Ztratit se a najít 1.

19. prosince 2015 v 21:30 | Monra |  Naruto ff
Otevřela jsem oči, jediné, co jsem si pamatovala byla rána do hlavy. Kolem mě se rozprostíral pokoj z kamene, byl hrubě otesaný a chladný. Podívala jsem se dál a spatřila jediné kovové dveře. Ležela jsem na malém dřevěném lehátku, bylo to to jediné, co tu bylo. Posadila jsem se a promnula si čelo. Kde jsm se to objevila? Proč to tu je jako vězení? Kde je někdo? Seděla jsem tam a čekala, čekala až zaslechnu sebetišší zvuk. Byla to dlouhá doba, ale nakonec jsem přeci jen zaslechla kroky, přicházely ke mně dvě postavy, jedna byla dívka a druhý muž. Vyskočila jsem na nohy. Dveře předemnou se s krátkým vrznutím otevřely. Uviděla jsem modrovlasou dívku a rudovlasého muže. Sledovali mě a já sledovala je.
"Kdo jste?" zeptala jsem se.
Žena se podívala na muže po jejím boku. Teprve teď jsem si všimla jejich plášťů s rudými mráčky.
"Akatsuki." šeptla jsem.
Podívala jsem se na toho muže, jeho oči byly opravdu velmi zvláštní, neměly žádně bělmo, byly fialkové s kolečky. Něvěděla jsem, co chtějí, nebo co se má teď dít.
"Co po mě chcete?" zeptala jsem se.
Zrzek se na mě zadíval a pak tiše promluvil.
"Potřebujeme tvé lékařské schopnosti."
"Snad si nemyslíte, že bych vám pomohla?! A když ano, pustíte mě?"
Žena na něj opět pohlédla.
"Myslím, že ano. Podle toho, jak šikovná budeš." prohlásil.
"Kdo je nemocný a jaká má zranění?" zeptala jsem se.
"Jeden z našich členů, má roztrženou plýci."
Vyděšeně jsem na ně pohlédla. Pokud má roztrženou plýci, tak moc dlouho nepřežije. Vím, že nejsou hodní, ale já chci odsud pryč a ten člvěk může umřít.
"Zaveďte mě k němu." prohlásila jsem pevně.
Otočili se a odcházeli, pomalu jsem je následovala. Procházeli jsme celým bludištěm chodeb. Potkali jsme několik dveří a postupně jsme stoupali výš a výš. Čím výš jsme byli, tím bylo vše upravenější. Náhle se zastavili a otevřeli jedny dveře. Vešla jsem jako první. Na posteli tam ležela postava, rychle se jí nadzvedával hrudník a tiše chroptěla. Ani jsem se nerozhlížela po pokoji a popoběhla k posteli. Ležel na ni černovlasý mladík. jeho černé oči se okamžitě střetly s mými.
"Jmenuji se Misa, jak ty?"
"Itachi." zachroptěl.
"Nemluv, přitěžuješ si. Budu ti muset sundat tričko, možná tě to bude bolet, ale musím."
Kývla nadzvedl se, nedával najevo žádnou bolest, ale věděla jsem, jak to musí bolet. Přetáhla jsem mu tričko přes hlavu a on se znovu položil. Opatrně jsem mu prohmatávala břicho.
"Co se to tu děje?" ozvalo se za námi.
"Klid!" vykřikla jsem a otočila se.
Žena vstoupila dovnitř a zavřela za sebou dveře. Otočila jsem se zpět k Itachimu, sledoval mě. Ona přišla naproti mě a jemně chytla jeho ruku. Já věděla moc dobře, že mě hlídá. Vždyť jsem ho mohla během sekundy zabít.
Pokračovala jsem v prohmatávání a narazila na citlivé místo, jeho reakce byla očividná.
"Zvládneš to?" promluvila poprvé za celou dobu.
Její hlas byl příjemný a dobře se poslouchal, částečně mě uklidnil.
"Tohle jsem dělala hodněkrát." prohlásila jsem.
Začala jsem s léčením, trvalo to dlouho, já už byla na pokraji svých sil a cítila se extrémně vyčerpaná. Bylo vidět, že se mu ulevilo, mohl lépe dýchat. Zato ze mě tekl pot, v ústech jsem měla sucho. Ucítila jsem, že jsem se dostala na svou hranici.
"Je stabilizovaný, já jsem už bez chakry. Prozatím mu bude dobře, zítra to dodělám. Teď už nemůžu ani kapku. Mohla bys mě prosím odvést opět tam dolu, abych si mohla odpočinout?" požádala jsem ji nakonec.
Itachi usnul a já se podívala do jeho klidné tváře, pak jsem zvedla oči k ženě.
"Dovedu tě tam." kývla.
Odešly jsme obě z pokoje a ona mě vedla cestou zpět. Když jsme byly u cely, tak se na mě otočila.
"Děkuju ti, jinak jmenuji se Konan. Určitě máš hlad, brzy ti něco donesu." pousmála se na mě.
"Já jsem Misa. Nemusíš mi nic nosit, dokážu přežít."
Vešla jsem do cely a zavřela za sebou. Cítila jsem, jak se mi třesou nohy. Lehla jsem si na dřevěnou postel a okamžitě usla.

Vzbudilo mě zavrzání dveří. Vedle mě na zem, někdo něco položil a odešel. Znovu jsem upadla do neklidného snu. Když jsem se vzbudila podruhé, uviděla jsem ležet na zemi jídlo. Přivoněla jsem k němu a dostala ohromný hlad. Rychle jsem ho spořádala a čekala. Ponějaké době se ve dveřích objevila Konan. Očividně byla ráda, když viděla prázdný talíř. Vstala jsem a následovala ji opět tou cestou až k jeho pokoji. Přes noc se mu opět přihoršilo a já zopakovala celý včerejší den, snažila jsem se buňku po buňce obnovovat plýci. Bylo to těžké a namáhavé. Celou dobu spal a když mi došla opět chakra, byla jsem odvedena do cely. Takhle to následovalo asi dalších 5 dní.

Když jsem tam ráno přišla, byl vzhůru, seděl na posteli se sklopenou hlavou. Začala jsem k němu cítit něco jako pouto, tím, kolik jsem u něco ztrávila času. posadila jsem se k němu.
"Jsi v počádku?" zeptala jsem se.
"Miso?" zvedl hlavu a podíval se na mě.
On si pamatoval, jak se jmenuji i potom, co byl tak vážně zraněný.
"Ano?"
"Zachránila jsi mi život."
Pousmála jsem se.
"To je můj úděl, zachraňovat lidi."
Zvedl jeden koutek úst.
"Bohužel já nejsem člověk."
Překvapeně jsem na něj pohlédla. Pořád neměl tričko a jeho tělo bylo svalnaté a pevné. To jsem věděla dobře už od prvního setkání.
"Teď by jsi měl být v klidu, neměl by ses přetahovat. Bolí tě něco?" zeptala jsem se ho.
"Nebolí mě už nic, jsem zdravější než předtím." odpověděl.
"To jsem rád!" ozvalo se za námi.
Otočila jsem se a dovnitř vešel vysoký muž s modrou pletí. V obličeji připomínal žraloka. Na tváři mšl úsměv a odhaloval špičatou řadu zubů. Nepatrně jsem se otrásla hrůzou.
"Myslím, že řeknu Konan, aby mě už pustila. Už jsem tě uzdravila, měli by mě pustit."
Modrý muž se začal smát.
"Ona si opravdu myslí, že ji Pein pustí, když tě vyléčila?"
Vyděšeně jsem se podívala na Itachiho. V jeho tváři nebyly znát žádné emoce. Vyskočila jsem z postele a naštvaně zatnula ruce. Nebudu tu už ani o minutu déle! Rozběhla jsem se ke dveřím. Někdo mě popadl za zápěstí a druhou rukou kolem ramen, přitiskl mě k sobě a já byla naprosto paralyzovaná.
"Nedělej si to horší." zašeptal mi do ucha Itachi.
Nedokázala jsem uvěřit tomu, jak je rychlý. Povolila jsem zatnuté svaly.
"To je dobře."
Vpodstatě jsem úplně ochabla. Do dveří vešel ten zrzek. Itachi mě pustil a já zakolísala, zrzek mě chytil za rameno a vedl mě někam pryč, ani k mé cele to nebylo. Vyděšeně jsem sledovala okolí, míjeli jsme dveře a já začala doufat, že mě bere ven. Zašel se mnou do nějakých dveří a ty za sebou zabouchl. Strčil do mě a já upadla na podlahu, ošklivě jsem si rozrazila koleno.
"Ty jsi ze zvučné, tak to musíš znát Orochimara. Řekni, kde je jeho základna!" zařval na mě.
Pokusila jsem se postavit, ale kopl mě do břicha a já se odkutálela o kus dál.
"Ty jsi mě neslyšela?" zeptal se výhružně.
"Nevím!" vykřikla jsem.
V ruce se mu objevila kovová tyč, vrazil mi ji do nohy. Vykřikla jsem a snažila se vytáhnout tu tyč pryč.
"Tak znovu. Kde je Orochimaru?"
"Já nevím!" křičela jsem zoufale.
Znovu do mě kopl a já následkem toho ucítila v ústech pachuť krve. Začaly mi téct slzy. Co po mě proboha chce? Nevím, kde je Orochimaru. Chytil mě za krk a zvedl mě do výše.
"Kde?" zeptal se znovu.
Nemohla jsem mluvit, jak pevně svíral mé hrdlo. Zamračil se a stiskl víc. Rukama jsem šátrala po svém krku. Odhodil mě a já narazila tvrdě na zeď. Vyplivla jsem krev a zhluboka se nadechla.
"Já nevím, kde je!" zasténala jsem.
Došel přede mě a dřepl si. Jeho oči mě děsily a tak jsem se dívala raději jinam. Vytáhl mi z nohy tyč a já vykřikla bolestí. Napřáhl se a bylo vidět, že mi chce dát poslední ránu, když náhle někdo rozrazil dveře. Zavřela jsem oči a čekala, nic se nědělo.
"Nech ji být, zachránila ho, nemáš právo na to, ji zabít." vrčela na něj Konan. Ucítila jsem její jemné ruce na svém krku a pak na čele.
"Cos jí to udělal?!" vyjela na něj.
Bez jakékoliv odpovědi odešel. Konan si ke mě klekla a začala mě ošetřovat. Já měla pocit ale, že už dávno žádné tělo nemám. Ve dveřích se mihl stín a já uviděla Itachiho, jak stojí ve dveřích. Opět jsem v jeho obličeji nic nevyčetla, jen se na mě díval, díval se, jak osoba, která ho zachránila od smrti skoro sama umírá.
"Pomoz mi ji odnést!" vyštěkla na něj.
Dovnitř vešel žraločí muž, kterého jsem si vůbec nevšimla a opatrně mě vzal do náručí. nesl mě do mé cely, to jsem po chvilce poznala, uvnitř mě položil a přišla ke mně opět Konan. Snažila se mě co nejvíc vyléčit.
Když odcházela, tak jsem ji tiše poděkovala. Nebyla jsem si jistá, jestli to slyšela ale. Usnula jsem a nic se mi celou dobu nezdálo, když jsem se probudila, tak mě šíleně bolelo břicho. Zvedla jsem jednu ruku a začala se sama léčit, dalo mi to chvilku zabrat, ale to nejhorší bylo pryč. Náhle se otevřely dveře a já se vyděšeně přikrčila. Objevil se tam Itachi, nesl mi jídlo a něco k pití. Položil to vedle mě na postel a prohlédl si můj zubožený stav. Nenávistně jsem se na něj podívala a cítila, jak se mi do očí derou slzy.
Všimla jsem si, že v druhé ruce nese deku a polštář, taky mi je položil na postel.
"To posílá Konan." vysvětlil a odešel.
Nesnášela jsem ho, nechal by mě umřít, ikdyž určitě musel vědět, co se děje. Po dlouhé době přišla Konan.
"Děkuju ti za ten polštář a peřinu, je to mnohem lepší."
Překvapeně na mě koukala.
"To Itachi, řekl, že jsi ho poslala." dodala jsem na vysvětlenou.
"Ne, to neposlala." prohlásila udiveně.
Chvíli jsme na sebe koukaly a pak se posadila vedle mě.
"Jak ti je?" zeptala se.
"Lépe než včera."
"Koukám, že sis něco vyléčila, to je dobře, nemám takové schopnosti." usmála se na mě.
Chvíli si se mnou povídala a pak odešla. Natáhla jsem se a přikryla se dekou. To byl příšerný zážitek tohle. Doufám, že se to nebude opakovat. A co to bylo s tím polštářem a dekou?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se vám jak píšu?

Ano!
Ne!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama