Born to fight 5.

26. května 2016 v 17:43 | Monra |  Born to fight
Popoběhla jsem mezi budovami a proběhla nenápadně do budovy, kde měli byty učitelé. Přesně jsem věděla kam jít, a když jsem stála před dveřmi, tak jsem se zhluboka nadechla. Natáhla jsem ruku a zaklepala, nic se nedělo a tak jsem stiskla kliku. Pootevřela dveře a nakoukla dovnitř, tam byla neproniknutelná tma.
"Haló?"
Vešla jsem dovnitř a stála uprostřed té tmy. Náhle se přede mnou něco mihlo a já poznala obrys postavy.
"Victrorio, proč sis nerozsvítila? Co se děje?"
Prošel kolem mě, ale to jsem odhadovala jen podle závanu. Náhle se rozsvítilo a já se za ním otočila. Stál u vypínače a sledoval mě se zaujatým výrazem. Na sobě měl jen kalhoty. Zadrhl se mi dech, když jsem spatřila jeho tělo. Natáhl se a vzal si župan, který ležel na křesle.
"Omlouvám se, že jsem sem tak vpadla. Jen jsem si uvědomila, že jsme se řádně nepředstavili a chtěla jsem to napravit. Byla bych nerada, kdyby sis o mě myslel, že jsem nějaká puberťačka," řekla jsem omluvně.
Palcem jsem natočila stříbrný prsten tak, aby byl naspod co největší plochou.
"Ano, máš pravdu. Omlouvám se, jmenuji se Zaire Lazar a moc rád tě poznávám," natáhl ke mně ruku.
Usmála jsem se.
"Jmenuji se Victoria Dwightová a také tě ráda poznávám," podala jsem mu ruku.
V tu chvíli strnul a stiskl mou ruku pevněji než jsem dokázala zvládnout. Jak si to uvědomil, tak mě pustil.
"Omlouvám se! Neublížil jsem ti?" zeptal se a opatrně a chytil mou ruku tak, aby se nedotýkal prstenu.
"Ne, jsem v pořádku, jen jsem nečekala tak pevný stisk," usmála jsem se.
Zvedl ke mně oči a zadíval se na mě takovým zvláštním pohledem.
"Budu muset jít, kdyby nás tu někdo našel takhle, asi bych si nevysloužila hezké přezdívky," špitla jsem.
Zvedl jeden koutek úst.
"To opravdu ne, měla bys jít Victorio, ale nejdřív bych tě ještě o něco požádal, mohla bys prosím vzít ten krém támle a namazat mi jizvu na zádech? Já si tam nedosáhnu sám a jsi jediná, koho v téhle budově znám teď," usmál se.
Překvapeně jsem zamrkala a přikývla. Podal mi krém a svlékl si župan. Přes záda se mu táhla ošklivá jizva.
"Odkud ji máš? Teda jestli se mohu zeptat."
Na ruku jsem si vymáčkla kousek krému a začala mu ho roztírat a vmasírovávat do kůže. Na chvilku prohnul záda a mírně zaklonil hlavu.
"Odnesl jsem si ji v jedné bitvě, už je to dlouho, ale postupně se zmenšuje. Dřív vedla od pravého ramene až k boku, teď uz je o půl menší," odpověděl měkkým hlasem.
Kolem nás se linula medová vůně krému. Dál jsem vmasírovávala do ošklivé jizvy zbytky krému a soustředila se na to a ne na jeho široká ramena a vypracované paže. Kůže už byla suchá, poodstoupila jsem a zavřela krém. Otočila jsem hlavu k oknu, které bylo zatažené tak, aby neproklouzl ani jediný paprsek.
"Už musím jít," vyhrkla jsem.
Došla jsem až ke dveřím.
"Děkuji ti Victorio," ozvalo se za mnou.
Už jsem se neotočila, vyběhla jsem z toho pokoje, jakoby mi právě došlo, jaké nebezpečí se tam skrývá. Doběhla jsem až do pokoje a tam našla Oliviu, jak si čte. Překvapeně ke mně zvedla oči.
"Bezpochyby Strigoj!" vyhrkla jsem.
Protočila oči.
"Teď jsem byla u něj, měl tam zataženo, že jsem neviděla na krok a pak, když se dotkl stříbra, tak mi málem rozdrtil ruku!"
"Byla jsi u něj, jo? Každý Moroj má rád tmu, to neznamená, že je Strigoj. To poslední nějak nechápu, vysvětli mi to lépe prosím."
"Byla jsem u něj no, podali jsme si ruku a on se dotkl mého prstenu a v tu chvili se zarazil a málem mi zlomil ruku," chrlila jsem ze sebe.
"Nemusí to být z tohohle, třeba je to blbá shoda náhod. Tori musíš na to nahlížet i jinak."
"Třeba máš pravdu a jsem jen zaujatá," povzdechla jsem si a dosedla na svou postel.
"Jo, že náš budoucí učitel je Strigoj ve škole, která je jedním z nejlépe hlídaných objektů proti Strigojům. A byla jsi tam dlouho na to, že jsi mu jen podala ruku a zpět do pokoje očividně sprintovala," ušklíbla se.
Sakra!
"Prokoukla jsi to, mazala jsem mu jizvu, požádal mě o to," povzdechla jsem si.
"Jó? A kde ji měl?" šklebila se furt.
"Na zádech a bože kdybys viděla jeho tělo!" zaskučela jsem a padla hlavou do polštáře.
Zasmála se.
"Líbí se ti!"
Začala jsem tiše mrmlat o tom, proč já.
"Hezkej je, to se musí uznat, ale nevím jaký je povahově, to se ještě ukáže. To se bát nemusíš," usmívala se nad knížkou.
Zvedla jsem hlavu.
"Já vím jaký je, přesný Moroj, který o sobě ví, ale nedává to pořád najevo. Když jsem tam byla s ním, choval se slušně a přátelsky."
"Jo a proto tě požádal, abys mu namazala jizvu," řekla ironicky.
Protočila jsem oči a hodila po ní polštář.
"Dostala jsem pozvánku," mrkla na mě.
Vykulila jsem oči.
"Ivaškov mě pozval," zakroutila hlavou.
"A co?"
"No co? Jdu s ním, bude se chovat slušně, alespoň doufám," řekla.
S otevřenou pusou jsem na ni zírala. To jsou mi ale překvápka dneska.
Převlékla jsem se do pyžama a zalehla do postele, popřála jsem si s Liv dobrou noc a snažila se spát. V noci se mi zdály zvláštní sny. Masírovala jsem Zairovi záda, když se ke mně otočil, zhasly světla a jeho oči rudě svítili.
Ráno jsme jako vždy splnily náš rituál se sprchou a líčením. Když jsem si náhle uvědomila, že na nás čeká.

"Dobré ráno, dívky," pozdravil nás s úsměvem.
"Dobré ráno, Zaire," řekly jsme sborově.
"Jak se vám tu první noc spalo?" zeptala se Liv.
"Spalo se mi velmi dobře, cítím se tu více chráněný než venku," usmál se a Liv do mě drkla.
Asi mi chtěla naznačit to, že není Strigoj, když tohle říká. Zakoulela jsem očima a všímala si zas chodníku.
"Vezmeme tě do dárcovny, ať se můžeš najíst."
"To je vpořádku Victorio, já už jsem jedl," ujistil mě.
Vzhlédla jsem k němu a naše oči se střetly, odklonila jsem hned pohled.
"Děkuji, že na to myslíš," slyšela jsem úsměv v jeho hlase.
Kývla jsem.
"Tak to se můžeš posadit s námi," usmála se Liv.
"Moc rád," odpověděl jí.
Když jsme vešli do jídelny, všechny oči se otočily na nás. Sakra! Došli jsme k pultu a za hrobového ticha si nabrali něco ke snídani. Já si vzala pečivo a marmeládu. Ostatní si potichu šeptali, zatímco jsme kolem procházeli. Posadili jsme se k prázdnému stolu.
"Tak na co se specializuješ?" zeptala se Olivia Zaira.
"Na bojové taktiky. Celkově ale učím i historii," pousmál se.
"Takže nás budeš učit?" zeptala jsem se.
"Budu učit od maturit, budu tu pomáhat. Až budete mít každá svého Moroje, tak budu hrát Strigoje, útočit na vás a tak," usmíval se.
Zakousla jsem se do namazané housky a pokývala hlavou.
"Jak se těšíte na zkoušky?" zeptal se.
"No netěšíme, protože s žádnými Moroji se nebavíme, takže to bude divné, ale zase budeme moct využit to, co jsme se naučily a navíc na učitelech," usmála se Liv.
"Na to se těší všichni, ale myslel jsem, že se znáš s Adrianem, znal tě," řekl nechápavě Zaire.
"To spíš tady Liv ho zná," ušklíbla jsem se.
"Opravdu?" zeptal se zaujatě.
"Jo, to asi jo, znám ho no," mračila se.
Nejspíš furt přemýšlela nad tím pozváním.
"Povíš nám o něm něco?" zeptala jsem se.
Zasmál se.
"Co vám mám o něm říct, typický Moroj, kluk v pubertě," pokrčil rameny.
Ušklíbla jsem se.
"Budeme muset jít," vyhrkla Olivia.
Odnesly jsme tácy a všichni jsme se vydali na první hodinu. Tam Zaire šel za učitelem a představil se mu. Pak si sedl hned vedle mě, z jeho přitomnosti jsem měla husí kůži. Vedle Liv seděl David Horn, byl to hodný dhampýr, který se o Liv snažil celou dobu, už od začátku školy. Viu ale moc nezajímal, jí přitahovali jiní kluci, nebezpeční kluci.
Nepatrně jsem se natočila k Zairovi, zvedl pohled od sešitu, který měl a podíval se na mě. Mrkla jsem po něm přes rameno a on vytáhl jeden koutek úst a dál si četl v sešitu.
"Půjčíš mi, prosím, sešit?" zeptal se mě.
Zašátrala jsem rukou v tašce a vytáhla sešit s pevnými deskami. Otevřel ho a překvapeně do něj hleděl.
"Co?" zeptala jsem se.
"Krásně píšeš, to takhle píšeš při hodinách a stíháš to?" zeptal se s údivem.
Via se vyklonila, aby na něj viděla.
"Ne, půl hodiny dělá nadpis a pak to opisuje ode mě a chce, abych si zapisovala," šklebila se.
Zakoulela jsem očima a usmála se na Zaira.
Ten se nakonec vrátil k mému sešitu a já koukala na našeho učitele, který s námi probíral teorii.
"Liv, myslím, že bys měla začít přemýšlet, co si vezmeš až budeš s Adrianem. Buď něco svůdného nebo pravý opak," culila jsem se.
"Budeš mi muset pomoct!" vyhrkla na mě.
"Myslím, že ten opak by byl lepší, nech ho ledově chladným, jinak tě někam odveze a už tě neuvidím," vyplázla jsem na ni jazyk.
Plácla mě po rameni a udělala hrozivý pohled.
Začala jsem se smát.
"Co je tu k smíchu slečno Dwightová? Určitě se o to s námi ráda podělíte," ozvalo se od katedry.
"Omlouvám se pane profesore." usmála jsem se na něj.
Kývl a vypadalo to, že je vklidu zas.
"Jak jsi to udělala?" ozvalo se vedle mě.
Otočila jsem se k Zairovi.
"Nevím, co mylíš?" ptala jsem se zaskočeně.
"Použila jsi nátlak, ale v divné formě," vysvětloval.
"Ne, já jsem dhampýr, tohle neumím, jen jsem oblíbená, protože poslouchám výklad, jsem pečlivá a tak, proto jsem to přestála jen s omluvou, Liv to dotvrdí," zavrtěla jsem hlavou.
Po této hodině následovaly Rozšířené bojové techniky strážců. To jsem k smrti nesnášela. Vysvětlily jsme Zairovi, kam se má dostavit a samy jsme si šly pro tréninkové oblečení. Dnešní hodinu měl Alexej, Zaira přivítal s nadšením, které je u něj tak vzácné. Když jsem tak stála a zírala na Zaira v tílku a kraťasech, myslela jsem, že jsem ve svým osobním pekle, ale zamávání před obličejem od Vii mě vytrhlo ze zasnění.
"Přestaň na něj zírat," zasmála se.
Zavrtěla jsem hlavou a dál se věnovala protahování, jako ostatní.Tentokrát jsme si trénovali rychlé zneškodnění.
"Tak mi předveď, co v tobě je," ozvalo se mi za zády.
Otočila jsem se a spatřila Zaira. Sakra!
"Dobře, když si o to říkáš," usmála jsem se.

Ležela jsem na zemi, asi jako už po padesáté předtím. Ani se nezadýchal. Vyškrábala jsem se na nohy, zatímco se kolem nás utvořil kroužek všech ostatních.
Musím být rychlá, musím se mu dostat za záda a nesmím se mu dostat do rukou, jinak je se mnou ámen. Pak mi to došlo, co musím udělat.
Mrštně jsem se na něj vrhla, popadla jsem ho za pravačku a prosmíkla se s ní za jeho záda, pevně jsem mu ji přitlačila k zádům. Bohužel byl moc silný, trhnul rukou a chtěl mě dostat před sebe. Využila jsem toho a chytla ho oběma rukama za pravačku a přehodila si ho přes záda. Dutá rána na zem signalizovala, že se musím sehnout a přiložit mu neexistující kolík ke krku.
Já to dokázala!
Všichni kolem tleskali, i Zaire na zádech mi tleskal.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama