Born to fight 2.

28. března 2016 v 0:40 | Godlike |  Born to fight
"Dneska mi to posilování dalo zabrat!" postěžovala jsem si, když jsme s Victorií došly do našeho pokoje. Zpocené, ulepené, smradlavé a velice přitažlivé.
"Pff … tobě? Tobě to dalo zabrat?" brblala Victoria a plácla sebou na postel.
"Fuj, Vicky, vstávej, vždyť si tím potem opatláš celou postel!" kárala jsem ji.
"No jo, no jo. Dneska už nikam nejdu," bručela dál.
"Ani na večeři?" zdvihla jsem obočí a brala si ručník.
"No…. malinkatou výjimku teda udělám" pookřála.
"Tak pojď, musíme se osprchovat, než půjdeme na večeři. Nerada bych dala Ivaškovovi další důvod, aby na mě mluvil," odfrkla jsem si.
"Už se vážně těším, až jim při bojových umění nakopeš zadek, Liv," řekla Victoria a zvedla se z postele.
"Já? Proč já? Proč ne ty?" popíchla jsem ji.
"Protože jsi nejlepší dhampýrka tady na škole," vysvětlila.
"No, to teda určitě. Víš, Vicky, ty by ses konečně měla přestat bát všech lidí okolo a měla bys začít věřit ve svůj potenciál. Máš ho, ale bojíš se ho využít," zdvihla jsem obočí.
"Blablabla. Radši pojď do zatracený tý koupelny, ať stihneme večeři," zavrčela Victoria.
Dorazily jsme do obyčejné koupelny a každá se dychtivě vrhla pod sprchu. Nechala jsem proudy vlahé vody, aby mi uvolňovala svaly a smývala krev, která mi zaschla na místech, kde se mi při tréningu utvořily drobné škrábance. Sprcha byla po dni plném tréningů něco jako balzám na duši. Něco jako, když se z vás Moroj …. Ale ne. Musela jsem zahnat tuhle myšlenku nehledě na to, jaké vzrušení ve mně vyvolávala. Té své závislosti jsem se už před rokem nadobro zbavila. Doufám …

O chvíli později jsme s Vicky vcházely do jídelny. Musím říct, že jsem zrovna nehořela nadšením, když jsem spatřila všechny svoje spolužáky. Ať už dhampýry nebo Moroje. Obzvlášť Moroje jsem vidět nepotřebovala. Teda jen jednoho.
Ivaškov seděl u stolu a kolem něj se typicky shromažďovala tak miliarda holek.
"Jak jinak," odfrkla jsem si v duchu a zvedla oči v sloup.
"Copak, Darksoulová?" ozvalo se od stolu. Ivaškov se na mě pobaveně díval, zatímco hltal poslední lok kafe a zvedal se od stolu mířiv ke mně.
Nijak jsem na jeho nejspíš "ranní pozdrav" nereagovala. Vzala jsem si jídlo a posadila se ke stolu k Victorii, Lukeovi a pár dalším dhampýrům.
"Ty se mnou nemluvíš, Darksoulová?" ozvalo se za mnou.
"Vypadám, že bych byla nadšená tvojí přítomností?" odpověděla jsem, aniž bych se otočila a ostatní u stolu utichli.
"Já vím, že jsi, ale ta tvoje předstíraná drsňáckost ti nedovolí to přiznat," řekl opět pobavený.
"Kdyby si nebyl tolik zaujatej svým egem a sebestředností, možná bys viděl, že nejsi středobod vesmíru," ušklíbla jsem se stále otočená zády k němu a on se zasmál.
"Celkového vesmíru jistě ne, toho jsem si vědom, ale co tvůj osobní vesmír, Darksoulová?" zeptal se.
"No, v mém osobním vesmíru si černá díra, co pohlcuje všechno dobré a hlavně mojí dobrou náladu a příčetnost, takže jestli bys byl tak laskav, mohl by si s vím drzým a ne tak moc hezkým zadkem pohnout a nekazit mi večeři," odsekla jsem.
"Teď si přiznala, že se mi na ten zadek díváš. Měj se, Darksoulová," pronesl opět pobaveně a odkráčel. Podívala jsem se nenávistně za ním. Rozcuchané vlasy si prohrábl rukou a naposledy se za mnou otočil a poslal mi vzduchem provokativní pusu. Zaškaredila jsem se na něj a otočila se zpět ke své večeři. Ovšem myšlenky na něj jsem z hlavy nevyhnala.
Adrian Ivaškov. Řekla bych, že jeho jméno uslyšíte v tomhle příběhu ještě hodněkrát. Je to klasický Moroj, co o sobě ví, jakou důležitost v našem světě má. Byl krásný, ale nebezpečným způsobem. Hnědé vlasy měl pokaždé pečlivě rozcuchané a zelené oči mu pohrávaly provokací a flirtem. Obličej řeckého boha dokreslovaly šťavnaté narůžovělé rty, které jen vyzývaly k tomu, abyste se do nich zakousli. Kolem úst a na tvářích měl ledabylé strniště, které občasně zkracoval. Postavu mě statnou a osvalenou. Bylo vidět, že ačkoliv je Moroj, a ti to nemají takříkajíc v popisu práce, maká na sobě v posilovně takřka každý den. Ramena měl mužská, široká, vršek těla měl přesně ve tvaru "trojúhelníku". Oblékal se stylem, který sice ukazoval, že je z královské rodiny, ale rozhodně se nehodil k jeho chování. Nosil většinou černé džíny, košile nebo obyčejná trička. Dnes měl své džíny a bílou košili, jejíž rukávy si vyhrnul k loktům a knoflíčky u krku měl dopnuté. Jeho ležérní styl ovšem neplatil, když se konal nějaký z královských nebo školních večírků. Tam se oblékal stylem rebela. Potrhané džíny, volná trička (popřípadě volná tílka, když bylo teplo - a božíčku, ty tílka!). Polovinu holek tady učaroval. Což ovšem neplatilo o mně, samozřejmě že ne. To jeho nošení knížky v ruce, kterou stále četl, rozcuch a laškovný výraz. To, že si myslel, že ho všichni žerou. Bylo mi z něj zle.
"Liv? Vnímáš?" zatřásla se mnou Victoria.
"Jo, co?" probrala jsem se z transu.
"Ptala jsem se, jestli nevíš, kdo je to." Vicky pohodila hlavou ke dveřím, kde se Ivaškov, jak jinak, bavil s nějakou holkou. Byla krásná, to beze sporu. Vysoká, štíhlá a blonďatá. Nepochybně dobře obdařená, jelikož Ivaškov nemohl odtrhnout oči od jejího výstřihu.
"Ta upíří barbie? Netuším," odpověděla jsem kysele.
"Co je s tebou?" zeptala se Vicky, ačkoliv už to tušila.
"Že se ptáš, Vic. Však Ivaškov má další kořist, je jasný, co Liv žere," popíchl mě Trash.
"Sklapni, Trashi," Odsekla jsem. "Jdu do posilovny,"
"Tak Liv, počkej! Já to tak nemyslel!" zakřičel za mnou Trash a já na něj jen mávl rukou, že je to fuk, aniž bych se otočila. Za to Ivaškov se otočil, když jsem kolem něj procházela.
"Počkej, Tanyo," slyšela jsem jak říká té blondýně.
Prosím, ať nejde za mnou! Ať nejde za mnou!
"Darksoulová!" ozvalo se za mnou.
"Co zas?" vyjela jsem na něj podrážděně.
"Tak nebuď tak podrážděná," zvedl ruce na symbol míru.
"Co chceš?" ptala jsem se netrpělivě.
"Kam jdeš?"
"Do posilovny."
"Můžu s tebou?"
"Ne."
"Proč?"
"Protože jsem to řekla."
"To pro mě není důvod."
"To je mi výsostně u prdele, Ivaškove," rázně jsem se otočila a mířila k mé koleji.
"Doprovodím tě," naléhal.
"Už není kam," odsekla jsem.
"Ty nejdeš do posilovny?" zeptal se překvapeně.
"Ne."
"Proč?" ptal se dál.
"Hádej."
"Kvůli mně?" opět pobavený.
Kysele jsem se na něj podívala a chtěla jsem odejít.
"Ale no tak, Darksoulová," otočil mě k sobě tak, že se naše nosy dotýkaly.
"Snažíš se mě vyvést z míry?" přerývavě jsem dýchala a dívala jsem se mu zpříma do očí.
"A koukám, že se mi to daří," pousmál se.
"To si jenom myslíš," odfrkla jsem a snažila se vymanit z jeho sevření, což vůbec nebylo těžké.
"Jsi šikovná. Pojď se mnou do posilovny, něco mě naučíš," prosil.
"A co tvá blonďatá zábava?" podívala jsem se směrem k blond barbie.
"Tanya? Ale prosím tě, snad bys nežárlila, Darksoulová," zachechtal se. "Sranda s ní bude, ale je tak blbá, že víc z toho nekouká," řekl pobaveně.
"Tak zaprvé, já nežárlím. Za druhé, seš nechutnej," změřila jsem si ho znechuceným pohledem.
"A za třetí jdeme?" zeptal se a nasadil andělskou tvářičku.
"Fajn," zavrčela jsem. "Za deset minut u posilovny. Ani o minutu dýl," varovala jsem ho.
"Dominantní, to se mi líbí," Mrknul na mě a já protočila panenky. "Tak zatím, Darksoulová," rozloučil se plácnutím dlaní o můj zadek a s hvízdáním odešel. Drzoun jeden!
Doběhla jsem do našeho pokoje, čapla svojí oblíbenou Adidas sportovní tašku a naházela do ní svojí sportovní podprsenku, barevné dlouhé legíny a sportovní boty. Můj nejvíc sexy outfit na cvičení. V duchu jsem si zanadávala za to, že to dělám kvůli Ivaškovi.
Vyběhla jsem na chodbu a rychlejší chůzí došla do posilovny, kde jsem se převlékla. Prvně jsem si oblékla přiléhavé sportovní legíny a boty. Pak jsem si sundala tričko a podprsenku, abych si ji vyměnila za sportovní.
"Hmm … tomu říkám přivítání," ozvalo se za mnou. O futra vchodu do posilovny se ledabyle opíral Ivaškov. Stála jsem tam jako přikovaná, bez podprsenky samozřejmě. Instinktivně jsem si přikryla horní část těla rukama.
"Gentleman by počkal, až se dáma převleče," řekla jsem vykolejeně.
"Ach, jistě, pardon. Jenže tomu se prostě nedalo odolat, Darksoulová," jeho tón v hlasu se změnil a on v rychlosti přešel místnost přímo ke mně.
"Mohl by ses otočit? Ráda bych se oblékla," upozornila jsem ho, ačkoliv jeho blízkost mi vnukla nevolnost.
"No, to bych jistě mohl, ale mě se nějak nechce, Darksoulová," odpověděl a položil si věci na zem.
Přišel ke mně a opřel mě o zeď. Stále jsem si vehementně kryla prsa a čekala, co se bude dít.
Netrpělivě přitisknul ústa k mému krku a začal mě líbat. Poté vzal mé ruce a přišpendlil je ke zdi, čímž si uvolnil cestu k mým prsům. Co se to děje?! Minulost se přece opakovat nemůže … Pozdě.
"Ach, Adriane!" vydechla jsem.
"Copak?" zapředl a já cítila jeho úsměv.
"Chtěli jsme přece posilovat," řekla jsem s námahou.
"Vždyť posilujeme," namítl.
Jelikož jsem dhampýrka, nedělalo mi problém ho od sebe odstrčit. Hbitě jsem si oblékla sportovní podprsenku a otočila se k němu.
"Tak se oblíkej, měli bychom se nejdřív protáhnout," snažila jsem se odvést téma
"Ale Darksoulová, já vím, že se ti to líbilo. I tenkrát se ti to líbilo," pousmál se.
"To ale neznamená, že je to správné," namítla jsem. Na to už nic neřekl a začal se převlékat.
Začala jsem se sérií na ruce a pak břicho. Když jsem dělala sklapovačky, Adrian se na mě zaujatě díval.
"Co je?" zeptala jsem se,
"Změnila ses," řekl a vzal si dvacetikilové činky.
"Ano, to byl účel," odpověděla jsem, jako kdyby to bylo nad slunce jasné.
"Já vím, ale neměla by ses měnit úplně ve všem," poznamenal.
"Jak to myslíš?"
"Jak to říkám. Jsi jiná od té doby, co ses vrátila,"
"V čem?" ptala jsem se.
"Ve všem. V postoji ke mně, k ostatním. Samozřejmě kromě Vic," řekl.
"K tobě? Nepřijde mi, že se cokoliv změnilo."
"Ne? A co to dřív? Nebyla si ke mně zlá, kolikrát si byla až moc hodná, pokud si dobře vzpomínám," odpověděl a zasnil se.
"To jsem byla. A taky jsem byla … No, ty sám moc dobře víš co," řekla jsem zahanbeně.
"Ano, vím. A fungovalo to perfektně, dokud se do toho nevetřeli jiní," poznamenal.
"Jo, to je fakt. Ale taky to nebylo správný," připomněla jsem mu.
"Ale líbilo se ti to," zvedl laškovně obočí tak, jak to uměl jen on.
"Jo, to líbilo. Většinou se ti ty špatný věci líbí nejvíc, víš?"
"Vím. Až moc dobře," řekl, aby mi připomněl, že byl součástí mé temné minulosti.
"Jo, byla to sranda," pousmála jsem se.
"Temný je vždycky sranda," řekl.
"Jo, to je fakt," odfrkla jsem si. "Už půjdu. Mám pocit, že se to tu nevyvíjí zrovna pozitivně," řekla jsem a pobalila si věci.
"Ale no tak, Olivio, nechtěl jsem v tobě vyvolat nějaký špatný vzpomínky nebo tak," chytl mě za paži.
"To je v pohodě. Jen Vicky bude mít asi starost," odpověděla jsem.
"Jo … No, dobře. Tak se uvidíme zítra?" ptal se s nadějí.
"Jo, to jistě uvidíme. Ale bylo by lepší, kdybychom se nevídali sami," s těmito slovy jsem ho nechala stát v posilovně jako přikovaného.

Ten večer jsem nemohla usnout a stále jsem se převalovala. Když už jsem usla, doprovázely mě noční můry, takže jsem se stejně vůbec nevyspala. V nich jsem se procházela sama tmavým lesem v nemocniční noční košili, bosá a rozcuchaná. Doprovázelo mě zlověstné vrčení a já věděla, že mě někdo pronásleduje. Psychopsi. Zase ta samá noční můra, to samé prostředí, ten samý děj. Díky ní jsem se svého starého života vzdát nemohla. Nemohla jsem se jí zbavit, jako kdybych nemohla najít klid ani ve spánku. Nejspíš jsem si to za ty všechny průšvihy zasloužila. Jakoby nestačilo, že se na mě všichni tady na akademii koukají skrz prsty a neustále mě drbou. Je to k vzteku. Nejradši bych znova utekla. Někam daleko, pryč. Ale to jsem nemohla. Tížila mě zodpovědnost k Morojům, byla jsem vychovaná k tomu je chránit a já tomu dostojím, protože tak to má být. Jenže není to nemožné s tím, jakou mám minulost, pověst a povahu?

"Liv, vstávej!" třásla se mnou Victoria.
"Co je?" zabrblala jsem zpod deky.
"Jdeme pozdě!" horovala.
"Kolik je hodin?" probrala jsem se.
"Osm!" vypískla, zatímco se oblékala.
"A sakra!" zahřměla jsem. Rychle jsem na sebe hodila oblečení - černé roztrhané džíny, šedé volné tričko do půl stehen, koženou bundu a bílé boty značky Nike (Air Force).
Běžely jsme s Vicky spěšně chodbami akademie, až jsme doběhly k naší učebně. Uvnitř už čekal profesor Nagy. Jak já nesnáším Slovanské umění!
"Jdete pozdě," poznamenal velice bystře profesor.
"Omlouváme se," pípla Victoria.
"No, to bych prosil. Posaďte se," nakázal. Poslechly jsme ho a sedly si na svá místa. Hm, no, aspoň jsem mohla spát hned první hodinu. Slovanské umění byla přesně ta hodina, kdy máte nutkání zavřít oči a už je neotevřít, jelikož máte pocit, že když neusnete, tak se unudíte k smrti.
Další hodina byla v posilovně - Posilování a kondiční cvičení. Aspoň něco pozitivního. Doběhly jsme si s Vicky pro věci do pokoje a ve spěchu přiběhly k tělocvičně.
"Co myslíš? Kdo povede naši hodinu?" šeptla jsem směrem k Victorii, když jsme stály u tělocvičny s ostatními dhampýry.
"Nevím, ale upřímně doufám, že Belikov," zasnila se Victoria.
Všichni hned ztichli, když se k nám přibližovaly kroky, rozhodné a respekt vzbuzující. Zpoza rohu se vynořila vysoká, statná postava. A ano, byl to on. Dimitrij Belikov.
"Okamžitě se převlékněte, ihned začneme," rozkázal razantně s ruským přízvukem a všichni uposlechli hned, jak otevřel tělocvičnu.
"To je snad sen! Vážně máme Belikova!" Radovala se šeptem Victoria, když jsme se převlékaly.
"Hlavně mi tu neomdli," popíchla jsem ji.
Oblékla jsem si kraťásky a sportovní podprsenku a vyšla směrem k Dimitrijovi.
"Pořád se spolu nebavíme?" zeptala jsem se.
"Nepokoušej moji trpělivost, Olivio," sykl tiše Dimitrij a ve tváři mu pohrával úsměv.
"Jen jsem se zeptala," zvedla jsem ruce do vzduchu na symbol míru.
"Měl bych začít se cvičením, než začneš být netrpělivá," mrknul na mě a otočil se ke třídě. "Dnes si zkusíte útoky přímo na tělo. Spárujte se na kombinované páry - dívka - kluk. Nakonec hodiny si dáme 3 mílový běh," oznámil nám a třídou zašumělo nesouhlasné bručení.
"Asi zbýváš na mě, Vio," ozvalo se mi za zády. Stal tam Dimitrij.
"Nejspíš jsem lichá," odpověděla jsem souhlasně a rozhlédla jsem se kolem sebe.
"Ukaž, co umíš," namířil na mě prst a vyzval mě, abych zaútočila. A tak jsem to udělala. Vyběhla jsem a on se postavil do postoje očekávající útok. Čekal, že na něj zaútočím zpříma, ale to jsem neudělala. Oběhla jsem ho, vyskočila do vzduchu a skočila mu na záda. Chytila jsem ho jednou rukou pod čelistí a druhou za čelo. V této pozici by bylo velmi jednoduché urvat mu hlavu.
"Velmi dobře," pochválil mě a já zjistila, že jsou všechny pohledy namířené na nás.
"Děkuju," mrkla jsem na něj potěšeně.
"Tak znova," vyzval mě a já pokračovala v útocích. Takhle to šlo po zbytek hodiny, zatímco nám třída přihlížela. Hlavně nenápadně, co?

"Musíš mě naučit ty výpady, Liv!" prosila Vicky, když jsme mířily na nás pokoj.
"Však je umíš, Vic," namítla jsem.
"No, jasně," odfrkla si.
"Proč se pořád tak podceňuješ? Jsi stejně dobrá novicka jako já," řekla jsem.
"Víc sarkasticky by to nešlo?" zabrbrala.
"Victorie, nechtěj mě vytočit. Víš, že jsem to myslela vážně," odpověděla jsem popuzeně. Hrozně mě vytáčelo, když se Victoria podceňovala, jelikož vážně neměla důvod. Byla mrštná, pružná a děsně rychlá. Kdyby nebyla tak hrozně paličatá, vsadím se, že by mě hravě přeprala. Nikdy se neviděla v reálném světle. Vždycky se podceňovala, ačkoliv to vážně nebylo nutné. Každý kluk na akademii na ní mohl oči nechat. Svojí nevinností kluky sváděla, i když to o sobě nevěděla. Byla jsem pyšná, že můžu trávit čas a bydlet s někým tak úžasným jako je ona. Jen kdyby se občas viděla tak, jak ji vidím já.
Ozvalo se klepání na dveře od našeho pokoje.
"Dále," křikla jsem.
"Ahoj holky, mám vám vyřídit, že vás shání Kirová," vstoupil do pokoje Luke.
"Co chce?" zeptala jsem se překvapeně.
"To nevím," pokrčil rameny a odešel.
"Tak ať to máme za sebou," vzdychla jsem a vyšla z pokoje následována Victorii.

O chvíli později jsme již ťukali na dveře ředitelny.
"Kdo je tam?" ozvalo se zevnitř.
"Darksoulová a Dwightová," oznámila jsem nás.
"Ach ano, děvčata, už na vás čekám. Pojďte dál,"
S napětím jsme vešli do ředitelny a nestačily se divit, kdo stál uvnitř.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama