Otevřu ti oči 4.

3. prosince 2015 v 12:58 | Monra |  Naruto ff
První s čím jsem doma začala byl úklid. Utřela jsem všude prach, pak jsem vytřela podlahu a převlékla si postel. Rozhodla jsem se jít nakoupit, vyrazila jsem ven. Lidé na mě už nekoukali se záští. V obchodě jsem nakoupila a vrátila se domů, čekala jsem, že budu šťastná. Ne, když jsem došla domů, byt byl prázdný a já začala připravovat svou večeři. Někdo zaťukal na dveře, vyběhla jsem z kuchyně na chodbu a ke dveřím. Otevřela jsem je a uviděla Kakashiho.
"Ahoj Kasumi, slyšel jsem, že jsi se vrátila, tak jsem tě šel navštívit." usmál se.
"Pojď dál, dělám večeři, tak tu zůstaň se mnou." oplatila jsem mu úsměv.
Ustoupila jsem ze dveří a šla do kuchyně. Kakashi mě následoval.
"Slyšel jsem, co se stalo. Kdyby sis o tom chtěla promluvit, jsem tu."
"Jsem v pořádku, jen mi už přišlo zbytečné tam být. Tak už to bude hotové. Posaď se prosím, hned to přinesu."
Naplnila jsem dvě misky a odešla ke stolu. Položila jsem jednu misku před něj a jednu před sebe. Stáhl si masku a začal jíst.
"Stejně vaříš nejlépe ze všech!"
Zasmála jsem se a zavrtěla hlavou.
Povídal mi o jeho poslední misi, o tom, že Naruto brzy odejde s poutníkem, aby se zlepšil. Povídal mi o výcviku Sakury, byla učednicí Tsunade. Zůstal ještě po večeři a pomohl mi uklidit. Posadili jsme se v obýváku a povídali si dál. Usnula jsem a když jsem se ráno probrala, tak jsem ležela v posteli a přikrytá. Protáhla jsem ztuhlá záda a posadila se na posteli. Zamračila jsem se a šla do koupelny. Vlezla jsem do sprchy a pustila na sebe horkou vodu. Jak uklidňující a vhodné místo k přemýšlení. Má první myšlenka patřila jemu. Vzpomněla jsem si, jak mě nachytal při hledání jídla. Jak jsem uviděla jeho tělo. Ne to nesmím!
Každy den byl pro mě stejný. Šla jsem za Tsunade, dali jsme si oběd. Chtěla jsem, aby mi dala misi. Neměla jsem nárok. Pak jsem šla odpoledne se projít po vesnici. A začala jsem trénovat, trénovala jsem většinou dlouho do noci a pak přišla domů, osprchovala se a šla spát bez večeře. Mesíc už to takhle běželo a já myslela jen na trénink, jako bych se styděla sama před sebou, jsem si potají dovolila myšlenku na něj vždy před spánkem.

Uprostřed spánku mě vzbudilo hlasité a neodbytné klepání na dveře. Vstala jsem a doploužila se ke dveřím. Odemkla jsem a otevřela. Ve dveřích jsem uviděla Kimi.
"Ne!" zavrčela jsem a práskla dveřmi.
Bohužel je chytla a vtlačila se dovnitř. Přejela mě pohledem.
"Vypadáš ještě hůř." zhodnotila mě.
"To jsi mi přišla říct?"
"Ne. Jsem tu kvůli němu. Nechce mi to přiznat, ale trápí se-" odmlčela se.
"Za to si může sám! Ty moc dobře víš, o co šlo. Nechápu, co tu vůbec děláš?" zasyčela jsem.
"Jdu tě požádat, aby ses s ním sešla. Očividně ti to také uškodilo. On už několik dní nejedl, nechce mluvit, odmítá cokoliv dělat. Řekl, že pokud se něco stane tobě, tak se zblázní. Poslouchej mě pozorně. Jsi pro něho důležitá a to moc, copak to nevidíš?"
"Ne. Vidím jen, že mě využil."
"A jak tě využil?!"
"Navyprávěl mi toho tolik, že nevím, čemu věřit. O tobě se ani slůvkem nezmínil."
"Promluvíš s ním? Stačí mi, když se s ním sejdeš. Dnes večer jsou slavnosti, myslím, že by to mohlo být dobré místo na to, abyste si promluvili."
Zamyslela jsem se a sama nevěděla, jak na to reagovat.
"Ale notak!" zaskučela.
Povzdechla jsem si.
"Jo!" zasmála se radostně.
Nechápala jsem ji, vždyť mě nemá ráda.
"Je čas na denní lázně. Musíš se dát dokupy!" prohlásila.
Poslechla jsem ji, oblékla se a spolu jsme se vydaly do lázní. Nestyděla jsem se před ní, vlezly jsme do horkého pramenu. Uvolnila jsem se a zavřela oči. Spolu jsme tam strávili spoustu času. Vyslechla jsem ji a pochopila, vůbec netoužila po Madarovi. Byl pro ni jako bratr, staral se o ni. Přiznala se mi, že tehdy v noci šla za ním, aby se mu omluvila, chtěla pak jít za mnou a taky se omluvit. A přiznala mi ještě jednu věc, líbil se jí Itachi. To mě překvapilo, ale ujistila jsem ji, že já k němu nic necítím. Celý den utekl jak voda, kolem čtvrté jsme vyšly zpět domů. Šly jsme spolu do mé ložnice a já otevřela skříň. Vytáhla jsem jediné kimono, které jsem měla. Rozložila ho na postel, bylo černé a na zádech byl bíle vyšit znak Senju. Pomohla mi se do něj obléct a začala mi rozčesávat vlasy. Seděly jsme spolu na posteli a navzájem si povídaly historky. Vlasy jsem měla hladké a jemné.
"On o tom ví?" zeptala jsem se jí.
"Ne bude si myslet, že máme jít já, on a Itachi."
"Ví to Itachi?"
"Ano, řekl, že tě bude podporovat, změnila jsi se, on už prý k tobě nepatří."
"Třeba se mu líbíš!" vyhrkla jsem radostně.
Zasmála se a začervenala.
"Půjdu za ním a sama se připravím. Vezmu je sem a až bude šest, tak čekej u sídla Uchihů."
Rozloučili jsme se spolu. Už ne jako soupeřky ale jako dobré kamarádky.
Když odešla, začala jsem být nervózní. Bylo za deset pět a já vyšla na ulici. Venku byly vyvěšeny lampiónky a byla slyšet hudba a zpěv. Z každé strany jsem cítila příjemnou vůni kytek. Pomalu jsem šla s davem a odbočila k sídlu Uchihů. Měla jsem sebou černobílý slunečník. Už jsem stála před jejich sídlem, sem oslavy nesahaly. Stoupla jsem si pod strom do stínu. Už jsem slyšela jejich hlasy, přibližovali se. Třásly se mi ruce a já se mírně pootočila, viděla jsem, jak tam stojí a povídají si.
"Někdo tě chce vidět." slyšela jsem promluvit Kimi.
Slyšela jsem kroky, přibližoval se ke mně, Kimi s Itachim odcházeli. Nadechla jsem se a pomalu se otočila. Viděla jsem, jak ztuhl, když mě poznal.
"Kasumi, co tu děláš?"
Přistoupila jsem blíž, abych si ho mohla lépe prohlédnout. Pod očima se mu rýsovaly temné kruhy, tváře měl mírně propadlé a celkově byl hubený, to neschovalo ani krásné červené kimono. Taky si mě prohlížel, nevěděla jsem, jak mě vnímá. Jestli jsem taky taková.
"Kimi mě požádala, ať ti domluvím. A když tě vidím, vím, že má pravdu. Cos to se sebou udělal? Podívej se na sebe Madaro. Slyšela jsem o tom, jak jsi se stal pasivní. To nemůžeš, zničíš se!" naléhala jsem na něj.
Postoupil blíž ke mně, pohledl mi do tváře.
"Nic mě nezasáhlo tolik, jako když jsi utekla a nenechala mě cokoliv vysvětlit. Vše mohlo být jiné. Ty jsi mohla být se mnou tam, našli bysme cestu."
"Vím jediné, teď už je skoro nulová šance, že ji najdu. Já jsem tu proto, abych ti řekla, že se nemáš trápit a užívat si svůj život. Třeba se někdy uvidíme a třeba si i budeme povídat jako staří známí. Neboj se o můj život, zapomeň na to, co ke mně cítíš, pokud tu vůbec něco bylo."
"Jsi nádherná, jako ve snu, ve kterém jsem si dovolil doufat, že tě uloupím a budeš má. Neuspěl jsem a promarnil šanci."
"Splníš mi poslední dvě přání?"
Kývl a smutně se usmál.
"Nejprve si přeju, aby jsi začal žít, netrápil se a zapomněl."
"Nezapomenu na tebe. To nikdy."
"Dobře a to poslední přání je, abys mě jednou políbil."
"To udělám, ale na oplátku budeš dnes večer se mnou. Přece jsi se nenastrojila takhle, jen abys mi řekla pár vět." usmál se, protože věděl, že mě dostal.
Nabídl mi rámě a já se do něj zavěsila. Procházeli jsme uličkami.
"Doufal jsem, že jednou budeš mít na zádech můj znak, budeme se tu procházet spolu a ty budeš paní domu, od kterého odcházíme." podíval se na mě a smutně se usmál.
Nevěděla jsem, co odpovědět. Věděla jsem, že k Itachimu už nic necítím a věděla jsem, že bych rychle dokázala spadnout do toho znova s Madarou. Kdyby mě opustil, tak bych raději umřela.
Uviděla jsem stánek, kde se lidé fotili. Usmála jsem se a zatáhla Madaru k němu. Posadila jsem se na židli, upravila si vlasy a čekala. Jakmile jsem ucítila Madarovu ruku na svém rameni, na tváři se mi rozprostřel úsměv. Pro fotku jsem se měla stavit až zítra. Madara na chvilku zmizel a pak mi přinesl sponu do vlasů. Byla nádherná, matně černá a nazdobena malými růžičkami. Náhle se vedle nás objevili Itachi a Kimi.
"Ahoj. Kimi jdeš právě v čas! Nasadíš mi ji prosím?"
Ukázala jsem na dlani sponu.
"Ahoj. Páni ta je nádherná!"
Opatrně mi ji vzala z ruky obešla mě a sepnula mi s ní pramínky vlasů.
"Děkuji." usmála jsem se na ni.
"Myslím, že je pravý čas se jít někam najíst." prohlásil Itachi s úsměvem.
Všichni jsme souhlasili. Naše nová mise byla najít restauraci a místo. Měli jsme štěstí a zašli jsme do jedné z restaurací a usadili se do jednoho boxu. Naproti mě seděl Itachi a vedle něj Kimi, po mé pravé straně seděl Madara. Když jsme si obědnali snad horu sushi, tak nám hned přinesli saké a tím to začalo. Měla jsem pocit, že jsem ho musela vypít litry. Hlasitě jsme se smáli a povídali si, bylo to tak příjemné. Dlouho do noci jsme tam seděli a popíjeli.
"Měla bych jít!" zaskučela jsem a zasmála se.
"Nesouhlasím!" prohlásil Itachi.
"Co?" chtěla jsem, aby mi to zopakoval.
"Budeme tu už jen sami s tím bručivým medvědem. To nám přece neuděláš."
Všichni jsme vyprskli smíchy. Otočila jsem se na Madaru a kývla na něj. Vstal a uvolnil mi cestu. Objal mě a když mě pouštěl do ruky mi vložil něco chladného. Usmál se na mě a já mu úsměv opětovala. Kimi vstala a já ji začala věnovat pozornost.
"Chceš doprovodit domů?" usmála se na mě.
"Já to zvládnu, jen zaplatím a půjdu." usmála jsem se na ni.
"Dobře a o útratu si nedělej starosti." mrkla na mě.
Objala jsem ji krátce a tiše ji poděkovala. Otočila jsem se na ostatní a zamávala jim. Cesta domů byla příšerná. Točila se mi hlava, ale nakonec jsem dorazila domů a rovnou jsem došla až k posteli. Jedním zatáhnutím jsem rozvázala kimono a svlékla ho, místo něj jsem si vzala tričko, když jsem si vzpomněla, že Madara mi něco dal. Zašátrala jsem rukou ve skryté kapsičce a vytáhla dlouhý řetízek na jehož konci se houpal znak Uchihů. Přetáhla jsem si ho přes hlavu, zastudil mě na krku. Lehla jsem si do postele a ucítila nepříjemný pocit. Asi budu zvracet! Vyběhla jsem do koupelny a byla jsem ráda, že jsem to stihla. Snažila jsem se držet si vlasy, ale nešlo to moc dobře. Ucítila jsem horké ruce, které mi stáhly vlasy a držely je.
"Ššš, to bude dobré Kasumi." šeptal Madara.
Vypláchla jsem si ústa a podívala se na něj.
"Měla by sis lehnout. Pojď si prosím lehnout."
Následovala jsem ho a lehla si do postele. Sedl si ke mně a pousmál se.
"Půjdu, jen jsem si chtěl být jistý, že jsi v pořádku."
"Zůstaň!" zašeptala jsem.
Zvedl jedno obočí a nevěřícně se na mě koukal. Nadzvedla jsem peřinu a odsunula se. Madara si rozvázal kimono a nechal si jen kalhoty. Lehl si ke mně a natáhl ruku, uchopil pramen mých vlasů. Vytáhla jsem si sponu a obalila jeho velkou pěst svou malou. Uslyšela jsem jeho tichý smích. Usnula jsem, ne na dlouho. Opět jsem zvracela a Madara mi opět držel vlasy. Odnesl mě do postele a lehl si ke mně. Znovu jsme usnuli ale tentokrát už do rána.
Když jsem se vzbudila byla jsem sama, na nočním stolku ležel papír. Vzala jsem ho do ruky, byla na něm báseň:

Celý život bloudím v mlze,
Náhle mlha zhmotnila se v tebe,
Oděná jsi v závoji z perel,
Dostala mě z horoucích pekel

Nedokázala jsem si představit, jak Madara něco takového napíše a tak jsem si to četla tolikrát, že jsem ji znala zpaměti.
Později toho dne jsem si vyzvedla svou fotku. Byla nádherná. Vystavila jsem si ji na nočním stolku a chvíli se na nás koukala. Celý den jsem si četla, četla jsem knížku o jedné zakázané lásce. Pousmála jsem se nad koncem knížky a zaklapla ji. Za okny byla tma a já začala být ospalá. Protáhla jsem se a zívla si, promnula jsem si oči a znovu si zívla. Došourala jsem se do postele a svalila se na ni. Představila jsem si Madaru, jak tu leží vedle mě, jak dostanu odvahu a přitulím se k němu. Kolem me by se rozprostřela jeho vůně a on by mě pevně objal a políbil do vlasů. Nemůžu na tohle myslet. Povzdechla jsem si, ani jsem se nepřevlékla a usnula.
Vzbudila jsem se odpoledne a uvědomila si, že jsem prospala půl dne. Vylezla jsem z postele a dala si ledovou sprchu, abych se probrala. Když jsem prošla chodbou ozvalo se ťukání. Otevřela jsem dveře a hned jsem byla objímaná. To musela být Kimi.
"Ahoj Kasumi, stavila jsem se za tebou, abysme si udělali dámský večer!"
Ukázala mi tašku plnou jídla a pití.
Zasmála jsem se a pustila ji dovnitř.
"Děkuju, budu ráda, když tu nebudu sama." usmála jsem se na ni.
"Takže mám tu nějaké ryby a rýži a koření a umírám hlady." udělala hrozivý pohled, aby mi ukázala, jak vážné to je.
Vzala jsem ji do kuchyně a hned začala připravovat ryby.
"Kasumi?"
"Ano?" otočila jsem se k ní.
"Omlouvám se za to, že jsem řekla, že patříš do kuchyně. A ve skutečnosti jsi moc krásná. Mrzí mě, co jsem ti před tím řekla."
"Nemusíš se mi omlouvat, ale jsem ráda, že jsme si vše vyjasnili." usmála jsem se na ni.
Objala mě a pak odstoupila.
"Jsem ti vděčná za to, co jsi udělala." řekla mi.
"Za co?"
"Že jsi s ním promluvila. On už je mnohem lepší, usmívá se a je vidět, že je furt zamýšlený. Jí a baví se s námi. Dala jsi mu naději, v to nedoufal. Vlila jsi mu krev do žil."
Měla jsem sama radost z toho a myslela na něj.
"To mě moc těší. Záleží mi na něm, ale jsi jediná, komu to přiznám." hleděla jsem na své ruce.
Opět jsem pokračovala v priprave.
"Posaď se, já to hned donesu."
Upravila jsem ještě rýži a vzala talíře. Když ochutnala první sousto, zavřela slastně oči a zamručela. Během par minut to do sebe naházela. Musela jsem se nad tím usmívat. Odnesla jsem talíře a šla se s Kimi posadit do křesel.
"Nedáš si něco k pití?" zeptala jsem se jí.
"Pak dýl možná." odpověděla mi.
"Povíš mi něco o Madarovi? Třeba jaký doopravdy je? Nemohu to určit, mám pocit, že se přede mnou přetvařuje stále." řekla jsem smutně.
"Nepřetvařuje se, je takový, jak se před tebou chová. Je výbušný ale veselý. Hodný ale nenechá se využit. A hlavně nezapomíná, nezapomíná na nepřátele i na přátele. Nikdy jsem ho neviděla se ženou. Říkal mi jen o jedné, která ho zničila a přiznal, že byl zamilovaný do jedné dívky. Ale ona ho nenáviděla. A pak mi řekl o tobě, řekl, že našel tu pravou. Byla jsem hloupá a přiznám se, že jsem žárlila a nechtěla, aby byl s tebou. Přitom vidím teď, jak byl šťastný, jak na tebe koukal na té večeři, jak se bavil znovu."
"Jestli to tak opravdu je, tak tomu nerozumím, proč nic na mě nezkusil, třeba, že by mě políbil či tak."
Zasmála se.
"Bál se, nechtěl nic uspěchat. Nechtěl o tebe přijít tím, že by něco uspěchal."
Chvíli bylo ticho.
"Co ty a Itachi?" nadhodila jsem.
Začervenala se a uhnula pohledem.
"Nic. Jsme blízcí přátelé." poznamenala.
"To ti nevěřím, něco mezi vámi je! Já to viděla, jak jste se drželi, jak byl ochranitelsky u tebe. I jak se na tebe díval. Pověz mi, co se stalo." naléhala jsem na ni.
"Políbila jsem ho. No a on neměl nic proti."
Usmála jsem se. Tak přeci jsou oba šťastní.
"To je skvělé ne?"
"Stydím se teď a nechci to říct Madarovi. Nevím, jak by to vzal."
"Můžu si s ním o tom promluvit. Nebo ho na to připravit nějak."
"Vážně? To bys udělala?" pookřála.
"Samozřejmě!" řekla jsem s naoko vážnou tváři.
Někdo zaťukal, vstala jsem a šla ke dveřím. Otevřela jsem je a uviděla Kakashiho.
"Ahoj. Co tu děláš? Promiň, já dnes mám hosty." vychrlila jsem na něj.
Za mnou se objevila Kimi a pokukovala na Kakashiho.
"To se omlouvám, přijdu jindy. Užijte si večer dámy." řekl vesele a odešel.
Zavřela jsem dveře a otočila se na Kimi, ta hořela zvědavostí.
"Kdo to byl?" zeptala se hned.
"Můj kamarád Kakashi, občas za mnou chodí, já uvařím a společně se najíme."
"Opravdu?" zeptala se s předstíraným nezájmem.
"Ano, je to pouze můj kamarád a učitel občas." zasmála jsem se a zavrtěla hlavou.
Přešly jsme znovu ke kreslům, pohodlně se usadily a já ji začala povídat o Itachim. Byl to dlouhý večer, ale moc jsme se spolu nasmály a taky se lépe poznaly. Když jsme stali u dveří, tak jsem ji objala.
"Pozdravuj Itachiho a Madarovi vzkaž, že má vyrovnat účty. A ty hlavně dobře doraz!"
"Neboj vše vyřídím a děkuji." usmála se a odešla.
Vešla jsem do ložnice a pocítila pocit prázdnoty. Vyvolala jsem Houkoua a usnula přitulená k němu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama