Born to fight 4.

25. května 2016 v 22:48 | Godlike |  Born to fight
Zrovna jsme byli s Vicky na cestě k nám na pokoj, když na mě někdo zavolal.
"Slečno Darksoulová?" ozvalo se za mnou.

Otočila jsem se a tam stála Alberta, jedna z nejlepších strážkyň akademie.
"Ano?" odpověděla jsem.
"Máte se zastavit za strážcem Belikovem," řekla neurčite.
"Co jsem provedla?" zeptala jsem se.
Jen se na mě ostře podívala, tak jsem pochopila, že z ní stejně nic nevytáhnu. Změnila jsem strategii: "Kde ho najdu?"
"Čeká na vás v kostele," řekla a odešla.
"Co po mě může chtít?" zeptala jsem se Vicky.
"Asi ti potřebuje dát další lekci," vyplázla na mě jazyk.
"Vicky! To není vtipný," oklepala jsem se nad tou myšlenkou. "Půjdu zjistit, co chce. Počkáš na mě na pokoji?"
"Jo, jasně,"
Vyrazila jsem tedy za Dimitrijem. Po stezce, co vedla od hlavní budovy ke kostelu, jsem došla k masivním dveřím a otevřela je.
"Dimko?" šeptla jsem a můj hlas se ozvěnou rozprostřel po celé síni kostela.
"Tady jsem, Olo," ozvalo se z první řady. Ani jsem si ho nevšimla, jak tam sedel tiše. Ola. Tak mi vždycky říkal, když jsme spolu mluvili mezi čtyřma očima.
"Co se děje?"
"Sedni si," vyzval mě dívajíc se před sebe.
Uposlechla jsem.
"Jde o to, Olo, že musím odjet pryč.," řekl a já nechápala, proč mi to sděluje s takovou vážností.
"A já s tím mam dělat co?" ptala jsem se.

"Čekal bych, že budeš více zklamána, že tvůj starší bratříček odjíždí," řekl na oko uraženě.
"Ale samozřejmě, Dimko. Kam jedeš?" ptala jsem se.
"Pryč."
"Eh, vážně? To by mě opravdu nenapadlo, Dimko," odpověděla jsem ironicky.
"Olo, nesnaž se byt vtipná. Dnes večer odjedu a nejsem si jist, že mě znovu uvidíš," Odpověděl.
"Jak tohle myslíš? "
"Jak to říkám."
"Dík, pane tajnej," odfrkla jsem.
"Zavolal jsem tě sem proto, abych ti něco dal. Jsem tvůj nevlastíi bratr, ale pořád patříš do naší rodiny a je mojí povinností ti to předat, kdyby se mi náhodou něco stalo."
"Dimko, teď už mě vážně trošku děsíš," řekla jsem, když mi předal velkou a celkem těžkou krabici.
"Neprotestuj, Olo, prostě si tohle vezmi a neotevírej to, dokud nedokončíš maturitní zkoušku. Zkoušky vás s Vicky čekají za měsíc. Pak už to bude jen na tobě," řekl vážně.
"Ale co? Já ti vážně vůbec nerozumím," odpověděla jsem.
"To ani nemusíš. Časem to pochopíš, ale teď mas ještě čas. A kdoví, třeba se ještě uvidíme, pokud budu mít štěstí," slabě se pousmál.
"No, ale já bych to chtěla vědět hned, Dimko," naléhala jsem.
"To ale nejde, smiř se s tím, co ti teď říkám, protože ze mě stejně nic nedostaneš," mrknul na mě.
"No, to je mi jasný," zakoulela jsem očima.
"Ted už běž, Olo. Mam tě rád a dávej na sebe pozor, sestřičko," objal mě a políbil na čelo.
"Nebudu, znáš mě. Ale mám jeden dotaz. Už to konečně mužů říct Victorii? Vážně už mě nebaví zvracet pokaždý, když mi naznačuje, že si myslí, že spolu něco máme, je to k zbláznění," zaškaredila jsem se na něj.
"Řekni jí to, ale ne vše. Pouze to, že jsem tvůj bratr. Ostatní až po maturitě," řekl přísně.
"No, dobře. Tak se opatruj, Dimko. Dávej na sebe, prosím tě, pozor," naléhala jsem něžně.
"Neboj, Olo. Pokusím se nezemřít," uchechtl se.
"Haha, víš, že mě vůbec neumíš uklidnit?" vyčetla jsem mu.
"Promiň, Olo. Ted už vážně musím jít. Dávej na sebe pozor, Olo," řekl, otočil se a zmizel pryč.
Vzala jsem krabici od Dimka a vydala se zpátky za Victorií. Procházela jsem hlavní budovou, když jsem opět narazila na Ivaškova, jak jinak než obklopeného holkami, kterého obdivovaly.
Prosím, ať mě nevidí! Prosím, ať mě nevidí!
"Hej, Darksoulová!" zakřičel na mě.
Sakra. "Co zase chceš?" zabručela jsem.
"Co si zase nabroušená?" zeptal se.
"Vyklop, co chceš, ať mužů jít. Nemám na tebe čas a ani náladu. Musím najít Vicky," odpověděla jsem.
"Chtěl jsem si jen přátelsky popovídat, Liv. Ale když tě to tak obtěžuje. .." hraje na city, vytáhl fakt těžkej kalibr.
"Nezkoušej mě tu obměkčit, znám tě. Tak co chceš?" trvala jsem na svém.
"Jak jsem řekl, přátelsky si popovídat. Ale jak vidím, tak máš jinou zábavu," poukázal na krabici, kterou jsem svírala v rukou. Na lemu jejího víka byl nápis "Dimitrij Belikov".
"Fuj, prosím tě, incest nevedu," zašklebila jsem se a pak jsem si uvědomila, co jsem mu právě prozradila.
"Jakej incest?" zeptal se.
"Žádnej. Tak co chceš? Vždycky něco chceš," řekla jsem.
"Nic nechci, přísahám," odpověděl upřímně.
"Tak proč se tu se mnou bavíš?" zeptala jsem se podezíravě.
"Protože tě mám rád," ironicky se sladce usmál.
"No, to jo. Kdybys mě měl rád, necháš mě na pokoji," přísahám, že otravnějšího člověka jsem nepotkala.
"Jak myslíš, Darksoulová," řekl smutně, otočil se a spěšným krokem odešel.
Já jsem se svižnou chůzí vydala najít Vicky, která na mě čekala u nás v pokoji, jak slíbila.
"Čauky, Vick," pozdravila jsem ji, když jsem nemotorně otevřela dveře a položila krabici na postel.
"Co to táhneš?" zeptala se zvědavě.
"Dal mi to Dimitrij," objasnila jsem.
"Tak Dimitrij, jo?" zdvihla obočí.
"Vick! To není vtipný, je to nechutný!" řekla jsem s kyselým obličejem.
"Proč? Však je to kus!" rozplývala se.
"Pane bože, tak jo. Pojď se posadit, musím ti to říct. Další poznámky na můj milostnej vztah s Dimkem už nepřežiju," protočila jsem panenky.
"O co jde?"
"Asi před rokem, když jsem … ty víš co … tak za mnou byl Dimko a něco mi prozradil. Nemůžu ti říct detaily, to až po maturitě, ale zjistilo se, že Dimko je můj bratr. Nevlastní," řekla jsem s úlevou. Konečně mi spadl kámen ze srdce, už před ní nemusím tajit aspoň tohle.
"Cože?! Dimitrij?!" vyjekla.
"Jo,"
"Bože můj! To je nechutný! Já tu dělám narážky a on je tvůj brácha!" zašklebila.
"Odpouštím ti," usmála jsem se.
"Díky. Ale jak to víš? Jak jste to zjistili? A jak je to možný? Jakto, že o tom nikdo neví?" vychrlila ze sebe.
"To ti říct nemůžu, ale neboj, všechno se dozvíš. Ale až po maturitě. Řekla bych, že pro nás Dimko chystá nějakej úkol," podívala jsem se směrem ke krabici.
"Co v ní je?" ptala se zvědavě.
"Nevím. A ani se do ní nemůžeme podívat. Dimko mi řekl, že je důležitý, abychom se na to podívali až po maturitě," vysvětlila jsem jí.
"A ty to vydržíš?" zeptala se.
"Budu muset. Slíbila jsem mu to," odpověděla jsem.
"Dobře," přitakala.
"Co vůbec Zair?" zeptala jsem se.
"Nevím, ale něco mi na něm nehraje," odpověděla zadumaně.
"Jako co myslíš?" zeptala jsem se.
"Je na něm něco zvláštního. Ty oči, pleť, pohyby …"
"Chceš tím říct, že není klasický Moroj?"
"Tím chci říct, že pochybuju, že je vůbec Moroj," odopověděla.
"A co by jako byl? Strigoj?" zasmála jsem se, Vick to ale vzala vážně.
"Přesně to mě napadlo," řekla.
"Neblbni."
"Jo, máš pravdu, asi jsem jen utahaná. Půjdu si něco zařídit, omluv mě," řekla a zamyšleně odešla.
Jelikož už bylo devět hodiny, šla jsem se osprchovat. Když jsem přišla z koupelny do pokoje, na mé posteli ležel vzkaz na křídovém papíře. Vypadal dost vznešeně. Za úhledným rukopisem jsem poznala Adrianovo písmo.
"Slečno Olivo Darksoulová, hluboce se omlouvám z celého svého srdce, že jsem Vás obtěžoval svojí neustálou přítomností, ale Vaše ohromující krása a šarm mi nedala na výběr. Jste moje droga a proto doufám, že o následujícím víkendu přijmete mé pozvání na projížďku a večeři ve Vámi určené restauraci. S láskou, Adrian Ivaškov."
Vážně?!

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama