Sestry 2.

14. prosince 2015 v 13:07 | Monra |  Naruto ff
Zmizel pryč a já zůstala sama. Kolem chodili další lidé a nevěnovali mi pozornost, stála jsem tam a sledovala ostatní. Nemohla jsem uvěřit, co mi tu teď řekl. Uvědomila jsem si, že vůbec nebyl naštvaný, naopak to vzal jako fakt, že takhle to chci.

K mému překvapení jsme hned další den dostali misi. Měli jsme dávat pozor na jedno sídlo, které opakovaně napadali a zastrašovali jiní ninjové. Cesta to byla na tři dny a měli jsme je hlídat týden. Všichni čtyři jsme běželi za sebou a já byla jako poslední. Trosku jsem zaostávala, tak jsem opět přidala, abych byla na dohled Kany. Když se začalo stmívat, Dan rozhodl, že se utáboříme. Obratně jsem poskládala pár pečetí a před námi vyrostl malý domek. Uvnitř byla jediná místnost a pouze dveře.
"Skvělé!" pochválil mě Dan.
Uvnitř jsme si všichni ustlali a domluvili se na hlídkách. První šel Dan, pak Itachi a pak já. K ránu jsem měla vzbudit Kanu, aby mě naposled vystřídala. Usnula jsem bez problémů, ale jakmile jsem slyšela, že se vystřídali, tak jsem nemohla usnout. Ležela jsem a naslouchala.
"Vím, že nespíš." zašeptal.
Pomalu jsem se posadila a rozhlédla se. Sedel ve dveřích a sledoval okolí. Vstala jsem a přešla k němu, sedla jsem si vedle něj a zadívala se do lesa. Oba jsme sledovali okolí a dlouhou dobu nepromluvili.
"Jak jsi to poznal?" zeptala jsem se ho.
"Oddechovala jsi mnohem rychleji, než člověk, který spí." odpověděl jednoduše.
Ohromeně jsem se na něj podívala. To myslel vážně? Poznal,že nespím díky mému dýchání? Sklonila jsem hlavu a zadívala se na své ruce.
"Jen si běž lehnout já to tu zvládnu." promluvila jsem po chvíli.
Podíval se na mě a zkoumal, jestli to myslím vážně.
"Buď opatrná, nezapomeň, že mohou být kdekoliv. Dávej pozor i na nejmenší pohnutí větviček."
Vstal a šel si lehnout. Zůstala jsem sama a zírala do tmy lesa. Mohla uběhnout asi hodina, když jsem zahlédla bílý papírek a lesk ostří. Okamžitě jsem vyskočila a vytvořila obrovskou kopuli ze dřeva, která obalila cely domek.
"Co jsi viděla?" ptal se mě okamžitě Itachi, který mě svíral za paži.
"Viděla jsem bílý papírek na stromě a pak jsem viděla, jak se blýsklo ostří. Vyděsila jsem se." mumlala jsem.
Okamžitě u nás byl Dan a hned i Kana. Viděla jsem je jen díky malé lampičce, kterou držela Kana.
"Někdo tam byl." prohlásila jsem.
"Prozkoumáme to s Itachim." kývl na něj.
Vytvořila jsem otvor, kterým odešli ven. S Kanou jsme celou dobu mlčely a čekaly až se vrátí. Brzy byli zpět a zmateně koukali.
"Nic jsme nenašli. Kit muselo se ti to zdát." promluvil Dan.
"I přesto, že jsme nic nenašli jí věřím. Hodně jsem Kit nabádal, aby byla opatrná, myslím, že tam opravdu někdo byl." prohlásil Itachi.
Všichni se na mě zadívali a já se cítila trochu provinile.
"Dobře, bude lepší, když budeme pokračovat v cestě." řekl Dan.
Všichni jsme si šli zabalit a já zrušila naši ochranu ze dřeva. Vyběhli jsme za Danem a drželi stále tempo. Zničeno nic jsem uslyšela šust kunaiů. Odrazila jsem se silně od větve a strčila do Itachiho. Dostala jsem ho z dosahu, ale sama se jim vystavila. Jeden mě zasáhl do stehna a já ucítila pronikavou bolest. Dopadla jsem na zem a narazila si žebra. Itachi byl hned u mě a vzal mě do náručí.
"Běžte dál!" vykřikl na Dana s Kanou.
Kolem nás se objevilo spoustu očí, byl slyšet zlověstný smích. Itachi si kleknul a položil mě zpět na zem.
"Kam jdeš?" zašeptala jsem vyděšeně.
Podíval se na mě a v já uviděla v jeho očích sharingan.
"Zachránit tě." šeptl jednoduše.
Pustil mě a zmizel, viděla jsem spoustu záblesků a slyšela spoustu výkřiků, řinčení oceli a spoustu nechutných zvuků. Náhle se přede mnou zhmotnil jeden stín v postavu. Vyjekla jsem a snažila se postavit na nohy. Vyděšeně jsem sledovala postavu muže, jak se ke mně blíží. Škrábala jsem se dál a dál. Když byl u mě, chytil mě rukou za krk a zvedl mě do vzduchu. Začala jsem panikařit, kopat sebou, rukama jsem se snažila uvolnit svůj krk, abych měla možnost se nadechnout. Nedařilo se mi to a já cítila, jak začínám ztrácet vědomí. Náhle ruka povolila a já dopadla na zem a opět si pohmoždila žebra.
"Kit! Kit! Neusínej! Poslouchej mě, já jsem tady! Už jsi v bezpečí, slyšíš mě?" mluvil rychle Itachi.
Já jsem ale už nic neslyšela, ráda bych mu odpověděla, ale necítila jsem své tělo.

Cítila jsem bolest, ne takovou, aby mě ochromila, ale takovou, abych si začala uvědomovat, co mě bolí. Rozlepila jsem oči a koukala do tváře Kany. Jakmile viděla, že jsem vzhůru, objala mě.
"Bála jsem se o tebe!" řekla uraženě.
"Jsem v pořádku." zamumlala jsem.
"Myslela jsem, že vykrvácíš!"
"Kano? Kde je Itachi? Musím," vydechla jsem bolestně," musím s ním mluvit."
Překvapeně se na mě dívala a pak kývla. Teprve teď jsem si uvědomila, že ležím na louce a svítí slunce. Zavřela jsem oči a s velkou námahou jsem se posadila, když jsem je otevřela, dřepěl už přede mnou.
"Itachi-san, zachránil jsi mě a pomohl mi. Dlužím ti moc." zašeptala se a dívala se do jeho černých očích.
"Poslouchej mě pozorně. Zaprvé jsi nejprve zachránila ty mě, zadruhé mi nic nedlužíš a zatřetí mě mrzí, že jsem nestihl toho parchanta..." odmlčel se.
Položila jsem mu ruku na rameno a vlídně se na něj usmála.
"Tolik ti ublížil." zamumlal a sledoval mě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama