Otevřu ti oči 2.

30. listopadu 2015 v 21:34 | Monra |  Naruto ff
Co si o tom myslíš?"
"No, myslela jsem, že jsi starší." vyhrkla jsem největší blbost, kterou jsem mohla.
Chvíli se na mě podivně díval a pak se začal smát.
"Páni, tohle jsem nečekal. Čekal bych něco ve stylu: 'Jakto že tě nikdo nepoznal? Co tu vůbec děláš? Proč zrovna já?' Ne, že řekneš, že mám být starší. Zaprvé jsem mnohem starší než vypadám a za druhé jdi spát." řekl a vrtěl přitom hlavou.
Chtěla jsem protestovat, ale zarazil mě. Nasadil si masku, chytil mě za ramena a otočil mě k pokoji.
"Sundej si tu masku." zaprosila jsem.
"Měla bys jít spát a hned, ráno budeme trénovat a tvrdě!" tlačil mě za ramena do pokoje.
"Poslední otázka!" vyhrkla jsem.
Já stála na jedné straně futer a on na druhé.
"Znal jsi Itachiho?" zeptala jsem se s nadějí v hlase.
Zabouchl dveře. Prostě mi je zavřel před nosem. Povzdechla jsem si a otočila se do pokoje. Byl malinký ale opravdu útulný. Měl jedno malé okno, pod kterým byla postel, sedla jsem si na ni a rozhlédla se dál. Na stěně visel obraz s květinami a napravo byla komoda. Vyndala jsem si věci z batohu, otevřela okno a dovnitř vpustila zvuky vody narážející na kameny. Usnula jsem téměř okamžitě a v noci se často budila.

Když jsem se vzbudila, v okně byla napůl tma, protáhla jsem se a vstala. Nemyslela jsem si, že by mohl být vzhůru a tak jsem vylezla z pokoje, protože jsem měla velký hlad. Místnost uprostřed byla tvořena kuchyní a jídelním stolem. Zvědavě jsem nakoukla do jedné skříňky a pak do další a další. Čtvrtá už v sobě skrývala nějaké potraviny.
"Když zkusíš tu další najdeš ještě lepší jídlo." ozvalo se ode dveří jeho ložnice.
Vyjekla jsem a okamžitě jsem se přestala natahovat do horní police. Uvědomila jsem si co mám na sobě, vpodstatě nic.
"Dobré ráno." špitla jsem.
"Dobré." řekl pobaveně.
Podívala jsem se na něj. Měl na sobě jen kalhoty, ani tu masku neměl. Všiml si, jak na něj koukám, sklopil hlavu a pousmál se.
"Nečekal jsem, že budeš tak brzy vzhůru, šel jsem se podívat, kdo to hrabe." poznamenal na vysvětlenou.
Nastalo trapné ticho.
"Tak já teda teď půjdu do koupelny, pak tam můžeš jít ty a já mezitím udělám snídani." usmál se.
Přešel ke mně a shlížel na mě svýma černýma očima.
"Jak se ti spalo?" zeptal se jakoby nic.
Opřela jsem se o linku, abych dostala mezi nás nějakou vzdálenost.
"Budila jsem se, ale jinak se mi spalo dobře a tobě?"
Dívala jsem se na něj s ledovým klidem a přitom se snažila nevnímat jeho krásu.
"Měl jsem podivné sny a nemohl jsem usnout. Snad jsem čekal, kdy uslyším, jak utíkáš pryč. A místo toho máš hlad a prohledáváš kuchyň. No noc to byla vcelku zajímavá." poznamenal uznale a začal se smát.
"Ty jsi hodně veselá osoba viď?" zeptala jsem se s úsměvem.
"Není to tak, ale když me něco baví, tak se rád směju. Neber to tak, že z tebe mám srandu. Ale cítím se mnohem lépe, než když jsem musel být u ANBU."
Chvíli jsme na sebe koukali, sklonila jsem hlavu a Madara odešel do koupelny. Já se vrátila do svého pokoje a připravila si oblečení. Když jsem uslyšela cvaknout dveře, vyšla jsem z pokoje a uviděla, jak se zavírají protější dveře. Proklouzla jsem do malé koupelny, která byla prostě zařízená. Podívala jsem se na sebe do zrcadla. Bílé vlasy rámovaly oblý obličej, rudé oči, malý kulatý nos, plné rty. Opláchla jsem si ruce a obličej studenou vodou.
Můj učitel je Madara Uchiha. Nedokázala jsem tomu uvěřit. Rychle jsem se osprchovala, osušila a oblékla. Rozhodla jsem se pro obyčejné fialové tričko a černé kalhoty, vlasy jsem si ještě jednou rozčesala, protože byly dlouhé. Když jsem vyšla z koupelny na stole ležely talíře a já se hladově vrhla ke svému. Pobaveně mě sledoval a pustil se do jídla, všimla jsem si, že vedle něj na stole leží jeho maska. Když viděl na co koukám, chytil masku do jedné ruky a prohlížel si ji.
"Musíme nastolit pravidla. To nejhlavnější je, že když půjdeme trénovat a budu mít tuhle masku, budu takový jako na začátku. Budu tvůj učitel prostě, nebude to žádné bratříčkování, beru tvůj výcvik vážně. Když ji mít nebudu tak budeme-" odmlčel se a přemýšlel.
"Budeme přátelé." řekla jsem a sledovala své ruce.
"To zní dobře." poznamenal s úšklebkem.
Dále jsem se věnovala svému jídlu, když jsem si uvědomila jednu věc.
"Neodpověděl jsi mi na otázku!"
Překvapeně ke mně zvedl oči a pak s nimi uhnul.
"Nevím, zda je Itachi dobré téma mezi námi. Ikdyž po dnešním tréninku si ověříme jak dobře to půjde."
Povzdechla jsem si, opět mi neodpověděl. Ale já moc dobře věděla, že bych na něj myslet neměla. Sklonila jsem hlavu a na chvíli zavřela oči. Okamžitě jsem viděla jeho tmavé vlasy a ještě tmavší oči, přátelský úsměv, který se změnil do tenké linky. Otevřela jsem oči a viděla, jak se mi třesou ruce. Zvedla jsem hlavu a zjistila, že má na sobě tu masku.
"Jdeme ven." řekl ledově klidným hlasem bez emocí.
"Hai Madara-sensei!" řekla jsem odhodlaně.
Oba jsme vstali a vyšli ven. Když jsem se rozhlédla, tak za domem byla vysoká skála, po levé straně jezero a naproti mně les. Postavil se naproti mně a prohlížel si mě.
"Dnes budu zkoušet tvou obranu proti genjutsu. Rád to prozkouším. Budu se ti snažit proniknout do mysli a ty se snaž mě tam nepustit."
Přikývla jsem a připravila se.
"Tři! Dva! Jedna!"
Napnula jsem tělo, představila si sebe jako malou postavičku, kolem které jsem vytvořila obal. Náhle jsem ucítila jeho přítomnost kolem mého obalu, viděla jsem ho, jak tam stál. Zvedl ruku a prstem se dotkl mého obalu, ten se zavlnil a prasknul. Začala jsem sledovat zrychleně své dětství, první setkání s Itachim vyvstalo nejvýš.

Seděla jsem ve třídě v druhé lavici. Děti kolem si spolu povídali a já tam seděla a četla si.
"Ahoj mužů si sednout k tobě?" ozvalo se vedle mě.
Zvedla jsem oči od knížky a vedle sebe uviděla chlapce s tmavýma očima a tmavými vlasy. Usmál se na mě a podal mi ruku.
"Uchiha Itachi." představil se mi.
"Senju Kasumi." potřásla jsem mu rukou.
Posadil se vedle mě, vyndal si věci na lavici a otočil se ke mně.

Vrátila jsem se zpět do reality. Zhluboka jsem dýchala a sledovala ho.
"Docela to ušlo, ale stejně, snaž se víc."
Kývla jsem a podruhé se připravila.
Tentokrát mě nevaroval. Co nejrychleji jsem vytvořila bublinu a začala ji obalovat víc a víc. Už jsem viděla, jak se blíží. Vytvořila jsem ještě poslední vrstvu a snažila se to celé udržet. Přistoupil k bublině a přiložil k ní prst, nic se nestalo. Měla jsem chuť se smát. Pak ale položil na bublinu celou dlaň, bublina zmizela. Další vzpomínky a další z mé skoro dospělosti.

Náš učitel nás rozděloval do týmů, seděli jsme v té samé třídě. Tak jsem doufala, že budu s Itachim.
"Tým číslo 5. Uchiha Itachi, Senju Kasumi-" přestala jsem poslouchat.
To vše mi stačilo, abych byla šťastná.

Další vzpomínka následovala okamžitě.

"Chtěl jsi se mnou mluvit?" usmála jsem se na něj.
Stáli jsme na naší louce s jediným stromem.
"Ano, potřebuji ti říct něco moc důležitého." řekl a hlavu měl sklopenou.
Cítila jsem ten správný čas, ano, teď mu to povím!
"Itachi-kun, já ti taky musím něco říci, mohu ti to povědět první?"
Zvedl ke mně hlavu a krátce kývl.
"Vždy jsi byl mým nejlepším přítelem, viděl jsi mě plakat, smát se. Byl jsi pokaždé se mnou, bránil mě ať před dětmi nebo před zabijáky. Učil jsi mě a teď nám je, kolik je a já pocítila nutkání ti ukázat své city, které k tobě chovám." řekla jsem dívajíc se na nebe.
"Kasumi, musím ti povědět, že mě těší co mi tu říkáš. Ale já musím odejít, už mě nikdy neuvidíš!"
Nechápavě jsem ho sledovala. Když mi začalo docházet co řekl, cítila jsem slzy na tvářích.
"Nezkoušej mě hledat, nestojím o tebe." řekl s tvrdou tváří.

Náhle se přede mnou objevil opět Madara. Sledovala jsem ho a věděla, že se mám znovu připravit. Má bublina teď byla daleko od mé postavy a byla mnohem silnější. Věděla jsem, na co se chce podívat, ale rozhodla jsem se mu to nedovolit. Nebude se koukat na to období pak! Když přišel k bublině, rovnou na ni položil ruku. Cítila jsem tlak, ale nehodlala jsem povolit. Něco uvnitř mě se pohnulo a já ucítila příval síly. Obrněla jsem se a zároveň na něj zaútočila. Sváděli jsme boj, ikdyž jsem věděla, že jeho obranu neprolomím, tak jsem na něj dorážela.

"Dost." řekl a oba jsme na sebe zase koukali na paloučku před domem.
Pro dnešek končíme, je docela pozdě, brzy se bude stmívat a ty musíš být už unavená a hladová. Pojď dovnitř."
Rozhlédla jsem se, opravdu slunce se sklánělo k západu. Museli jsme tu být celý den a já byla celá rozbolavělá ze stání. Následovala jsem ho dovnitř, jakmile prošel dveřmi, tak si sundal masku.
Otočil se na mě s omluvou v očích.
"Nečekal jsem, že mi budeš chtít až tak vzdorovat a budeš na mě i útočit, bylo to dlouhé a já tě nechci hned ztrhat. A ohledně toho co jsem viděl, nezlob se na mě, byla to motivace pro tebe. Mohu ti odpovědět konečně."
Natáhla jsem se pro oba talíře a šla ke dřezu, kde jsem oba opláchla.
"Nemluvíš se mnou?" zeptal se mě potichu.
"Ne mluvím, jen jsem zamyšlená." ohlédla jsem se na něj.
Stoupnul si hned vedle mě, bokem se opřel o linku a založil si ruce na prsou.
"Nad čím přemýšlíš?" zkoumavě mě sledoval.
"Celý život jsem milovala člověka, pro kterého jsem nic neznamenala. Já mu věnovala sebe a nikdy se nepodívala na nikoho jiného tak, jako na něj. A on odešel bez známky lítosti."
Rychle jsem si rukou setřela slzy z tváří a utírala talíře.
"Nejsem nejlepší společník, časem na to přijdeš, ale rád bych kdybys mi důvěřovala." zašeptal.
Položila jsem talíř a bez přemýšlení ho objala a plakala.
"Tak dlouho jsem trpěla myšlenkami na něj, prosím pomoz mi od toho!"
"Pro mě je jen jediná cesta, ale není to dobrý nápad, hlavně si myslím, že by to ani nešlo z tvé strany. Mrzí mě, že jsem tě nechal to vidět."
Poodtáhla jsem se od něj.
"Omluv mě prosím, půjdu do pokoje, potřebuji být sama, když jsem v této náladě." řekla jsem a znělo to jako od mrtvoly.
Prošla jsem kolem něj a ani nečekala, jestli nějak zareaguje. Zavřela se v pokoji a lehla si do postele. Nevím jak dlouho jsem plakala, ale ležela jsem a sledovala strop. Ozvalo se zaťukání na dveře, po kterém se následně otevřely. Přišel až k posteli, sedl si na zem a položil hlavu na postel vedle mě. Neodolala jsem a položila ruku na jeho vlasy. Překvapilo mě jak jsou hladké a jemné. Začala jsem se probírat jeho vlasy, uklidňovalo mě to.
"Jsi vpořádku?" zašeptal.
"Budu brzy neboj, jen se musím dat dokupy."
"Měla bys spát, dokážeš usnout?"
"Já nevím." zašeptala jsem v odpověď.
"Ležela jsi někdy s mužem a usnula?"
Chvíli jsem přemýšlela, co to je za divnou otázku.
"Ne." špitla jsem.
"Budeš se bát? Nabídnu ti, že si lehnu k tobě. O nic se pokoušet nebudu, jen vím, že ti to pomůže."
Překvapeně jsem zamrkala. Odsunula jsem se na kraj postele a nadzvedla peřinu. Zvedl se, chvilku na mě koukal a čekal. Kývla jsem na něj a on si vedle mě lehnul. Nevěděla jsem, co dělat, tak jsem se k němu prostě otočila a koukali jsme na sebe.
"Mohu mít otázku Marado?"
"Samozřejmě."
"Ta dívka v kuchyni na obrázku. Kdo to je?"
Uhnul očima, podíval se na vzor povlečení a prstem jezdil na ploše mezi námi.
"Ta dívka se jmenovala Misaki. Miloval jsem ji, když jsem byl ještě ve vesnici. Musel jsem odejít, když jsem se pro ni vrátil, ona už byla vdaná za jiného. Spolu jsme si slíbili, že se budeme milovat navždy, ale ona mě zradila." zašeptal.
Chvíli jsem nad tím uvažovala.
"Proč máš tedy její fotku vystavenou?"
Usmál se a podíval se na mě.
"Abych nikdy nezapomněl."
"Ale na co?"
"Jak si ženy dokážou omotat muže kolem prstu a pak stačí jeden pohyb a srazí ho na kolena."
Tohle jsem opravdu nečekala, znělo to mírně zahořkle a říkal to se stopou ironie v hlase,ale i přesto se usmíval.
"Potkal nás stejný osud." pípla jsem.
Sledovala jsem ho a on ke mně zvedl černé oči.
"Myslím, že pro dnešek bylo povídání dost. Měla bys spát." usmál se.
Kývla jsem a zívla si. Nesměle jsem natáhla ruku, uchopila do ruky pramen a zavřela oči. K mému překvapení jsem ucítila jeho ruku, jak chytla tu mou a obalila ji. Souhlasně jsem zamručela a ponořila se do světa snů.

Po prvním snu jsem se probudila s výkřikem a pláčem. Viděla jsem ho, jak mě znovu opouští a odchází. Snažila jsem se běžet za ním ale on dočista zmizel a na mě se ze všech stran dívaly oči.
Madara mě držel v náručí a konejšil. Když jsem si opět lehla, spánek se nechtěl dostavit, ikdyž jsem slyšela Madarovo tiché oddechování. Sledovala jsem jeho obličej, když jsem uviděla, že otevřel jedno oko a podíval se na mě.
"Spi!" rozkázal mi.
"Jak můžeš vědět, že nespím, když se na tebe jen dívám!" brblala jsem si a otočila se k němu zády.
Ucítila jsem, jak si zamotal ruku do mých vlasů. Spokojeně jsem usnula a spala až do rána.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama