Otevřu ti oči 6.

20. prosince 2015 v 22:00 | Monra |  Naruto ff
Sledovala jsem ho, jak si v pohodě krájí a nemohla uvěřit jeho slovům. Položila jsem hrnek a chytla ho jednou rukou pod bradou, tak aby se na mě musel koukat.
"Chceš abych ti věřila a přesto jsi mi zalhal. Řekni mi pravdu."
Povzdechl si ale sledoval mé oči.
"Máš v sobě démona, je určitá organizace, která se je snaží všechny ukrást. V tu dobu, co jsme tam byli, tam byli i členové. Neříkám, že bych je nezabil, ale myslím, že bych nerad zabil Itachiho i jeho partnera. Itachi se neskrýval, proto jsem poznal, že tam jsou. Nepřeje si ti ublížit, ale jeho partner Kisame nic neví. Odnesl jsem tě sem jen proto, abych je nemusel zabít." pronesl a sledoval mě.
Pustila jsem ho a nevěřícně se mu zadívala do očí. Nebyla jsem schopná něco říct.
"Mám o tebe strach, jsi pro ně důležitá, musí tě mít."
Položil mi ruku kolem boku a přitáhl si mě blíž, položil mi hlavu na rameno a objal mě. Opřela jsem si tvář o jeho hlavu.
"Nedám jim tě, ikdyž mohu čekat podobný rozkaz." pošeptal.
"Ty patříš k nim?!" vyděsila jsem se.
"Ano, patřím tam také, myslím, že Pein by si netroufl mi odporovat. Musím si s ním brzy promluvit, moc dlouho jsem ho neviděl." řekl nenávistně.
"Takže i ty i Itachi máte za úkol mě přivést."
Přikývnul a zvedl hlavu, aby se na mě podíval. Bez přemýšlení mě políbil a já ucítila jeho potřebu. Polibek jsem mu oplácela, po nějaké chvíli se ode mě odtrhl a jeho oči byly náhle plné zvířecího chtíče. Tolik po mě toužil a tolik se krotil.
"Dojdu se převléct." vyhrkla jsem.
Okamžitě jsem seskočila z linky a šla do ložnice, tam jsem si našla tílko a kalhoty. Šaty jsem zpět uklidila a vrátila se do kuchyně. Pokračoval v přípravě jídla, mlčky jsem si stoupla vedle něj. Šáhla jsem po jeho ruce a schopně mu ukradla nůž. Pak jsem ho boky vystrčila. Uchechtl se a objal mě zezadu kolem pasu.
"Nechci tě nikomu dát! Čekal jsem tak dlouho! Což mi připomíná, nepřijde ti divné, že přestože jsi Senju a já Uchiha, tak se přitahujeme?"
Zamyslela jsem se. Opravdu to bylo zvláštní.
"Mé srdce asi ví, komu je zaslíbeno." pousmála jsem se.
"Nemyslím si, že to je kvůli tomu, myslím, že to je tím, že k sobě jednoduše patříme. Jak jsi řekla jing a jang. Prosím, zůstaň navždy má!" šeptal mi do vlasů.
"Slíbím ti to, jen když slíbíš, že mě neopustíš nikdy." otočila jsem se k němu.
Vzal můj obličej do dlaní a naklonil se ke mně tak, že jsme se opírali čely.
"Ani kdyby mě mučili." pronesl a díval se mi do očí.
Náhle jsem ucítila změnu v jeho chování, něco se dělo. Koukal do prázdna a vypadalo to, že je duchem nepřítomný.
"Madaro?" zašeptala jsem.
Pak se náhle jeho oči stočily ke mně, smutně se na mě podíval a odvrátil se.
"Musím jít." řekl jen.
"Madaro?" zopakovala jsem.
"Moc mě to mrzí, ale je to důležité, musím odejít."
"Důležitější než já?" zeptala jsem se, když byl už ve dveřích.
Otočil se ke mně a jeho pohled byl ztrápený. Vrátil se, stiskl mi ruku a jemně mě políbil na čelo.
"Ne, ale tohle je na tvou ochranu. Vrátím se co nejdřív, slibuji." zašeptal a pak odešel.
Stále jsem koukala na dveře, které před chvílí zavřel.
Čekala jsem, dlouho jsem čekala. Když to byl týden a já nedostala žádnou zprávu, cítila jsem strach. Když to bylo čtrnáct dní, cítila jsem se nejistě. Po měsíci jsem měla vztek. Vztek na něj mi začernil mysl a já toužila potom ho vidět a ublížit mu. Lhář jeden!

Vyrazila jsem z Konohy, běžela jsem směrem k malému domku. Když jsem tam dorazila byl prázdný, žádná stopa potom, že by tu byl někdo nedávno. Přespala jsem tam a ráno se vydala na cestu, nevěděla jsem kam běžet a tak jsem prostě pokračovala nějakou cestou dál. Šla jsem pomalu po cestě a najednou se přede mnou objevil Itachi.
"Měla bys odejít a hned! Ještě máš čas, tak uteč!"
Založila jsem si ruce na prsou.
"Jdu dobrovolně." řekla jsem odhodlaně.
"Odejdi!"
"Vezmi mě za ním, nebo si ho najdu sama. Potkal jsi někdy dívku, které bylo dvakrát zlomeno srdce? Ne? Tak mi věř, že mě raději poslechneš!" vztekala jsem se.
Překvapeně se na mě díval.
"Doháje Itachi! Musím ho vidět, ikdyby mě to mělo stát život!" zařvala jsem na něj.
"Dobrá."
V jeho očích se objevil sharingan a já si už nic nepamatovala.

Když jsem se probrala, byla jsem zavřená v hezky upraveném pokoji. Posadila jsem se a lépe se rozhlédla. Náhle někdo vtrhl dovnitř, první co jsem viděla byly černé husté vlasy. Madara!
Vyskočila jsem z postele a vyletěla mu naproti. Chytil mě za loket a přitiskl mě ke stěně. V jeho očích byl hněv.
"Co tady sakra děláš?!" zuřil.
"A co si myslíš? Snad jsem šla hledat toho lháře, který sliboval tak hezké věci!" vmetla jsem mu zpět.
Náš oční souboj přerušila třetí osoba, která stála ve dveřích.
"Ublížil jsi ji a možná víc než já tehdy." promluvil Itachi.
"Musel jsi ji sem brát viď?!" mračil se na něj.
"Jeho z toho vynech, jde o tebe a tvé sliby, jak se ke mně vratíš!" vztekala jsem se.
Koukal na mě.
"No? Co mi k tomu řekneš?"
Mlčel a stále na mě koukal.
"Proč jsem jen tak hloupá." pošeptala jsem si pro sebe.
Odvrátila jsem od něj pohled. Podívala jsem se na Itachiho.
"Mohl bys mě prosím vzít za Peinem?" zeptala jsem se ho.
"Nebude treba, jsem tu."
Ve dveřích se objevil zrzek a prohlížel si nás.
"Chci se k vám přidat." prohlásila jsem.
V tu chvíli zareagoval Madara, stiskl mi ruku a nesouhlasně na mě koukal.
"To zní jako zajímavý návrh. Pojď to se mnou projednat do kanceláře." nabídl mi.
Podívala jsem se na Madaru. Měřil si mě pohledem.
"Pust mě." zašeptala jsem.
Pomalu mě pustil. Pak zavrtěl hlavou, vztekle sebou trhl a vyšel nastvaně z pokoje. Měla jsem chuť ho něčím praštit. Následovala jsem Peina chodbami z kamene, zašel do jedněch dveří. Byla to ta kancelář, o které mluvil. Nabídl mi křeslo a oba jsme se posadili.
"Proč si myslíš, že bysme tě měli vzít mezi sebe?" položil mi otázku.
"Protože jsem zlomený, už nemám pro co žít. Myslím, že ze mě bude perfektní zabiják." řekla jsem bez přemýšlení.
Takhle jsme spolu hovořili asi hodinu, když nakonec dospěl k závěru, že mě mezi je vezme. Ma první myšlenka byla na Madaru. Řekl mi, že jsem s ním v týmu a jestli mi to vyhovuje. Neměla jsem nic proti. Odvedl mě do mého pokoje a pak mě provedl po zbytku toho zvláštního místa.
Když jsem se vrátila zpět do svého pokoje, byla tam modrovlasá žena a skládala mi na postel oblečení.
"Ahoj jmenuji se Kasumi." pousmála jsem se na ni.
Rychle ke mně zvedla oči a také se usmála.
"Jmenuji se Konan, vítej u Akatsuki." prohlásila.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se vám jak píšu?

Ano!
Ne!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama