Sestry 1.

9. prosince 2015 v 17:50 | Monra |  Naruto ff
Seděli jsme s Kanou na louce a užívaly si čerstvý vzduch. Čekaly jsme na našeho bývalého učitele. Měl pro nás novinu prý, měla by být radostná, ale nějak mu nevěřím.
"Ahoj holky, jsem tu konečně a mohu vám to povědět. Vrátíme se opět do týmu 9 a bude to, jako před lety." pověděl nám Dan.
Vyvaleně jsem na něj zírala.
"Co tím myslíš?!" vyhrkla Kana.
Zasmál se a posadil se k nám.
"Vrátí se k nám Itachi a budeme opět tvořit tým, co je na tom nepochopitelného?" usmíval se.
Okamžitě mi naskočila jediná myšlenka: Jak asi vypadá po tolika letech? Zamračila jsem se a utrhla stéblo trávy. Co když mu jeho úžasnost stoupla do hlavy? Co když s námi nebude chtít spolupracovat?
"Co si o tom myslíte?" zeptal se nás.
Překvapeně jsem zamrkala a vrátila se ke sledování konverzace.
"Proč se vrací?" zeptala se podezřívavě Kana.
"Chce mít klid a chce se vrátit jako normální jonin. Buďte k němu vstřícné a neodsuzujte ho za to, že vás opustil."
"Ahoj Kana-chan, Kit-chan!" ozvalo se za námi.
Rychle jsem se otočila a rukou si zastínila oči, prohlédla jsem na vysokou postavu v černém. Zvedla jsem se a zjistila, že je stejně vyšší. Vyspěl a hodně. Černé vlasy měl stažené vzadu v culíku, černé oči byly stále plné inteligence.
"Itachi-san! Rada tě vidím!" vykřikla Kana.
Usmála jsem se a ustoupila dozadu. Itachi sledoval očima Kanu a já jsem trochu posmutněla.
"Je to dlouho, co jsme se viděli naposled. Vyrostly jste obě v půvabné dámy." prohlásil.
"Zato ty jsi furt stejný!" zareagovala Kana.
"V čem jste se zlepšily, co nového umíte?" ptal se.
"Jsem zdravotní ninja. Jinak nejvíc ovládám taijutsu." odpověděla mu.
Jeho černé oči se podívaly na mě.
"Já ovládám mokuton a přivolávání."
"Opravdu? To je neuvěřitelné, tak přeci jen jsi ho ovládla nakonec!" pousmál se na mě.
"Ano nakonec jsem to zvládla." sklonila jsem hlavu.
"No odteď jsme opět tým 9." prohlásil Dan.
Otočila jsem se k němu a pousmála se na něj.
"Měli bysme jít vyzvednout Sakuru." připomněla jsem Kaně.
Vytřeštila oči a bylo vidět, že hluboce přemýšlí.
"Taky mám jít vyzvednout Sasukeho, mužů jít s vámi?" zeptal se Itachi.
"Samozřejmě, že ano." usmála se na něj Kana.
Celou cestu jsem byla ticho, zatímco jsem je poslouchala, jak si povídali. Cesta to byla dlouhá, ale utekla mi rychle díky myšlenkám, které mi nedaly pokoj. Když jsme došli před akademii, Sakura i Sasuke tam na nás čekali.
"Neesan!" zajásala Sakura a běžela obejmout Kanu.
Usmívala jsem se na ni a pak jsem si všimla podobné scény hned vedle. Itachi zrovna dřepěl u Saskeho a mluvil s ním.
"... sleduj mě, jak se to dělá!" slyšela jsem Itachiho.
Vzápětí se narovnal, otočil se k nám a mrknul na malou Sakuru.
"Myslíš, že dovolíš svým starším sestrám, aby šli dnes večer se mnou, když je pozvu na ramen?" zeptal se Sakury.
Chvíli to nechápala a pak se zářivě usmála.
"Myslím, že to je dobrý nápad Itachi-san!" vykřikla radostně.
"Tak vidíš to Sasuke-kun, takhle se to dělá, abys měl večer společnost dvou krásných žen." smál se na Sasukeho.
Ten jen udělal obličej a otočil se od něj. Teprve teď mi to došlo, my s ním jdeme na ramen dnes večer a muže za to Sakura!
"Co vy na to?" zeptal se nás naoko.
"To nejde, já musím udělat něco důležitého dnes." začala jsem se vymlouvat.
Všichni se na mě otočili.
"Co to plácáš Kit! Nemáš dnes nic důležitého." zamračila se na mě Kana.
Sklopila jsem oči a sledovala své nohy.
"Kit-chan, vždyť jsme se dlouho neviděli a já chci jen vás blíž poznat, aby mohlo vše fungovat." zamručel.
"M-musím jít!" vyhrkla jsem.
Otočila jsem se a utekla. Běžela jsem až k hlavám hokage. Vyskákala jsem až na hlavu svého dědečka. Tam jsem se posadila a snažila jsem se uklidnit.
Proč jsem se vymlouvala? Nebylo to nic, co by mi mohlo ublížit. Vždyť nás jen pozval ven. Proč jsem takhle reagovala? Možná proto, že jsem věděla pravdu o našich klanech. Nesnášejí se ale i přesto se mi Itachi líbí a já jsem s ním znovu v týmu.
Někdo vedle mě tiše přistál. Nechtěla jsem se podívat, kdo to je. Proste jsem dál sledovala nebe.
"Co se stalo, že nechceš?" zeptala se mě Kana.
Povzdechla jsem si.
"To Itachi, naše klany..." odmlčela jsem se a věděla, že to pochopila.
"Neznamená to ale, že to budete přenášet mezi vás. Jsme všichni znovu tým, nerozhodují tu jména. Itachi to myslel dobře a zamrzelo ho, že jsi odmítla."
"Proč s ním najdeš alespoň ty?" zeptala jsem se.
"Já s ním jdu, ale slíbila jsem, že se tě pokusím přesvědčit." odpověděla prostě.
"Nechci jít." prohlásila jsem.
"Budu to respektovat." usmála se.
"Užij si rande!" řekla jsem a vyplázla na ni jazyk.
"Sama víš komu patří mé srdce." zasmála se.
"Panu úžasnému." řekla jsem se smíchem.
Dloubla mě loktem mezi žebra. Vstaly jsme a šly jsme se projít. Věděla jsem, že ho chce potkat. Ikdyž měl Minato svou dívku, Kana doufala. Dnes měla štěstí, když jsme se procházeli ulicemi, zrovna šel naproti.
"Ahoj Kano, Kitsune." usmál se na nás.
Jeho oči byly čistě modré a vlasy měl blond. Byl vyšší než my a měl sportovní postavu.
Kana se začervenala a špitla ahoj, nepoznávala jsem ji. Pozdravila jsem ho a pokračovala v cestě. Nechala jsem je za sebou a šla dál.
"Neesan!" uslyšela jsem Sakuru.
Doběhla ke mně a já ji chytla za ruku a sklonila se k ní. Políbila jsem ji do růžových vlásku a usmála se na ni.
"Taky chci být tak dospěla jako ty a Kana. Jsem malinkatá a ošklivá." povzdechla si.
"Sakuro... Neříkej tohle, podívej se, jak máš krásnou sestru a podívej se, co máte vše společné. Jsi krásná a jednou budeš také dospělá. Teď si užívej bezstarostný život hm?"
"Hai!" usmála se na mě.
Oplatila jsem jí úsměv a pohladila ji po vlasech.
"Neesan? Proč nechceš jít s nimi dnes večer?"
Šly jsme spolu po cestě, chvilku jsem rozmýšlela odpověď a neuvědomovala si kam jdu.
"Nemáš ho ráda?" zeptala se, když nedostala svou odpověď.
Zvedla jsem ji a postavila na velký kamen v parku.
"Není to tak,že bych ho neměla ráda. Jen jsem ho dlouho neviděla a navíc jsem se mezitím dozvěděla dost špatných věcí."
Ušklíbla se na mě.
"Itachi-san je ale hodný." mračila se.
"Snažím se, ale Kitsune bude mít jistě dobrý důvod, proč odmítla." ozvalo se za mnou.
Otočila jsem se, on tam stál a koukal na mě.
"Sakuro? Trefíš domů sama?" zeptal se jí.
Sakura seskočila z kamene a utíkala pryč. Zamračila jsem se na něj a probodla ho pohledem.
"Jestli se jí něco stane, tak si to neodpustím!"
"Co by se jí stalo? Je v Konoze. Uklidni se Kitsune-chan a poslouchej. Nechci se ti vnucovat, nemusíš mě mít ráda, ale musíme se naučit spolupracovat. Jakýkoliv rozkol mezi námi muže zapříčinit smrt kohokoliv v našem týmu. Chci jen, abys mě respektovala jako člena. A já budu respektovat, že je to moc dlouho na to, abych našel naše staré přátelství. A když už mluvíme o tomhle, myslím, že oceníš, když ti povím, že tě zprošťuji tvého slibu z dětství."
Ztuhla jsem. On si pamatoval můj slib a teď mi řekl, že neplatí?
"Itachi-san, to není jen v tobě, ale ve tvém klanu a mém. Pochopila jsem, proč na mě tvůj otec koukal zkrz prsty, nemůžeme být přátelé!"
"Takhle to tedy je, pochopila jsi to, co tu bylo od pradávna. Já už tě nechám, jen pamatuj na to respektování." řekl bez jakýkoliv emocí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama