Born to fight 3.

23. května 2016 v 20:20 | Monra |  Born to fight
Ve dveřích stála Kirová a za ní se tyčil Moroj, byl vysoký ale nebyl hubený, což bylo u nich obvyklé, byl namakaný. Zírala jsem na něj bez ohledu na to, jak to muselo vypadat. Vlasy měl krátké, barvy tmavého písku a hnědé inteligentní oči zářily zvláštním plamínkem.
"Dívky, ráda bych vám někoho představila. Tohle je Zaire Lazar. Zaire tohle je Olivia a tohle Victoria."
"Rád vás poznávám, myslím, že jsi vybrala výborně," usmál se na Kirovou, když od nás odvrátil pohled.
"Také Vás rada poznávám, ale jen jste moc tajnůstkářský. Povíte nám, o co jde?" vyhrkla jsem.
"Victorie, jde tu o to, že toužím po tom, abych se stal profesorem na této škole, prozatím ale nevím, jak to tu chodí, požádal jsem paní Kirovou, jestli by mi nemohla dát průvodce," usmál se a mě naskočila husí kůže na krku.
Neukázal zuby, ale bylo to mrazivé.
"Proč ale my? Jsme dhampýrky a vy Mojor, nebudete chodit na jejich hodiny spíš?" zeptala se Olivia.
"No, já nebudu učit Moroje, ale vás dhampýry."
To ale nebyla ta odpověď, kterou jsem chtěla slyšet.
"Skvěle, děvčata ukažte Zairovi vaši kolej a pak zbytek školy, odteď s vámi bude chodit na vyučování a tak. To je myslím vše, tak můžete vyrazit," falešně se usmála.
Vyšli jsme ven a já se bezradně podívala na Oliviu.
"Musím jít! Mám trénink s Dimitrijem. Uvidíme se pak!"
Zaskřípala jsem zuby a otočila se k Zairovi. Naklonil obličej mírně na stranu a prohlížel si mě.
Proč právě my dvě jsme musely dostat toho nejkrásnějšího chlapa v okolí a proč právě mě zradila kamarádka a nechala mě s ním samotného?
"Tak já vás zavedu na pokoj pane Lazare," špitla jsem.
"Victorie, myslím, že bys mě měla oslovovat jménem pro teď, bude to lepší, snad ti nevadí, že já ti také říkám jménem? Je to snažší a jelikož teď budu s vámi všude, myslím, že to bude nejlepší," zvedl jeden koutek úst.
Uhnula jsem pohledem a dívala se na špičky svých tenisek.
"Dobře Zaire, tak pojď za mnou," skoro jsem to ani nevyslovila, jak mi to nešlo přes jazyk.
"Veď mě," prohlásil.
Procházela jsem budovou akademie, než jsem dorazila do učitelské části, podle dveří jsem našla jeho pokoj a ukázala mu ho, vešel dovnitř a odložil si tam dlouhý kabát, kufry už tam měl.
Jak je možný, že takový vampýr vůbec existuje?!
"Tak co mi ukážeš dál? Rád bych zjistil, kde máte koleje, kde pobýváte, kde pobývají ostatní profesoři, kde jsou třídy a tak," usmál se.
"No nejprve tedy místnost pro profesory," řekla jsem a zavedla ho o patro níž, kde bylo několik místností, kde mohli profesoři trávit čas.
Dál jsme pokračovali do Morojské koleje, tu jsem jen zběžně prošla, pak jsme prošli dhampýrskou kolej. Ukázala jsem mu můj a Liv pokoj, aby věděl, kde nás kdyžtak hledat. Po tváři mu hrál úsměv. Ukázala jsem mu tělocvičnu a venkovní areál školy.
"Je to tu velmi příjemné, takové uvolněné prostředí."
"To bych ani neřekla," poznamenala jsem.
"Jakto?"se zájmem na mě hleděl.
"Je to tu jako vězení," chabě jsem se pousmála.
"Zajímavé," zhodnotil.
Samozřejmě všichni na nás překvapeně hleděli. Ukázala jsem mu kostel a nakonec naši jídelnu, tam se mu líbilo, vzadu za jídelnou měli Morojové prostor pro nakrmení se z lidských dobrovolníků.
"Victorie, ty asi nejsi nejvýřečnější, že?" zeptal se s mírným úsměvem.
"Je jen trochu stydlivá," ozvalo se za námi.
"To není pravda!" otočila jsem se a spatřila Adriana.
"Ale ano, tady naše Victoria by mohla vyhrát cenu vesmíru za stydlivost a hlavně za sebepodceňování, že?"
Zamhouřila jsem oči a otočila se od něj.
"Adriane, rád tě vidím. Nerozčiluj mi tu prosím mou společnici," řekl s úsměvem.
"Já tebe taky, Zaire. To nedělám naschvál, jen říkám pravdu."
Přátelsky se objali a dál se bavili.
"Mohu teď odejít? Mám spoustu další práce," zakecávala jsem se.
"Jistě, určitě a promiň, že jsem tě tak zdržel Vicktorie." věnoval mi úsměv.
Rázným krokem jsem od nich odešla směrem k tělocvičnám, Via už musela skončit, takže bych ji měla najít v šatně. Taky jsem ji tam našla.
"Co to mělo být?! Tys mě nechala s ním samotnou, víš, jak to bylo blbý?!" vyhrkla jsem.
"Promiň Vicky, ale musela jsem na trénink."
"No jo, tréninky s panem Dokonalým. Pche," mračila jsem se.
"Zaire je taky očividně pan Dokonalý," prohodila a mrkla na mě.
"Být si může, čím chce, ale je to Moroj."
"To není překážka, viděla jsem, jak si tě prohlížel."
"Ale prosímtě, vždyť má někde rodinu," mávla jsem k ní.
"To nevíš," řekla tajemně.
Rozesmála jsem se jejímu tónu zrovna, když dovnitř vešel Zaire.
"Omlouvám se, že vás ruším dívky, ale potřeboval bych poradit ještě s něčím. Kde se setkáme zítra? Abych s vámi mohl jít na hodiny?" jeho hlas byl jako tekutý med.
Nebyla jsem schopna slova. Liv si toho asi všimla a tak zareagovala.
"Přijdeme pro vás k vaší budově v 7:55."
"Prosím, tykej mi Olivio. Děkuji, budu tam," usmál se a odešel.
"To bylo divný," prohlásila jsem.
"Jak mohl vědět, kde jsme? Snad nás neslyšel," ušklíbla se Liv.
"A tys mě s ním nechala samotnou. Co Dimitrij?" zeptala jsem se.
Mávla rukou ale trošku se uculila.
"Tak povídej!" naléhala jsem na ni.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama