Otevřu ti oči 3.

1. prosince 2015 v 15:55 | Monra |  Naruto ff
Ráno jsem byla v pokoji sama, vylezla jsem z pokoje a uviděla ho, jak něco připravuje.
"Chtěla bys vidět Itachiho?"
Hezké pozdravení, to uznávám. Proč se mě ptal na takové věci?
"Ano." řekla jsem stručně.
Abych mu mohla taky ublížit. Aby věděl, jaké to je.
"Co budeme dnes dělat?" zeptala jsem se veseleji.
"Napadlo mě,že ti to tu ukážu, abys to tu znala. A pak odpoledne se na něco vrhneme."
"To zní jako plán!" zasmála jsem se.
Snídaně ležela na stole, tak jsem se posadila. Přešel ke dveřím a otočil se ke mně.
"Musím něco zařídit, neboj se, hned budu zpět a půjdeme. Jez!" přikázal mi.
Než jsem stihla cokoliv říct, zavřel dveře a já se nahrnula k oknu a sledovala ho. Teprve teď jsem si uvědomila, že má na sobě rudé brnění a na zádech má svou zbraň. Kam asi běžel? Doufal, že půjde dřív, abych ho neviděla? Povzdechla jsem si a sesunula se zpět na jídelní židli. Pustila jsem se do jídla, když jsem dojedla, tak jsem po sobě uklidila. V koupelně jsem se omyla. Připravila oběd a opět uklidila. Už jsem nevěděla, co dělat.
Co má asi tak ve svém pokoji? Zamračila jsem se. Přece bych tam nešla. O pár minut později jsem se nachytala, jak otevírám dveře jeho pokoje. Když jsem se rozhlédla uvnitř, nebylo tam nic jiného než v mém. Akorát měl větší postel a na skříni měl rámečky s fotkami. Přešla jsem k nim a postupně si je prohlížela. Když jsem došla k poslední, zůstala jsem nehnutě civět. Byla jsem na ni já, nebyla jsem tam sama, byl tam i Madara, držel mě za ručičku, byla jsem ještě malá. Nedokázala jsem tomu uvěřit, náhle se objevil ve dveřích. Podíval se na mě a já otočila svůj pohled na fotku, pak znovu na něj. Díval se na mě a hledal stopu nějaké reakce.
"Omlouvám se, že jsem sem vešla. Byla jsem zvědavá-" odmlčela jsem se.
"Překvapuje tě, co vidíš?"
Kývla jsem, natáhl ke mně ruku. Udělala jsem dva roky a chytla jeho ruku, byla horká. Dovedl mě ven před dům, někdo tam stál. Madara se otočil ke mně a zaterasil mi výhled.
"Poslechni si to všechno ano? Já si s tebou pak taky musím promluvit a říct ti spousty věcí."
"Kdo to tam stojí?" dívala jsem se mu do očí.
Ztrápeně je zavřel.
"Pojď sem prosím." zvýšil trochu hlas.
Sledovala jsem jeho obličej a snažila se rozpoznat jeho emoce. Vedle něj se objevil stín a k nám se přidala další postava. S nádechem jsem se pootočila a spatřila ho.
Stál tam v celé své kráse a shlížel na mě černýma očima. Nedokázala jsem tomu uvěřit, on tam stál, na sobě měl černý plášť a vlasy měl svázané ve svém typickém culíku.
"Ahoj Kasumi."
Nebyla jsem schopna slova, očima jsem kmitala mezi nimi. Najednou jsem nechápala, co se to děje.
"Co tu děláš?!" vyšlo ze mě nakonec.
"Potřebuji, aby sis mě pozorně vyslechla."
Jeho hlas byl pro mě ráj a peklo zároveň. Milovala jsem ten hlas ale zároveň si slíbila, že už ho nebudu muset poslouchat.
Očima jsme se zaklesli. Co tu chce? Co to sakra dělá? Proč se vrátil za mnou.
"Nechci!"
"Kamarádko." oslovil mě konejšivě Madara a zastrčil mi vlasy za ucho.
Postřehla jsem, jak Itachi zpozorněl, když se mě dotkl. Přesto jeho gesto mě dostatečně uklidnilo.
"Tak se asi posadíme ne?" řekla jsem vyrovnaně.
Oba si překvapeně sedli a já je následovala. Od obou jsem seděla dost daleko na to, aby se mě dotkli. Nevěřila jsem tomu, on tu seděl a chtěl mi něco říct.
"Začnu tím, že ti to povím od začátku a Madara-san mě bude doplňovat."
Přikývla jsem a věnovala mu celou svou pozornost.
"Když jsi se narodila, nedaleko vesnice se rozpoutalo peklo. Objevil se zde jeden démon. Vedení vesnice nevědělo, co s tím." řekl a sledoval mě.
"Tehdy jsem se toulal kolem, přivábil me zvuk boje. Bylo tam spousty ninju, kteří umřeli. Kakashi mě dovedl za jednou rodící matkou. Vznikla mezi námi dohoda. Já uzavřu démona do novorozené dcery, mohl jsem ho uzavřít do sebe a mít větší sílu. Tvá matka měla dobré argumenty, slíbila spojení našich klanů, tím že budeš patřit Uchihům. Pokud se tak nestane, tak démon se uvolní a budeme si ho moci vzít. Vzal jsem vás sebou k demonovi, ten stále bojoval. Já a tvá matka jsme vytvořili pečeť, ona tam vložila tu část, že se osvobodí a tím pojistila naši dohodu. Démona jsme do tebe zapečetili. Tvá matka ale nepřežila. Odešel jsem hned potom a tebe vzal za svou starou známou, ta řekla, že se o tebe postará. Všichni lidi byli rádi, když viděli, jak jste se spřátelili. Ale nebylo to jen to, chci ti vysvětlit tu fotku. Často jsem za tebou chodil, když jsi byla malá, nemůžeš si mě pamatovat. Když se stala ta věc, všichni začali mít strach z vypuštění démona." vyprávěl.
Podíval se na Itachiho a ten se podíval na mě.
"Věděl jsem o tom všem už od našeho prvního setkání. Nebál jsem se tě, naopak jsem tě chtěl poznat. Neřekli mi, že možná budu jednou ten, co tě zachrání. Nemuseli, já na to přišel sám. Byl jsem rád, měla jsi mě ráda, věděl jsem to. Oblíbil jsem si tvou milou společnost a postupně si uvědomil jednu věc. Byla jsi jediná dívka, se kterou jsem mohl sdílet vše a se kterou jsem chtěl zůstat a vždy ji chránit. Pak přišlo to, co změnilo snad všem život. Hokage mi pověděl o tom, co chystají Uchihové, řekl mi, co mám udělat. Měl jsem zabít všechny ve svém klanu, jinak to udělá někdo jiný. Měl jsem ústupek, mohl jsem nechat Sasukeho naživu. Udělal jsem to. Musel jsem a tím jsem zničil možnost být s tebou. Musel jsem ti ublížit a věř nebo ne, bylo to pro mě jedno z nejtěžších rozhodnutí."
Cítila jsem slzy, jak mě štípaly v očích.
"Já jsem příšera, ty jsi se se mnou přátelil, protože jsi chtěl vědět, jaká budu a pak jsi mi vlastně celou dobu něco tajil a nevrátil se pro mě." snažila jsem se mluvit srozumitelně.
"Tak to vůbec není, nejsi žádná příšera! Tohle přede mnou už neříkej!" ohradil se Madara.
"Zapečetil jsi do mě nějakého démona!"
"Gobiho. On je v tobě a je dobře schovaný. Nikdo by neřekl, že jsi příšera!" odporoval mi.
"Budu pokračovat. Ten večer jsem vyhledal Madaru a požádal ho, aby mi pomohl. Udělal to, pomohl mi dostat se pryč a překonat to. Dostal jsem se do Akatsuki a stal se hledaným ninjou. Kolikrát jsem toužil jít za tebou, ale věděl jsem, že bych se trápil ještě víc. Madara-san mě vyhledal a řekl mi, že nastal čas ti vše povědět."
Nechápavě jsem se podívala na Madaru.
"Copak to nechápeš?! Běží ti čas! Nikdo tehdy neurčil čas!" zvýšil hlas.
Nechápala jsem. No tak se uvolní, budou mít to, co chtěli. Co by se mělo stát?
"Musíš Kasumi! Jinak umřeš!"
Vyděšeně jsem mezi nimi kmitala očima. Hbitě jsem vyskočila na nohy, přeletěla je pohledem a se slzami se rozběhla do lesa. Neběžela jsem nikam daleko, protože jsem zakopla a ležela na zemi. Bílé vlasy jsem měla plné hlíny a jehličí. Doskočil přede mě a podal mi ruku. Chytla jsem se ho a on mě vytáhl zpět na nohy. Začal mi vybírat větvičky z vlasů, celou dobu měl přísný výraz ve tváři. Náhle mě přitiskl k sobě a svíral mě v náruči.
Přesně to jsem potřebovala, jeho ochranu. Pevné paže a silnou hruď. Ani jeden z nás nechtěl toho druhého pustit. Nakonec jsem se odtáhla a spolu jsme šli zpět. Když jsme vyšli na palouček, kolem Itachiho se motala postava. Vypadalo to, že ho objímá.
"Madara-san!" vykřikla, když si nás všimla.
Podívala jsem se na Madaru, ten zbledl. Doběhla k nám a nalepila se na Madaru a dala mu pusu. Nejdřív jsem nevěděla, co si myslet. Pak jsem na to přišla.
"Kimi-chan tohle je Kasumi."
Otočila se na mě a sjela mě pohledem.
"Senju Kasumi."
Z jejích úst to znělo jako nadávka. Zahleděla jsem se na ni, měla černé dlouhé vlasy a stejně černé oči. Na sobě měla červené šaty a na nich znak Uchihů.
"Uchiha Kimi?" zeptala jsem se nejistě.
Zle se na mě usmála.
"Nezmínil jsi se, že Senju klan je tak ošklivý." prohlásila nevině.
"Alespoň se zmínil." řekla jsem a podívala se na něj tvrdým pohledem.
Přišel k nám Itachi a Kimi se okamžitě přesunula tak, aby měla oba z každé strany.
"Udělala jsem oběd, ale nevěděla jsem, že nás tu bude tolik. Půjdu dodělat další." řekla jsem sarkasticky.
"Pomůžu ti." prohlásil Madara.
"Nechci."
"Půjdu ti pomoct."
"Chci být sama!"
Otočila jsem se a nechala skupinku Uchihů za sebou. V kuchyni jsem si alespoň trosku utřídila myšlenky. Když přišli, bylo jídlo na stole. Všichni se posadili a začali jíst.
"Tvé kuchařské umění se stále lepší." pousmál se na mě Itachi.
"Kuchařské umění?! Možná, že radši patří do kuchyně." řekla urážlivě.
"Tak dost!" zařval Madara a praštil rukou do stolu.
Polekala jsem se a začala sklízet nádobí. Když jsem ho začala mýt, přišel za mnou Itachi a vzal si utěrku.
"Chci, abyste vy dva šli jinam a nechali nám soukromí." zamručel Madara.
Položila jsem poslední misku.
"Nemusíte nikam chodit. Nemáme si co říct."
Odešla jsem do svého pokoje. Sedla jsem si na postel a uzavřela se do sebe. Hledala jsem démona uvnitř sebe. Podařilo se mi to a já ho vyvolala ve zmenšené formě. Přede mnou se objevil malý bílý pejsek s pěti ocasy. Vzala jsem ho do náručí a podívala se na něj.
"Budeš můj jediný přítel, ty mě nezradíš a když ano, tak stejně se to už nedozvím." šeptala jsem.
Někdo zaťukal na dveře. Ty se rozpohybovaly a objevil se Itachi. Nechala jsem pejska zmizet.
Přešel pokoj a posadil se vedle mě.
"Povíš mi, co se dělo, když jsem odešel?"
"Umřela jsem. Umřela jsem s posledním slovem, které jsi mi tehdy řekl. A oživla, když mě Tsunade přivedla na pokraj smrti. Mezi tou dobou jsem nežila. Nehlásí jsem se z domu a ani nejedlá skoro." řekla jsem prostě.
Podíval se na mě a ve tváři měl trápení. Sklopila jsem oči na své ruce. Náhle se jich dotkl a já mírně ucukla.
"Promiň. Já nemůžu. Až bude jídlo, řekni prosím, že nechci."
Otočila jsem se k němu zády. Vykoukla jsem z okna a venku už se stmívalo. Odešel a zavřel za sebou. Povzdechla jsem si a uvolnila se. Budu muset jít do sprchy, ale počkám až dýl. Slyšela jsem ji vedle, jak se hlasitě směje. Zamračila jsem se, ale hodila to za hlavu. Když bylo dost pozdě proklouzla jsem do koupelny a všimla si padacích schodů. Asi měli postel nahoře s Itachim. Když jsem se osprchovala a oblékla, tak jsem si rozčesávala vlasy. Uslyšela jsem kroky, opatrně jsem otevřela dveře a spatřila Kimi, jak vchází do Madarova pokoje. To už nevydržím. Šla jsem do svého pokoje, převlékla se do normálního oblečení a potichu si sbalila. Otevřeným oknem jsem vyskočila ven a šla rychlým krokem směrem k lesu. Hodlala jsem odsud zmizet. Když už jsem byla skoro u lesa, tak jsem se naposled otočila a podívala se na domek. K mému překvapení jsem viděla Madaru, jak jde za mnou. Na sobě měl své spací kalhoty, byl bos a vlasy měl mírně rozcuchané. Co asi tak právě teď dělal?
"Nesmíš odejít!"
"Ušetři mě toho, ušetři me všeho! Na chvilku jsem si myslela, jen na malou chvilku jsem si myslela-. Ale šeredně jsem se spletla! Tvůj hlas, tvé tělo, tvé vlasy, tvé oči a dotyky, tvůj přístup ke mně! Vše to bylo jen hra! Jsi jako jed! Tvé rty! Já nevím co si myslet potom, co jsem viděla. Cítím, jak mě to k tobě táhne, ale můj rozum mi velí, ať uteču." křičela jsem.
"Nic není žádná hra! Neodcházej, znáš už své prokletí."
"Raději zemřu, než abych si vzala Uchihu!"
Otočila jsem se k odchodu, chytil mě za loket.
"Nech mě být, nemáš vůči mě žádnou povinnost! Nemůžeš se cítit špatně, sám jsi to tak chtěl, když jsi mi neřekl, že někoho přeci jen máš. A já myslela, jak jsi opuštěný, jak nás potkalo to samé. Že jsem našla spřízněnou duši!"
S těmito slovy jsem se mu vytrhla a utekla. Utíkala jsem lesem, oběhla jezero a dala se na cestu, která vedla k listové. Musím být co nejrychleji doma. Pár hodin před obědem jsem doběhla k bráně. Kývla jsem na stráže a rovnou prosvištěla až k hokage. Vtrhla jsem k ní do kanceláře, zrovna koukala do nějakých papírů, zvedla ke mně oči.
"Madara! Proč on?!" vykřikla jsem na ni.
"Pochop jediné, chci ti pomoct, nechci o tebe přijít a zároveň on bude vždy ten nejlepší, kdo tě připraví. Vyhledala jsem ho a on řekl, že pro tebe bude ochotný cokoliv. Neptej se mě, proč to řekl. Brala jsem ho vážně. Kde vůbec je?"
Stručně jsem ji popsala vše, co se stalo. Poslala mě domů a já se tam vydala. Byl čas obědu, potkala jsem Naruta na rámenu, tak jsem si přisedla a povídali jsme si. Mluvil o tom, jak chce najít Sasukého a já se ho snažila co nejvíc poslouchat, abych nemyslela na to, co se stalo. Rozloučila jsem se s ním a šla domů. Vůbec se mi tam nechtělo, budu zas sama. Když jsem se ocitla ve vlastní kuchyni, nějak mi to připadalo cizí. Věci jsem odnesla do ložnice a tam jsem našla černou růži na posteli. Vzala jsem ji do ruky a píchla se o trn. Jak přesné, zraní mě a to pokaždé. Růži jsem vzala a vyhodila oknem na ulici.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama