekl tiše.
"Byl to on! Byl to Zaire!" vyhrkla jsem.
"Notak Vick," zašeptala Liv a objala mě.
"Zaire už je dávno mrtvý, nemůže ti ublížit, ne, je mrtvý," šeptala a hladila mě po zádech.
"Nevěříš mi," zašeptala jsem, když se odtáhla.
Sklopila jsem hlavu.
"Neříkám, že ti nevěřím, ale je to nemožné, Zaire je mrtvý," řekla a pohladila mě po rameni.
"Taky jsi mi nevěřila, že to je strigoj," zašeptala jsem.
Zvedla jsem k ní pohled a zdálo se, že jsem jí nasadila brouka do hlavy.
Otočila se k Dantemu.
"Vážně to není možný?" zeptala se ho.
Zavrtěl hlavou.
"Spaloval jsem jeho tělo na prach," odpověděl.
Povzdechla si.
"Jste vpořádku?" ukázal se u nás Dimitrij.
Na mě se ani nepodíval. Proč asi...
"Ano, jsme," řekla Liv.
"Odveďte ji do pokoje, myslím, že za ní pak přijdou," řekl tiše.
Liv kývla.
"Tak pojď, Vick," vzala mě za ruku a my se vydaly směrem pryč.
Naposled jsem se otočila. Stále tam bylo klubíčko, morojka, která nejprve vítala královnu, teď rychle mluvila do kamery a nejspíše oznamovala, co se přesně stalo. Moroje odvedli jejich střážci pryč. Neměli tu, co dělat, tak jako my.
Všichni čtyři jsme odešli z té místnosti a já měla velmi zlé tušení. Na každé chodbě jsem se ohlížela.
Když už jsme byli skoro u pokoje, ozvalo se po celém zámku hlášení.
"Prosíme, aby se všichni morojové a jejich strážci zamkli v jejich bytech a aby nevycházeli. Zámek se bude prohledávat, kvůli podezření, že se zde potuluje strigoj."
Pak mě něco napadlo.
"Dante," řekla jsem rychle.
Otočil se ke mně.
"Vezmi mě k sobě do laboratoře, do toho vězení," požádala jsem ho.
"To není dobrý nápad, copak jsi to neslyšela?" zeptal se.
Naštvaně jsem vydechla, otočila jsem se a rychlostí blesku jsem proběhla celou chodbou, slyšela jsem, jak za mnou volali. Nejspíše za mnou i běželi, ale já byla rychlejší. Už jsem byla u výtahu, když jsem rychle zmáčkla čudlík do podzemí. Výtah se zavřel a já sledovala, jak za mnou přibíhají. Cesta dolu mi přišla naprosto nekonečná, když náhle výtah zastavil, cinknul a dveře se otevřely. Vyšla jsem ven a pohled směřovala k jedné cele.
Vyděšeně jsem si překryla ústa, když jsem spatřila otevřené dveře cely, ve které jsem ho viděla i slyšela. Začala jsem se nekontrolovaně třást.
"Zaire!" zaskučela jsem.
"Ano?" ozvalo se za mnou.
Vyděšeně jsem se otočila. Nečekala jsem, že tu bude, že se mi ozve. Stál tam s těma rudýma očima a zakrvácenými rty.
Začala jsem couvat.
Výtah cinknul a dveře se otevřely. Zaire byl pryč.
Několikrát jsem se rozhlédla. Dveře byly zavřené a já stála sama na tom místě.
"Vick!" vykřikla Liv a vyběhla ke mně, když si všimla, že pláču.
Mlčela jsem, ale s určitým pohledem poznání jsem se podívala na Danteho. Zničeho nic se mi udělalo slabo, podlomily se mi nohy. Nechápavě jsem na to zírala.
"Pojď sem," zašeptal Dante.
Lehce mě vzal do náruče a přitiskl si mě k sobě.
"Co sis myslela, že uvidíš?" zašeptal.
"Viděla jsem jeho, mluvil se mnou," zašeptala jsem tiše.
"To se ti zdálo, otřáslo to tebou, podívej se. Mohl to být přelud, jsi unavená. Potřebuješ krev," řekl tiše a sledoval mě.
"Přijedeme hned dalším," řekl ostatním.
"Nepotřebuju krev, nechci krev, je mi po ní nanic," zašeptala jsem.
"Ano, já vím, stál jsem tam, ale po malém kousku ti není nanic, navíc to potřebuješ," řekl mi přísně.
"Nemám žádnou krev, ani nenvím, kde bych-" odmlčela jsem se.
Ta myšlenka se mi naprosto hnusila.
"Nechci kousat lidi," zašeptala jsem.
"Nemusíš kousat lidi," řekl zamyšleně.
"Ne?" zeptala jsem se nevěřícně.
Zavrtěl hlavou. Výtah se otevřel a on se mnou nastoupil. Držel mě v náručí jako kdybych byla pírko.
V tichosti jsme spolu vyjeli nahoru.
"Liv, vezmu ji k sobě, nemusíš se bát, potřebuju jí s něčím pomoct, ty zatím můžeš hlídat Adriana," řekl a mírně se ušklíbl.
Zakoulela jsem očima.
"Myslíš, že ho bude hlídat, jo? Haha, to jsi naivní, Dante," neodpustila jsem si kousavou poznámku.
"Victorio!" okřikla mě Liv.
Zasmála jsem se.
"MYslím, že ty máš co říkat sestřenko," vrátil mi Adrian.
Vražedně jsem se na něj podívala.
"Tak jdeme," řekl Dante a rozešel se bludištěm chodeb.
Celou dobu jsme mlčeli, ale já na něj mohla koukat a prohlížet si ho.
"Copak?" zeptal se, když už ho to nebavilo.
"Díky," řekla jsem tiše.
Odfrkl si.
"V zadní kapse mám kartu."
Podívala jsem se na něj překvapeně. Natáhla jsem ruku a sáhla mu do zadní kapsy, kde jsem nakonec vylovila kartu od dveří, přiložila jsem ji a otevřela dveře.
Mírně do nich kopl nohou a pak mě vnesl dovnitř.
Nohou opět kopl do dveří a ty se zacvakly. Přešel do obýváku a tam mě položil.
"Běž si dát sprchu, uleví ti," řekl tiše.
Kývla jsem. Vyhoupla jsem se na nohy.
"Potřebuju pomoct," zalhala jsem.
Otočila jsem se k němu zády a odhrnula si vlasy. Dante ke mně přistoupil, jemně rukou chytil jezdec zipu a rozepl mi šaty, mírně je odhrnul a pohladil mě po kůži na zádech.
Projel mnou proud chtíče, ale udržela jsem se. Jeho dotyk zmizel a já odešla do koupelny. Jen jsem za sebou zavřela, nemyslela jsem si, že bych musela zamykat, když je tu Dante. Stáhla jsem si šaty a sundala boty. Vysvlékla jsem se ze spodního prádla a všechno to nechala ležet na zemi. Přešla jsem k prostornému sprchovému koutu a vlezla dovnitř. Otočila jsem kohoutkem nechala na sebe dopadat ledovou vodu, která se brzy ohřála na horkou. Pokožku jsem měla rychle rudou a kolem mě byla pára. Vzala jsem si mýdlo a začala si ho vmasírovávat do kůže na pažích. Uslyšela jsem, jak se otevřely dveře do sprchy a strnula jsem. Uviděla jsem ruku, jak se natáhla pro sprchový gel a po chvíli ucítila ruce na svých zádech.
"Dýchej," ozvalo se mi u ucha.
Nadechla jsem se, když jsem si uvědomila, že jsem vážně přestala dýchat. Jemně mi myl záda a já tam stála celá ztuhlá, neschopná nad ničím přemýšlet.
"Namoč si vlasy," nakázal mi.
Poslušně jsem udělala krok do předu a nechala vodu, aby mi namočila vlasy. Opět jsem odstoupila a on mi začal mýt vlasy šampónem. Vychutnávala jsem si jeho péči.
"Smej si to," zašeptal a přitom mě rukama svíral za boky.
Poslušně jsem si smyla šampón z vlasů. Když se mi to povedlo, zůstala jsem chvilku stát pod tekoucí voudou a úžívala si to.
Jeho tělo mě náhle natisklo ke studené zdi. Přerývavě jsem se nadechla. Natočila jsem se a uviděla jeho divoké modrozelené oči.
"Nemusíš kousat lidi," zašeptal tiše.
Chvíli jsem na něj nechápavě zírala a pak mi to došlo, on se mi nabídl.
"Dante," zašeptala jsem.
Obrátil si mě v náručí tak, abych k němu byla čelem. Voda mu stýkala po hrudi, jednotlivé kapičky mu klouzaly po bezchybné kůži. Zatlačila jsem trošku a donutila jeho, aby byl opřený o protější zeď. Tam netekla voda, takže nám nebude tolik překážet.
Mírně zasyčel, když jsem ho přirazila ke stěně. Poprvé za celou dobu mi ukázal tesáky. Jeho obličej byl náhle kompletní, líbilo se mi to.
Ruce jsem měla položené na jeho hrudi, natáhla jsem se na špičky a políbila ho, přitom mu jemně přejela jazykem přes tesáky, jeden mě škrábl a já ucítila, jak se mi spustila krev. Dante si mě k sobě přitiskl, nejenže jsem cítila něco, co mě velmi těšilo, ale cítila jsem, jak mi jemně saje mou krev a jaký pocit to ve mně vzbuzuje. Chvění po celém těle, rozkoš, neuvěřitelná, nekonečná rozkoš, touha, touha se kterou se nedá nic srovnat. Toužila jsem po něm, toužila jsem, aby pokračoval. Odtrhla jsem se od něj, rukou si stáhla mokré vlasy z krku a nabídla mu krk. Chvíli na mě koukal, jestli si to nerozmyslím.
"Napít se máš ty," poznamenal.
Bez řečí jsem chytla jeho hlavu a přitáhla si ji ke krku. Nejprve mě políbil na kůži, pak jemně přejel tesáky a až po chvíli mě teprve kousnul.
To, co jsem cítila předtím bylo nic oproti tomu, co jsem pociťovala teď.
Náhle nebylo nic jiného než Dante. Nedokázala jsem myslet na cokoliv jiného, co se ho netýkalo.
Ústy se mi prodral vzdech. Dante se odtáhl, jeho rty byly mírně zakrvácené, jeho výraz v očích mluvil za vše.
"Ty ale nemáš tesáky," zašeptal tiše.
Stále mě hypnotizoval.
"Ne," řekla jsem rychle.
"Tak jak to uděláme?" zeptal se a jeho hlas byl vyzývavý.
 

Pozor!

16. srpna 2017 v 10:41 | Monra
Rozhodla jsem se, že budu vydávat povídky na jiném blogu, kde mě můžete najít.

Jmenuje se : http://hauntedsisters.blog.cz/

Kdyby někdo zabloudil a nechal komentář, co si myslí o nové povídce, budu moc ráda <3

Blood sisters 1.

11. června 2017 v 20:39 | Monra |  Blood sisters



Vešla jsem do dveří a položila kufry na zem. Rozhlédla jsem se okolo a přejela pohledem moderně zařízený byt. Na zemi byly dřevěné parkety, který doplnil šedý koberec, na kterém stála bílá pohovka. Když jsem se podívala dál, viděla jsem skleněný televizní stolek, na kterém ležel ovladač od plazmové televize, která visela na stěně. Po pravé straně jsem uviděla botník a věšák na bundy se zrcadlem. Položila jsem klíče od bytu na komodu a podívala se na sebe do zrcadla.
Skvěle, proč sis jako vybrala byt? Abys nebyla tak nápadná?
Můj mozek si se mnou zase hrál.
Povzdechla jsem si.
Přešla jsem na druhou stranu, kde byly dveře. Otevřela jsem a nakoukla do malé místnosti, ve které se nacházela pračka se sušičkou.
"Fajn," zamumlala jsem.
Zavřela jsem za sebou a přešla do středu místnosti, kde jsem rukou přejela po té bílé kožené pohovce. Nakoukla jsem průchodem do moderní šedě stylizované kuchyně, kde se nacházel jídelní stůl. Vrátila jsem se zpět do obýváku a přešla ho až ke dveřím, které byly hned naproti kuchyni. Dostala jsem se do ložnice, která byla ve tmavé barvě. Postel byla povlečená černým povlečením, na zemi byl černý koberec. Byl zde i psací stůl s židlí a lampičkou. Otočila jsem se ke dveřím v pokoji a domyslela si, že to bude šatna. Vyšla jsem z pokoje a podívala jsem se do poslední místnosti, kterou byla koupelna.
Ta byla zařízena v hnědo zelené barvě. Byla zde rohová vana, která naprosto dominovala celé místnosti.
Pousmála jsem se.
Uslyšela jsem zaťukání.
"Haló?" ozvalo se od vchodových dveří.
Otočila jsem se a přešla ke vchodovým dveřím.
Ve dveřích stál postarší muž, byl to majitel celého domu.
"Vše vpořádku?" zeptal se.
"Ano, jistě," ujistila jsem ho.
Mile jsem se na něj usmála a on s úsměvem odešel. Zavřela jsem dveře a zhluboka se nadechla. Vzala jsem kufry a odnesla je do ložnice, kde jsem začala vybalovat své oblečení.
Ťuk, ťuk.
Vstala jsem a odešla otevřít.
"Už jdu!" zamračila jsem se, když se znovu ozvalo ťukání.
Otevřela jsem dveře a uviděla dívku mých let, s hnědými dlouhými vlasy a půvabným obličejem. V rukou držela nějaký košík. Měla oblečený jednoduchý černý tričko a jeansy.
"Ahoj, já se jmenuji Zoey. Tohle posílá moje matka, bydlíme naproti tobě. Doufám, že se ti tu bude líbit," řekla příjemným hlasem.
"Oh, díky. mé jméno je Nathali. Ehm, nevěděla jsem, že se tohle dělá ještě," řekla jsem a snažila se znít rozpačitě.
Natáhla ruku s košíkem a podala mi ho.
"Děkuji moc, je to od vás milé."
"Tak budeš nastupovat u nás na školu?" zeptala se.
Rukou jsem si zajela ke krku a přejela si po něm.
"Nejspíš ano," řekla jsem rychle.
Popravdě jsem nevěděla, co tu budu dělat a nevěděla jsem ani, proč tu vlastně jsem.
"Zítra se tam přihlásím," dodala jsem.
"Dobře, kdybys cokoliv potřebovala, můžeš zazvonit," zamumlala a usmála se.
"Jo jasně, děkuju a ještě jednou díky za ten košík," odpověděla jsem.
Kývla, otočila se a odešla ke dveřím naproti.
Já jsem se otočila a zavřela za sebou dveře.
"Já nevěděla, že se tohle ještě dělá... Fakt dobrý, nic lepšího jsem říct nemohla," povzdechla jsem si.
Položila jsem košík v kuchyni na stole a odešla opět vybalovat vše. Mé věci byly jinde, ale já nevěděla, jestli tu dlouho zůstanu.
To se uvidí.
Potřebovala jsem ale přinést poslední věc. Menší kufr, ve kterém jsem měla nashromážděnou svou potravu. Klíč od bytu jsem si zastrčila do zadní kapsy a vyšla jsem z bytu, v ruce jsem pevně svírala klíčky od auta. Myšlenka na ten kufr mi způsobovala ještě větší utrpení a hlad. Nenasytitelný hlad.
Odemkla jsem své auto, které stálo před bytovkou a z kufru vyndala onen kufřík. Zaklapla jsem kufr a prsty přejela auto po celé jeho délce. Bylo nádherné a já si potrpěla na komfort. Černý Mercedes GLE 350d, který tak trochu připomínal divokou kočku připravenou na výpad.
Zamkla jsem ho a spěšně se vrátila do bytu. Přešla jsem rovnou do kuchyně a tam jsem otevřela moderní prostornou ledničku. Kufřík jsem položila na linku a otevřela ho pomocí kódového zámku. Zírala jsem na ty balíčky a přemáhala svůj hlad. Rychle jsem je přeházela do spodního šuplíku a zavřela ho. Poté jsem se ještě podívala na ten košík. Vzala jsem ho ze stolu a přenesla ho až na linku.
Uvnitř se nacházela flaška červeného vína, černé olivy, sýr, ale i chipsy. Bylo tu spousty dalších mlsek jako mandle a podobné.
"Hm," pronesla jsem.
Vzala jsem flašku vína a hledala po kuchyni otvírák. Brzy jsem ho našla a otevřela si ho, vzala jsem sklenku a nalila si ho. Nechala jsem ho chvilku odstát, mezitím jsem uklidila jídlo z košíku a pak jsem se vrátila zpět k vínu.
Dopřála jsem si malý doušek a mile překvapená jsem se znalecky ušklíbla. Přešla jsem do obýváku a pustila televizi.

***

Opravdu jsem nevěděla, kolik mi budou hádat, ale myslela jsem si, že tak poslední ročník bude nejlepší.
Zaparkovala jsem své auto u školy a vylezla z něj. Lidi na mě zírali. Nemohla jsem si pomoct, ale dělalo mi to radost. Nesnášela jsem módní trendy této doby, ale musela jsem se trochu přizpůsobit. Měla jsem bílé upnuté kalhoty s vodorovnýma dírami na kolenou, černé tílko a k tomu džínovou bundu.
Fakt jsem tohle nesnášela.
Ostatní okolo mě byli oblečeni podobně.
Takže jsem se trefila a možná nebudu tak vyčnívat.
Těžko, mé auto strhlo největší pozornost. Viděla jsem kluky, kteří po něm zasněně šilhali a dívky, které si mě nadřazeně prohlížely kvůli němu. Na mé tváři to vytvořilo úšklebek, který ale později přešel v úsměv.
Škola byla podle mého vkusu špatně zrenovovaná. Byla to betonová budova se dvěma hlavními vchody. Vešla jsem dovnitř a pokusila se najít sekretářku. Nebylo to tak těžké. Vešla jsem se zaklepáním do otevřené místnosti.
"Dobrý den," usmála jsem se na ni.
"Dobrý," řekla rychle.
Byla zcela pohlcena svou prací, hledala mezi hromadou papírů.
"Copak potřebuješ?" zeptala se.
"Jsem tu nová, chtěla bych se přihlásit do školy," řekla jsem.
"Jistě, tak se tu posaď."
Nabídla mi rukou židličku naproti ní. Posadila jsem se a upřeně ji sledovala.
"Takže," řekla a dívala se na nějaký list papíru.
Podala mi ho i s tužkou. Beze slova jsem ho vyplnila a podala ji ho zpět.
"Dobře, slečno Chassonová, na jakou školu jste chodila? Neuvedla jste to," zamračila se na papír a pak se na mě podívala.
"Jistě, chodila jsem na školu v Evropě."
"To ale nestačí," poznamenala.
Chytila jsem ji pohledem.
"Ale stačí," řekla jsem mile.
"Víte vše, co je potřeba," pousmála jsem se na ni.
Ani jsem se nemusela tolik soustředit.
"Jistě, vím vše, co potřebuji," zopakovala jako v hypnóze, což ona v podstatě byla.
Chvíli ťukala něco do počítače, pak vstala, podala mi nějaký papír, který právě vytiskla a k němu ještě pak další.
"Tady máte plán výuky a plánek školy, plus vaše skříňka má číslo 164."
"Děkuji vám," usmála jsem se na ni.
Vstala jsem a odešla směrem ke své skříňce, která byla vyznačená na mapě. Mí noví spolužáci na mě divně koukali, ale já si toho naprosto nevšímala.
"Hej," poklepal mi někdo na rameno.
S trhnutím jsem se otočil.
"Ahoj, Zoey," usmála jsem se na ni.
"Tak jsi tu," poznamenala.
"Oh, jistě, no, škola se nesmí zanedbávat," zasmála jsem se.
"No, jasně. Co máš za předmět teď?" zeptala se.
Podívala jsem se do rozvrhu.
"Podle tohohle mám mít dějepis," zamumlala jsem.
"To mám taky, můžu ti ukázat, kde to je," mrkla na mě.
"Jasně," usmála jsem se.
Odvedla mě k jedné z mnoha tříd a poradila mi, kde je volné místo. Bylo to hned před katedrou. Nad tím místem jsem se musela ušklíbnout, ale poděkovala jsem Zoey a sedla si.
Brzy se třída zaplnila. Projížděla jsem na mobilu Instagram a nevšímala si jich. Pak zazvonilo a do třídy vešel učitel.
Pozdravil nás a všechny přejel pohledem.
"Nová tvář?" zeptal se.
Kývla jsem.
"Jmenuji se Nathali Chassonová," odpověděla jsem.
Prohlédla jsem si chlapa středních let, který měl mírně ustupující vlasy a na břiše se mu začat tvořit mozol.
"Dobře tedy. Minule jsme se bavili o konci světové války. Kde přesně jsme skončili?" zeptal se.
Třída byla potichu.
Mírně jsem se ušklíbla.
"Skončili jsme dnem D," ozval se tichý holčičí hlásek.
Natočila jsem se tak, abych mohla vidět dívku, které patřil. Byla to taková ta šedá myška, jako kdyby o ni nikdo nevěděl.
"Díky, Leo," odpověděl ji.
"Takže kdy byl den D a jak se mu také jinak říkalo?" zeptal se a rozhlédl se po třídě.
"Tak slečno Chassonová, máte možnost se předvést."
Hlupák.
"Den D není tak jednoznačný. Je to pojem, který se vyznačuje tím, že jsou předem určené vojenské akce, nebo plány, které se pak určí na daný den, kterému se pak říká den D. Nejznámějším bylo vylodění v Normandii, neboli také operace Overlord. Původně byl stanoven termín na pátého června, ale později to přesunuli na šestého. Byly nepříznivé podmínky, ale nakonec si mysleli, že tím překvapí Hitlera. Bylo to roku 1944, velel tam generál Eisenhower," pokynula jsem hlavou.
Koukal na mě, byl zřejmě překvapen.
"Skvěle," prohlásil.
Ušklíbla jsem se a dál se věnovala své manikůře. Někdo mi poklepal na rameno. Natočila jsem se a uviděla mladíka, který očividně patřil do místního fotbalového týmu. Byl jako hora svalů.
"Jsi dobrá," mrkl na mě.
"Díky," zvedla jsem koutek úst.
Vypadal celkem mile. Měl blond vlasy a modré oči, a pak měl také ty ďolíčky, co se všem líbí.
Mě ale moc ne.
Po třídě se ozývalo mumlání a podobné. Učitel dál vyprávěl o Normandii, ale já ho vůbec neposlouchala.

***

Stála jsem u svého auta. Dnešek byl poklidný, nemohla jsem si pomoct, ale něco mi nesedělo. Rozhlédla jsem se.
"Nathali?" ozvalo se za mnou.
"Ano?" otočila jsem se.
Byl to nějaký frajírek, který se potuloval se skupinkou Zoey.
"Dneska večer se u mě pořádá párty, jsi zvaná," usmál se.
"Díky, ale nevím, kde bydlíš," odpověděla jsem.
"Zoey ti řekne," mrkl na mě.
Otočil se a odešel.
Díky bohu!
Protočila jsem oči a pak jsem se vrátila ke sledování okolí.
 


Nathali Chasson

1. června 2017 v 16:08 | Monra |  Blood sisters

Nathali Chasson


Lev
20 let
Nathali se přestěhovala do města. Nikoho zde nezná, s nikým se nebaví. Ale přesto k sobě řitahuje nechtěnou pozornost.

Zoey Venetto

1. června 2017 v 15:36 | Monra |  Blood sisters

Zoey Venetto

Kozoroh
19 let
Suduje zdejší Sherburne-Earlville High school. Jedináček, má jen matku Ellison. Ve škole je považovaná za nejhezčí dívku, ale je odtažitá a má jen svůj okruh přátel. Nemá přítele, protože ji všechny dosavadní vztahy zklamaly.

Další články