Conversion 7.

11. února 2016 v 13:41 | Monra |  Kapitoly
Páni sedmý díl!

Nechávala jsem Annu samotnou, protože mi bylo jasné, že se nebude chtít o tom bavit. Byla středa, rozhodla jsem se, že tedy půjdu domluvit doučování s Batesem. Když jsem seděla u oběda, přisedl si ke mně Nathan.
"Ahoj," pozdravil.
"Ahoj," oplatila jsem.
Neměla jsem náladu se s ním moc bavit, obzvlášť ne, když se začal bavit o Anně a Mattovi.
"Měla bys jí říct, že toho lituje."
Stiskla jsem ruce v pěsti, dneska už podruhé zkoušel tu samou větu.
"Nathanieli, jestli mi budeš říkat, co mám a nemám dělat, přísahám, že už s tebou nepromluvím, navíc se jí ani nedivím! Neměl jí to říkat, nic takového se nedělá! A já držím se svou kamarádkou, nechci s tebou už mluvit!" syčela jsem skrz zatnuté zuby.
Bezeslova na mě hleděl.
"Takže nemáš, co mi říct? Dobře, měj se!" vyhrkla jsem.
Rychle jsem si stoupla a rozběhla se ven ze síně. Slzy jsem držela na krajíčku, tak jsem se rozhodla dojít k jezeru.
V tomhle počasí tam snad nikdo nebude.
Vyběhla jsem tedy ve svetříku a sukni z hradu a běžela dolu k jezeru. Venku jemně mrholilo a já cítila vítr, jak mě šlehá do tváří.
Zbabělec! Proč mi nedokázal nic říct? Proč se mi nedokázal postavit, nebo mě zadržet? Asi mu za to nestojím.
První slza sklouzla z mé tváře a následovala ji další. Naštěstí déštík vše zakryl. Hleděla jsem do dálky přes obrovské jezero a přemýšlela nad temnými mraky, které se k nám hnaly. Začala mi být zima a tak jsem se rozhodla, že půjdu dovnitř. Jakmile jsem vlezla do hradu, okamžitě jsem spatřila Balthazara. Líně se opíral o sloup a vypadalo to, že na někoho čeká. Když mě zahlédl jeho obličej se zkroutil do úšklebku, prohlédl si mě od hlavy až po paty.
"Prší?"
Přimhouřila jsem oči a odfrkla si.
"Notak Winterová, kdy bude doučování, nezapomněla jsi na to ne?" dobíral si mě.
"Dojdu se převléct, za půl hodiny se sejdeme vzadu v knihovně otravo."
"Můžu jít s tebou?" svůdně na mě mrkl.
Nevšímala jsem si toho.
Buď v klidu!
Pomalu jsem se rozešla, když jsem šla kolem něj, tak mě chytil za paži.
"Notak, neříkej, že bys nechtěla," zavrněl.
"Pusť mě a nechovej se, jako kdybys měl na každou holku, na kterou se podíváš."
Zasmál se.
"Ale já mám Winterová. Copak sis ještě nevšimla?"
"Um. Ne. A stejně, pokud by to tak bylo, tak proč já?"
Přiložil si jeden prst ke rtům a mírně s ním poklepával, očima se díval ke stropu.
Hm asi se snaží dělat přemýšlejícího.
Nahlas jsem se zasmála, vytrhla mu svou ruku a odešla do naší společenský místnosti. Ann u nás samozřejmě nebyla, začíná mi dělat starost. Převlékla jsem se do černého roláku a džínů.
Čím míň toho uvidí, tím lépe! Ach bože, proč já? Pitomec jeden...
Sešla jsem dolu do společenské místnosti a pokračovala až do knihovny. Už tam čekal, opět byl opřený o stůl a díval se do nějaké knihy.
Asi jeho oblíbená pozice se opírat takhle. Třeba si myslí, že udělá dojem.
Ušklíbla jsem a přešla až k němu. Opět mě sjel pohledem a uculil se.
"Ať to mám za sebou už. S čím chceš pomoct?" řekla jsem zmučeně.
"No potřebuju vysvětlit vše. Lektvary zvládám jen díky tomu, že jsem ze zmijozelu," usmál se namyšleně.
Povzdechla jsem si a došla k jednomu z regálů. Cítila jsem, jak šel za mnou. Hledala jsem jeden určitý titul knihy. Záklonila jsem hlavu a podívala se do vyšších polic.
Támhle je! Lektvary pro začátečníky.
Natáhla jsem ruku a zjistila jsem, že jsem moc malá.
Sakra!
Než jsem stihla cokoliv udělat, on se natáhnul a sáhl pro ni. Přitom se celým tělem opřel o mě. Přeběhl mi mráz po zádech.
Snad to nebylo na mě tak poznat.
Odstoupil ode mě a prohlédl si knihu.
"Tu jsi chtěla?" zeptal se, jakoby se nic nedělo.
Jen jsem kývla.
Ne, ničeho si nevšiml!
Vzala jsem si od něj knihu a sedla si ke stolu, posadil se naproti mě.
"Nic neuvidíš," promluvila jsem tiše.
Sledovala jsem ho očima, jak vzal svou židli a sedl si vedle mě. Povzdechla jsem si.
Už zas je blízko mě.
"Takže uplné začátky. Je rozdíl v míchání po směru hodinových ručiček a proti. Taky je rozdíl, když tam je čtvrt nebo půl. Možná tvůj mozek si řekne: 'To je jako nic!' Ale není!"
"Hele zas tak hloupý nejsem!" bránil se.
Zvedla jsem k němu obočí a vyzívavě se usmála.
Vážně?
"Tohle znám. Dělají mi problémy třeba poznat jedy, vymyslet protilátky. Um, dávat správné množství, občas dokážu bejt fakt nepozorný."
"Občas?" dobírala jsem si ho.
"Jo Winterová, občas," zamračil se na mě.
Páni, takhle se mračit jsem ho ještě neviděla.
"Máš tady učebnici?" zeptala jsem se ho.
Vytáhl knížku z brašny a podal mi ji.
"Snape nám občas dává špatná zadání, musíš si to kontrolovat, jenže v učebnici nikdy není postup na perfektní lektvary, ale jen na dobrý. S Ann si hledáme správné postupy, nějaké znám zpaměti, takže ti můžu pomoct a dopsat ti je tam. Ale to musíš dodržet perfektně, protože jinak by to byla katastrofa!"
Upřeně jsme si hleděli do očí. Měl oříškově hnědé oči, které neprozrazovaly žádné emoce.
Tak moc se hlídá, aby je náhodou nikdo neviděl.
"Ty jsi obrovský šprt viď?" přerušil ticho.
"A ty obrovský dement!" vyštěkla jsem.
Chtěla jsem vstát, ale on mě chytil za ruku. Znovu jsem dosedla na židli. Naštvaně popadla učebnici a dopsala mu tam ty pomůcky. Ani by mě nenapadlo mu tam psát něco jiného. Mohli bysme také všichni skončit mrtví.
Když jsem dopsala pár lektvarů na další hodiny, tak jsem zavřela tu knihu a hodila ji po něm.
"Jsi jen obyčejný děcko, který si hraje na frajera a přitom vlastně ho všichni ostatní vidí jako hajzla," řekla jsem jedním dechem.
Otočila jsem se a zmizela z knihovny.
Tak arogantní. Takový blbec. Snad mi dá brzy pokoj!
Došla jsem naštvaně nahoru do společenský místnosti a tam jsem si sedla. Přisedla si ke mně Lenka a začala se se mnou bavit. Chvíli jsem se s ní snažila bavit, ale pak jsem se jí omluvila, že musím dodělat úkol. Přikývla a odešla. Povzdechla jsem si a pustila se do plnění mého úkolu. Když jsem zkontrolovala hodiny, byl právě čas na to, jít na večeři.
Rychle jsem si shltla skromnou večeři, doufala jsem, že se nepotkám ani s jedním z těch pitomců.
Proč mám zrovna já takovou smůlu?
Baltazar na mě čekal hned za dveřmi. Zhnuseně jsem se na něj podívala a pokračovala v cestě. Ani se nepokusil mi cokoliv říct. Zamířila jsem do knihovny pro jednu knihu na péči o kouzelné tvory, když najednou jsem tam zahlédla Malfoye s Annou.
Tak sem mizíš.
Usmála jsem se a šla si pro svou knihu, kterou jsem si poté odnesla do pokoje. Když jsem si lehla do postele vše na mě dolehlo a mě se začaly kutálet horké slzy po tvářích.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se vám jak píšu?

Ano!
Ne!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama