Conversion 18.

24. února 2016 v 18:29 | Godlike |  Kapitoly
Z POHLEDU BALTAZARA:
"Hej, Tazi," Draco mi mával rukou před obličejem.
Seděli jsme na hodině jasnovidectví a já se přistihl, jak upřeně civím na Katherine.
"No, co je?" vzbudil jsem se.
"Nic, jen tu už tak pět minut vkuse čumíš na Kath," objasnil mi.
"Ne, já se nekoukal na Winterovou, koukal jsem ven," bránil jsem se.
"No, to ti tak žeru. Seš v tom až uši," řekl sarkasticky.
"Draco, ty moc dobře víš, že já v tom až po uši bejt neumím," ušklíbl jsem se.
"Jo, to jsem si myslel taky, ale když na tebe teď tak koukám..." sjel mě pohledem od hlavy až k patě.
Hodil jsem po něm jedním z polštářků, kterými byla vyplněná většina místnosti.
"Hej! No jo, za pravdu se každej zlobí," pokrčil rameny.
"Sklapni a pojď," praštil jsem ho do ramene, když zvonilo a konečně jsme mohli vypadnout z tý převoněný místnosti, kde mám na Katherine přímej výhled. Peklo.
"Tazi!" ozvalo se za mnou.
"Co je, Anno?" ptal jsem se.
"Chci s tebou mluvit, pojď," vzala mě za ruku a táhla pryč.
Dotáhla mě do prázdné chodby, kterou jsem v Bradavicích ještě neobjevil.
"Hele, Anno, seš fakt pěkná jo, ale seš holka mýho nejlepšího kámoše a Winterovou by to dojem taky nejspíš neudělalo," začal jsem.
"Blbe, radši nemluv a poslouchej mě," zamračila se.
"Ty si byl s Katherine včera na astronomické věži?"
"Co? Ne," odpověděl jsem.
"Ne?" divila se.
"No, ne. Počkej, chceš mi říct, že byla s někým na astronomický věži?" zeptal jsem se skrývajíc zuřivost v mém hlase.
"No, ona tam přespala a říkala, že jí v noci někdo přikryl, tak jsem myslela..."
"Cože?! Ona sama přespala na astronomické věži?" rozčilil jsem se.
Už jsem ty emoce v sobě opět nemohl ovládat.
"Posloucháš ušima? Říkám, že jí někdo přikryl. Sama tam nebyla, že jo," Anna protočila oči.
"Howling," zavrčel jsem a v hlavě se mi míhalo milion různých způsobu, jak ho zabít.
"Klid, Tazi. Nevíš, jestli to byl on. Každopádně už mě to taky napadlo," zaváhala Ann.
"Jdu za ním," zavrčel jsem znovu a cítil, jak se mi vaří krev.
Katherine Winterová, co mi to děláš?
"Nejdeš. Nejdřív se uklidni," Anna mi položila ruce na ramena a podívala se mi zpříma do očí.
"Anno, nech mě. Víš, že si umim poradit, i když mi v tom budeš bránit. Prostě použiju Pouta na tebe a nazdar," řekl jsem.
Anna rezignovaně svěsila ramena dolů.
"No, tak fajn, ale buď opatrnej."
"Jo, prosím tě," zakoulel jsem očima a odešel.
Howling. Musím najít Howlinga.
Jelikož byl čas oběda, tak jsem zamířil rovnou do Velké síně, kde jsem našel Katherine, jak si s Howlingem povídá.
"Howlingu, můžeš na chvíli?" sykl jsem skrz zaťaté zuby.
Katherine i on se na mě nevraživě podívali.
"Co chceš?" obořil se na mě.
"Pojď ven, pokud nejsi tak velkej srab, na kterýho vypadáš," ušklíbl jsem se.
"Vydrž, Kathie," pousmál se na ní.
Ten si teda koleduje.
"Jmenuje se Katherine," procedil jsem.
Katherine po mě loupla očima a když viděla, že se na ni dívám, uhla pohledem. Otočil jsem se na patě a vyšel z Velké síně směrem ven z hradu. Howling mě následoval. Když jsme došli k Temnému lesu, otočil jsem se k němu.
"Tak to chceš, Batesi?" ptal se povýšeně Howling.
"Ty jsi dneska strávil noc s Winterovou na astronomické věži?" zeptal jsem se rozzuřeně.
"Byl jsem tam s ní, to ano. Ale pod tím pojmem "strávil noc" si představuju něco jinýho," ušklíbl se.
"Bacha na pusu, šmejde," zavrčel jsem.
"Nebo co? Kathie o tebe stejně nestojí, pořád jí akorát ubližuješ. Myslíš si, že to nevidím? Chováš se k ní jako ke kusu masa! Ona si tohle nezaslouží, Batesi. Jestli ji miluješ, tak se tak začni chovat, ale do tý doby nech volný pole působnosti mě, protože já jí můžu dát, co ona chce. Ty ne," řekl sebejistě.
"Ty víš hovno o tom, co já k ní cejtim a víš hovno o tom, co jsem pro ní schopnej udělat," řekl jsem vražedným tónem.
"Nejseš schopnej milovat, Batesi. Seš jen bezcitnej, malej spratek, co jediný, co vidí, je on sám," odpověděl.
"Ty nevíš vůbec nic," syknul jsem.
"Vím víc, než si myslíš, Batesi," ušklíbl se.
"A teď když dovolíš, musím se vrátit, Kathie na mě čeká."
"JMENUJE. SE. KATHERINE," řekl jsem výhružně.
Jen se usmál a odešel směrem k hradu.
Ten mi tak pije krev. Přísahám, že ho jednou zabiju. Jelikož jsem na zbytek vyučování fakt neměl náladu a vzhledem k tomu, že byly lektvary a já bych nerad vyhodil někoho do povětří (až na některé výjimky), vydal jsem se do prázdné komnaty v pátém patře, kam jsem chodil vždycky přemýšlet. Byla to kamenná místnost s velkými oblouky a sloupy a na jejím konci stálo zrcadlo. Ano, jak bystrým již došlo, bylo Zrcadlo z Erisedu. Dřív jsem tam vždycky viděl jen sám sebe, takového, jaký jsem. Ale za posledních pár měsíců se ten obraz změnil. Kromě mě tam se mnou stála Katherine. Její tmavé fialové vlasy splývaly kolem jejího krásného bledého obličeje. Upřímné oči se dívaly jen na mě a její rty se na mě usmívaly tím nejlaskavějším úsměvem. Vždycky byla přitulená k mému rameni a oddaně se na mě dívala jako na svatý obrázek. Dokázal bych tam sedět hodiny, jen ji sledovat. Občas, když už jsem tam strávil hodně dlouhou dobu, tak kolem mě Katherine tancovala ladnými pohyby a prozpěvovala si nebo mi usla s hlavou opřenou o mé rameno. Hypnotizován její krásnou nemohl jsem se pohnout z místa. Bože, tohle je vážně špatný. Baltazare Batesi, měl by ses vzpamatovat. Život byl o moc jednodušší, nekomplikovaný, ale za to byl o moc prázdnější než ten, co mám teď. Katherine byla to, co mi svým způsobem chybělo. Byla něco, co jsem zoufale potřeboval a snil o tom, aniž bych o tom věděl.
Došel jsem do místnosti a sedl si naproti zrcadlu a pozorně sledoval zhmotňující se siluetu v něm. Katherine pomalu přicházela ladným krokem směrem ke mně a já se usmál. Je tu. Sedla si vedle mě a položila mi hlavu na rameno.
"Ahoj, Winterová," pousmál jsem se na obraz v zrcadle a ona se zaškaredila.
"Promiň, já to napravím. Ahoj, lásko," usmál jsem se znovu a postava Katherine se spokojeně usmála.
Kéž by reagovala podobně i v reálu.
"Aspoň tady s tebou můžu být, když ne ve skutečnosti," vzdychl jsem a odraz v zrcadle se na mě nechápavě podíval. "Víš, Katherine bych tím zabil, utrápil bych jí. Nejsem zrovna partnerskej typ. Ale pro tebe bych se dokázal změnit." Pohladil jsem sklo zrcadla přesně tam, kde měla Katherine tvář.
"Stejně by to ale nestačilo, jsem až moc samotářskej, trápil bych tě. Ale u Merlinových vousů, jaká já bych s tebou chtěl bejt! Líbat ty rty, držet tu ruku! Winterová, co to se mnou děláš?" zaklel jsem a obraz Katherine se usmál.
"Máš radost z toho, že mě týráš? Typická Winterová," ušklíbl jsem se a Katherine se zamračila.
"Víš, jak sjem to myslel. Ráda mě zlobíš a rýpeš do mě. Proto si mě taky tak uchvátila, Winterová. Jsi úplně jiná než ostatní holky, nejsi obyčejná," Katherine v zrcadle se usmála.
"U Merlinova vousu, jsi tak krásná, Winterová. Ani jediná buňka v mým zatraceným těle ti nemůže odolat," v tom se ke mně přiloudala malinká šedivá kočička s obálkou připnout na obojku.
"Ahoj, maličká. Co mi to neseš?" zeptal jsem se a vzal, dle mého názoru ještě kotě, do ruky.
KOUKEJ NAKLUSAT DO ZMIJOZELSKÝ SPOLEČENSKÝ MÍSTNOSTI, BATESI! - Draco.
Přečetl jsem si vzkaz. Co zas vyšiluje?
"Katherine, musím jít, brzy se uvidíme," naposledy jsem se prstem dotkl místa, kde měla Katherine tvař a jemně jí pohladil o spánku až po čelist.
Spěšně jsem šel do sklepení, kde jsem zaklel heslo a vešel do naší společenské místnosti.
"Kde k čertu seš, Baltazare?" zaklel Draco.
"No, tady," pokrčil jsem rameny a uviděl rozklepanou Annu sedící na gauči.
"Co ty tady děláš? Změnila si kolej?" ušklíbl jsem se.
"Ne, ty tupče. Katherine se ztratila," vzlykla Anna.
"COŽE?!" vyjekl jsem.
"Jak to myslíš, že se ztratila? Jak se vám může ztratit lidská bytost?"
"Měli jsme hodinu péče o kouzelné tvory a měli jsme v Temném lese hledat testrály. Katherine se nevrátila," brečela Anna.
Temnej les a Winterová. To není zrovna dobrá kombinace.
"A zrovna dneska! Už se stmívá, les je plnej vlkodlaků a dneska je úplněk," řekla vyděšeně Anna.
To mi stačilo. Otočil jsem se a sprintem vyběhl ze společenské místnosti. Katherine, proč mi tohle všechno děláš?!
Vyběhl jsem ven z hradu a vydal se k lesu.
"Lumos!" pronesl jsem a z hůlky vytrysklo světlo.
Winterová, kde jenom jsi?
"Katherine!" křičel jsem. "Sonorus! Katherine!!" rozlehlo se díky zaklínadlu 4x hlasitěji. "WINTEROVÁ SAKRA!"
Běžel jsem dál a rozhlížel se v temnotě lesa. No tak, Katherine.
"WINTEROVÁ!!" řval jsem dál a probíhal lesem křížem krážem.
"Co tu pohledáváš? Zrovna dnes?" zazněl za mnou majestátný hlas. Otočil jsem se a spatřil napůl koně a napůl člověka. Kentaur.
"Moje spolužačka se tu ztratila. Nikdo ji nemůže najít," vysvětlil jsem.
"Dnes? Tomu říkám opravdu smůla. Vlkodlaci se začínají probouzet, v lese není bezpečno. Její osud je spočten, měl bys odejít," řekl klidně.
"Bez ní nikam nejdu," řekl jsem paličatě.
"Zemřete pak oba," objasnil mi.
"Raději zemřu taky, než abych tu zůstal sám bez ní," řekl jsem zatvrzele.
"Jak mi můj instinkt říká, nebude to pouze jen tvá spolužačka, chlapče," zvedl obočí.
"Ano, není to obyčejná spolužačka," přikývl jsem.
"Dobrá, pomohu ti. Jdi stále rovně po této pěšině a oči měj na zemi, ne v korunách stromů. Hodně štěstí," přikývl a zmizel v křoví. Na zemi? Což by znamenalo, že Katherine je…NE!
Rozběhl jsem se, jak mi kentaur poradil a řval stále její jméno. Po pár stech metrech jsem uviděl malé černé klubíčko ležící schoulené na zemi.
"WINTEROVÁ!" zakřičel jsem a doběhl k ní. Byla v bezvědomí.
"No tak, Katherine," proklepával jsem jí dlaněmi tváře.
"Zare," zachroptěla slabě a pootevřela oči.
"U Merlinových vousů, Winterová. Tys mi ale dala!" objal jsem jí pevně ve své náruči.
"Já ti dala? Že o tom nevím," zaškaredila se.
Nic jí není. Zasmál jsem se.
"Ty vtipy si nech, až budeme na hradě."
"Pokud se tam dostaneme živí," poznamenala Katherine, když jsme uslyšeli vlkodlačí vytí.
"Tak pojď, Katherine. Dokážeš chodit?"
Zkusila se postavit a zaškobrtla.
"Ne, mám něco s nohou," sykla bolestí.
Vzal jsem jí tedy do náručí a spěšně mířil po pěšině ven z lesa poslouchajíc každý zvuk a zašustění.
"Proč si pro mě přišel?" zeptala se Winterová zkoumající můj obličej.
"To hloupá otázka a na její zodpovězení teď vážně není vhodná chvíle," odpověděl jsem.
"A bude na zodpovězení nějaké mé otázky někdy vůbec vhodná doba?" zamračila se v mé náruči.
"Katherine, teď ne," zavrčel jsem.
Za námi se ozvalo vrčení. A sakra …. Otočil jsem se.
Za námi se tyčil tak dva metry vysoký tvor s holým tělem a psím obličejem. Vlkodlak.
"Katherine, hlavně klid. Dokážeš si napravit tu nohu?" zeptal jsem se jí potichu.
"Ano, pokud je zlomená. Episkey!" namířila hůlku na svojí nohu až v ní nevábně křuplo. Sykla bolestí, ale její noha už nebyla tak nezdravě zkroucená.
"Šikula. Teď tě opatrně položím na zem a až ti řeknu, utečeš, jasný?" procedil jsem skrz zuby.
"Ani mě nehne, myslíš si, že tě tu nechám?" odfrkla si potichu.
"No, to mě tady teda necháš a nebudu s tebou diskutovat," zrovna teď si chtěla hrát na hrdinku?
"Zapomeň, v tomhle jsme spolu," odpověděla.
"Proč musíš bejt i teď paličatá?!" zaklel jsem.
"Protože tahle vlastnost s nebezpečím vzrůstá, neklesá," ušklíbla se.
"Fajn, ale jestli tu umřeš, tak tě zabiju," rezignoval jsem.
"To nedává smysl," poznamenala.
"Vážně se teď chceš hádat o tom, co dává smysl a co ne?" zavrčel jsem.
"Confringo!" zakřičela Katherine s namířenou hůlkou proti vlkodlakovi.
Vlkodlak zakňučel a padl k zemi, mrtvý však nebyl. "Utíkej!!" Zařvala na mě Winterová. Neváhal jsem a běžel za Katherine, co mi síly stačily.
"Jak dlouho ho to zabaví?" zeptal jsem se mezi rychlými nádechy.
"Na moc dlouho ne. Vlkodlaka jen tam nezabiješ," odpověděla mi Kath.
Oba dva jsme se neustále rozhlíželi kolem sebe. Najednou jsme uslyšeli zavytí a jak se prudce něco rozbíhá.
"Sakra, Katherine běž! Utíkej!" řval jsem na ni.
"Já se snažím, rychleji to nejde," zabrblala.
"Už se blíží!" řekl jsem.
"Díky za info, to by mi nedošlo!" zaklela Katherine.
"Už je tu!" zařval jsem, když jsem uviděl dvě přibližující se rudé oči, tak pět metrů od nás.
"Pouta na tebe!" zařval jsem a vlkodlak padl na zem zpoutaný.
"Accio Nimbus 2000!!" zakřičela Katherine a během pár vteřin do lesa přiletělo její koště.
"Pojď, sedni si za mě!" nařídila mi.
"Ale já umím létat líp než ty," argumentoval jsem.
"Teď ale nesoutěžíme o to, kdo umí líp létat. Jde nám o život!" připomněla mi Katherine.
"Přesto bych radši .."
"No tak dělej bože!" řekla Kath nasupeně.
Rychle jsem si sedl na koště, Katherine za mě.
"Pevně se mě drž," přikázal jsem jí.
"To se neboj," kývla a my se rozletěli přesně v tu chvíli, kdy se vlkodlak vymanil z provazů.
Vyletěli jsme z lesa a ladně přistáli na nádvoří, kde se zrovna radil učitelský sbor.
"BATESI! WINTEROVÁ!" zakřičela McGonagallová, když nás uviděla. "Jste v pořádku?"
"Ano, nic nám není," ujistil jsem je.
"Katherine měla něco s nohou, ale je zběhlá, co se týče zaklínadel, už je v pořádku," usmál jsem se.
"Slečno Winterová, pojďte," ujala se jí Madame Pomfreyová a vyčarovala nosítka. "A vy pane Batesi nás následujte."
"Ale ty nosítka absolutně nejsou nutná! Jsem v pořádku!" protestovala Katherine.
"Jen ležte," nakázala jí Pomfreyová.
Na ošetřovně nám Madame Pomfreyová ošetřila tržné rány a Katherine zlomeninu.
"Necháme si vám tu přes noc. Zítra byste oba dva měli být v pořádku," řekla rázně Madame Pomfreyová. "Ne, pane řediteli, je mi líto, musí odpočívat. Vyzpovídáte je až zítra," řekla Madame Pomfreyová, když viděla Brumbála s McGonagallovou v závěsu.
Dveře se zabouchly a já zůstal s Katherine sám. Seděli jsme oba na postelích, každý na své.
"Díky, že si mě zachránil," pípla.
"Ještě abys nadávala, Winterová," ušklíbl jsem se.
Zvedla oči vsloup. "Stačilo říct, že není zač."
"Promiň," sklopil jsem oči.
"Teď už bych ráda spala, Batesi. Dobrou noc," řekla ledově a lehla si na bok zády ke mě
"Kath, děje se něco?" zeptal jsem se.
"Ne, nic, jen si to tu spolu protrpíme a pak už ti dám navždycky pokoj, neboj se," odpověděla.
"Ale…to nechci," řekl jsem vyděšeně.
"Já ano, Dobrou noc, Batesi. Ševelisimo!" pronesla zaklínadlo, aby už neslyšela ani slovo.
Rezignovaně jsem si lehl na postel a nemohl usnout.
Já jí ztratil. Ztratil jsem Winterovou a to na dobro. Tohle nepřežiju…

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama