Born to fight 6.

27. května 2016 v 18:00 | Godlike |  Born to fight
"Tak jo,Vicky, musíš mi pomoct. Co si mám vzít na sebe, až půjdu s tim idiotem ven?" stála jsem před svojí skříní a bezradně do ní zírala.
"Nějak moc to řešíš," vyplázla na mě jazyk. Válela se po posteli a užírala mi bonboniéru, kterou mě uplatil Ivaškov, abych s ním šla.
"Víš, že ty bonbóny byly pro mě?" podívala jsem se, jak se jimi cpe a založila si ruce v bok.
"Chceš?" zahuhlala s plnou pusou.
"Ne,jen jez," zasmála jsem se.
Ozvalo se ťukání na dveře.
"Dále!" zvolala jsem zahrabána ve své skříni.
"Ahoj, holky. Victorio, můžu s tebou mluvit?" ozval se hlubší, nepochybně mužský hlas. Vykoukla jsem ze skříně a spatřila Zaira.
"Ano,jistě," řekla nervózním hlasem a dokousala poslední zbytky bonbónů.
Jen jsem na ní šibalsky mrkla a ona po mně hodila polštář. "Olivie!!" zavrčela.
"No co co?" zasmála jsem se a Vicky odešla.
Chvíli jsem se ještě hrabala v šatníku, ale pak jsem to vzdala, vzala si věci na cvičení a vydala se do tělocvičny. Nejlepší odreagování.
"Kam razíš, Liv?" to mě doběhl David.
"Jdu do posilovny," odpověděla jsem s úsměvem.
"Těžkej den?" zeptal se soucitně.
"Dá se to tak říct," řekla jsem zdvořile.
"Můžu tě doprovodit?" zeptal se nadšeně. Copak mu můžu říct ne, i když bych byla raději sama?
"Jo, jasně," vymáčkla jsem ze sebe co možná nejmileji.
"Darksoulová, máš jít okamžitě ke Kirový!" zavolal na mě známý hlas. Ivaškov.
"Co se stalo?" zeptala jsem se.
"Nevím, ale je to prej důležitý," zatvářil se vyděšeně. Co má zase za lubem?
"No,tak dobře. Omluv mě Davide, najdu si tě později," pousmála jsem se a vyrazila chodbou, co vedla k ředitelně.
"Počkej, Darksoulová!" křikl na mě Ivaškov.
"Co chceš?" zabručela jsem. Měla jsem plnou hlavu toho,co může Kirová chtít, protože mě neměla zrovna v lásce. Ještě poslouchat ty jeho poznámky, to jo.
"Já si ti vymyslel," nevinně se usmál.
"Cože?" vyhrkla jsem.
"Nelíbilo se mi, že s tebou tráví tolik času, Darksoulová. Jsi moje," objasnil.
"Tvoje? Že o tom nevím," uchechtla jsem se.
"Tak teď už to víš. Už si vymyslela, kam by si chtěla jít?" zeptal se.
"Ne, ale nechci, aby sis myslel, že to je rande. Jdu s tebou, abych pak už konečně měla pokoj," vysvětlila jsem mu.
"Myslíš, že mě tohle zklidní?" uchechtl se.
"Doufám v to,"- odpověděla jsem nadějně.
"Doufáš marně, vždycky tě budu chtít," řekl a znělo to vážně upřímně.
"Prosím tě, to říkáš každý svojí holce? Nebo mám tu čest a vymýšlíš si pro mě jiný oblbovací kecy?" rýpla jsem si.
"Proč mi nevěříš?" zeptal se zoufale.
"Protože jsi Adrian Ivaškov, rovná se, nechutně úchylnej, podlézavej, mazanej, záletnickej Moroj, co má každej večer jinou štětku," ušklíbla jsem se.
"Krom toho,že si teď velice ranila mé city, tak se, podle mého ne tak skromného názoru, domnívám, že Olivia Darksoulová žárlí. Krom toho,není to na každý večer jiná. Možná jen na každý obvečr," zvedl laškovně obočí.
"Jo,leda ve snu, Ivaškove. Jo, a chci jít do tý nechutně drahý restaurace,co je v centru. Třeba už tě přejde mě někam zvát,"
"Dokud neutratíme za naše jídlo tak zhruba milion, můj velice tučný morojský účet to nijak nevytrhne," mrknul na mě.
"Výzva přijata," zlomyslně jsem se usmála.
"A proto tě miluju, Darksoulová. Holku jako ty nepotkáš jen tak. O tebe nikdy nepřestanu bojovat, lásko," chytil mě za boky a přitáhnul mě k sobě.
"Neříkej mi tak, nejsem tvoje holka, ani láska, ani nic jinýho. Jsem jen holka, co tě bude odmítat do konce tvých dnů. Tak se s tim smiř," zabrblala jsem a odtáhla se od něj.
"To si povíme. Měj se, Darksoulová," řekl a vlepil mi pusu do vlasů.
Nafrfňanej, nafoukanej, podlej, hnusnej, mazanej, vtipnej a neskutečně sexy Moroj.
"Co si tu mumláš pod vousy?" zeptala se zvídavě Vicky,když jsem přišla do pokoje.
"Ale, Ivaškov, klasika," obrátila jsem očima v sloup.
"Jak jinak. Stejně se k sobě hodíte," poznamenala.
Vzala jsem polštář z mé postele a mrskla ho po ní: "Ne,mlč, Dwightová!"
Victoria se zasmála.
"Co vůbec chtěl Zaire?" zeptala jsem se.
"No, řekl mi, že ve mně vidí velkej potenciál a chce se mi věnovat, abych se zlepšila. Sice to nechápu, protože je poslední měsíc školy, ale souhlasila jsem. Třeba mi to pak k něčemu bude," pokrčila rameny.
"Jo,taky si myslím, že by ti to mohlo k něčemu být," vyplázla jsem jazyk.
"Hele!! To nejsou nějaký záminky, chce, abych byla dobře připravena," oponovala.
"Jo, bezesporu chce, abys byla dobře připravena," zasmála jsem se.
"Myslela jsem na boj, ať už při zkouškách nebi v běžným životě," namítla.
"Však já ti to neberu, ale předpokládám, že víš, že chci podrobnosti z vašich takzvaných tréninků," řekla jsem.
"Řekla bych, že to nebude nějak extra zajímavý. Celou dobu budeme upocený, samá fyzická zátěž. Ačkoliv se vážně těším, až mě naučí nějaké nové pohyby," řekla nadšeně.
"Jasný, je mi to úplně jasný," smála jsem se.
"Olivio!! To ale není vtipný! Proč za vším vidíš vždycky něco víc?" vztekala se.
"Uvědomuješ si, jak to vyznělo?" řekla jsem stále vysmátá.
"Radši pojď vybírat to oblečení na to tvoje rande," zakoulela očima.
"To není rande!" vykřikla jsem.
"Jasný, já zapomněla," řekla ironicky.
Raději jsme se začaly věnovat oblečení. Strávily jsme nad tím celý večer a stále jsme něco měnily. Nic se mi nezdálo dost dobré. Nakonec jsme ale konečně vybraly. Vezmu si přiléhavé, černé šaty s dlouhým rukavem, které sahají až po kolena a mají šněrování vzadu na zádech. K tomu jsem si vybrala černé boty na podpatku a černou koženou bundu.
Dny do pátku ubíhaly rychleji než jsem očekávala. Než jsem se nadála, stála jsem před kampusem akademie oblečena v outfitu, co jsme s Vicky vybraly. Vlasy jsem si vyčesala do vysokého culíku a zvolila jsem tmavě červenou rtěnku.
"Páni, Olivie, jsi to ty?" ozval se ode dveří kampusu povědomý hlas.
"Ahoj, Davide, jsem to já," usmála jsem se.
"Moc ti to sluší," pochválil mě.
"Ano, to sluší a hrozně moc ale najdi si jinou kořist, Horne. Dnes večer je moje," usmál se nepřátelsky Adrian, který právě přicházel.
"Sorry, tak si užijte večer," řekl zklamaně.
"Musel si na něj byt tak zlý?" sykla jsem na Adriana, když jsme odcházeli z kampusu. Spolu s námi šli tři strážci.
"Chce tě. Nebudu hodnej na nikoho kdo chce moji holku," objasnil mi.
"Já. Nejsem. Tvoje. Holka." odsekla jsem.
"Když myslíš," usmál se.
"Vím," ušklíbla jsem se.
"Nebrblej a radši si nastup," vyzval mě a rukou pokynul k černému luxusnímu Mercedesu.
"To je tvoje?" vykulila jsem oči.
"Ano. Překvapená?" usmál se pobaveně.
"U tebe už mě nepřekvapí nic," zakoulela jsem očima.
Nastoupili jsme a beze slov dojeli k restauraci, kterou jsem vybrala. Byl luxusní nesla název "Martina di Italia". Vždycky jsem doufala, že se sem podívám, ale moje kapesný na to fakt nestačilo. Milovala jsem italské jídlo.
"Vypadá to úžasně!" zaradovala jsem se.
"Umíš si vybrat," uznal Adrian.
"Jo, proto nechodím s tebou," ušklíbla jsem se a on se zasmál.
Přišli jsme dovnitř a všude byla italská atmosféra. Hrála tam italská hudba, všude byly vyvěšeny obrazy Itálie a celý restaurace byla v tmavém dřevě.
"Prosím stůl pro dva," zažádal Adrian servírku u vstupu a usmál se na ni okouzlujícím úsměvem. Slečna, skoro stejně stará jako já, div neslintala. Klopýtala před námi a dovedla nás k našemu stolu.
"Děkuji, " řekl Adrian a servírka jen vykolejeně přikývla a odešla.
"Brát na večeři dívku a smát se tu na jinou, to může jen a pouze Adrian Ivaškov," zakoulela jsem očima.
"Vždycky jsem byl jinej," pokrčil rameny.
"Jo, to jsem si všimla," zakoulela jsem očima. Servírka nám přinesla vino a rozlila ho do sklenic.
"Děkuji. Takže, Darksoulová, jsem uchvácen. Ty šaty sis koupila kvůli mně?" Řekl a uskrl si červeného vína.
"Tyhle? Ne, už je mám dlouho. Kvůli tobě bych si šaty rozhodně nekupovala," objasnila jsem mu.
"To ti nevěřím, Darksoulová. Máš mě radši, než si přiznáš," mrknul na mě.
"No,to určitě. Jen ty si neumíš přiznat, že ti jedna holka prostě nedá," oponovala jsem mu.
"Zrovna ta, u který mi jde o víc než o pouhý fyzický akt vážně," zakroutil hlavou.
"Ty jsi hroznej pohádkář, Ivaškove," pousmála jsem se.
"No, nekecej! Že by se mi konečně podařilo roztát ledovou královnu?" zdvihl obočí.
"No, to se ti v tvém případě nikdy nepovede," oznámila jsem mu a upila vína.
"Dobrý večer, jmenuji se Seri a dnes večer budu vaše sevírka. Už jste si vybrali jídlo?" usmála se na nás blonďatá, drobná dívka s milým úsměvem.
"Dáma první," pokynul ke mně Adrian a tak jsem se dala do objednávání.
"Dobrý večer, já bych si dala těstovina Carbonare s bazalkou a s porcí slaniny navíc," objednala jsem si.
"Dobře a vy, pane?" zeptala se servírka stále s úsměvem.
"Já si dám těstoviny s boloňskou omáčkou. Děkuji," usmál se na ní Adrian a ona odešla.
"Tak jo, Darksoulová, řekni mi něco o sobě," řekl a podíval se mi do očí.
"Informace o svym životě neposkytuju jen tak," odpověděla jsem.
"Ale já jsem vyjímka, lásko," pousmál se.
"Neříkej mi lásko a ne, nejsi vyjímka," utla jsem ho.
"Co mám udělat proto, aby ses mi trošku svěřila?" ptal se.
"Nalej mi víc vína," odpověděla jsem mu a nacpala jsem mu prázdnou skleničku pod nos.
"Rozkaz," zasmál se a nalil mi víno.
Když nám přinesli jídlo, ani jeden jsme nedutali a jen jedli. Bylo to výborné, skoro jsem nedýchala, jak jsem to do sebe házela.
"Teda, v životě jsem neviděl holku takhle rychle jíst," uchechtl se.
"No a? Mám hlad," bránila jsem se.
Po jídle jsme si ještě dali dezert a pak jsme jen seděli a funěli.
"Bylo to výborný," konstatovala jsem.
"Ano, musím říct, že opravdu umíš vybrat restauraci," uznal.
"Díky, pokud jde o jídlo, jsem expert," usmála jsem se.
"Všimnul jsem si, půjdeme? Chci se jít ještě projít," mrknul na mě.
"Jo, jasně," vstala jsem a Adrian šel zaplatit. Rozhodla jsem se počkat venku před restaurací. Už byla tma a všude bylo ticho. Malé město, málo lidí. Za chvíli jsem uslyšela klapnutí dveří a otočila se. Stál tam Adrian a vypadal úžasně. Doteď jsem nevěnovala pozornost tomu, co měl na sobě. Měl černé kalhoty, bílou vínovou košili s miniaturními černými tečkami, které z dálky ani jako tečky nevypadaly, přes ní měl černé sako s koženými prvky.
"Sluší ti to," poznamenala jsem.
"Jsi opilá?" zeptal se zmateně.
"No, možná kapku," zasmála jsem se.
"Jdeme se projít?" změnil téma.
"Ano, jistě," přikývla jsem.
"Pane Ivaškove, nemyslím si, že je to dobrý nápad," řekl jeden ze strážců.
"Prosím vás, je tu jeden Moroj, tři strážci a jeden poloviční strážce. Co by se asi mohlo stát?" ptal se ironicky.
"Dobře," rezignoval strážce, ačkoliv nerad.
Šli jsme tedy do parku, co byl za restaurací. Měla jsem ruku zakleslou do jeho rámě a v tichosti jsme se procházeli.
"Olivio, mám tě vážně rád. Proč tomu nechceš věřit a nedáš mi šanci?" Adrian se zastavil a podíval se mi zhluboka do očí.
"Protože se ... počkej, kam zmizeli strážči?" zeptala jsem se a rozhlédla se. Bylo tu hrobové ticho a nikdo nikde.
"Tohle je fakt divný, oni se ode mě nehnou," poznamenal Adrian.
"Drž se za mnou," přikázala jsem mu. stoupla jsem si před něj a dělala jsem mu štít. Rozhlížela jsem se okolo a čekala na výpad. Museli tu být. Vzula jsem si hbitě podpatky a roztrhla si sukeň od šatů. V případě boje by mi obojí překáželo.
"Liv, myslíš, že..?
"Pšt!" okřikla jsem Adriana a dál jsem se rozhlížela po okolé.
Najednou jsem ho uviděla. Strigoj. Vystupoval ze stínu stromů a zlomyslně se usmíval. Cenil své bílé, ostré špičáky a přibližoval se k nám. Tak jo, tohle zvládnu. Jeden na jednoho, to dám. Pak jsem uslyšela další šramocení v keři vedle nás. Z ní vystoupila Strigojka. Měla dlouhé černé vlasy a a rudé oči jí zářily ve tmě.
"Ten hezoun je můj," sykla mrtvým hlasem.
"Jasný, Kairo, já si beru tu kočku," usmál se Strigoj naproti mně.
"Kde jsou naši strážci?" Sykla jsem.
"No, jeden je v kontejneru za restaurací, ta ženská je v žumpě opodál, no a toho třetího jsme proměnili," odpověděla ta holka a poukázala vedle sebe, kde stál další Strigoj. Poznala jsem opravdu jednoho ze strážců. Tři na jednoho, to je mi ale férovka.
"Adriane, neboj se, tohle nějak zvládneme," sykla jsem na něj.
"Věřím ti," řekl s jistotou v hlase.
"Jaká je tvoje specializace?" zeptala jsem se.
"Oheň," odpověděl.
"Bezvadný, to se hodí. Budu potřebovat tvojí pomoc. Když to tedy bude nutné, což doufám, že ne. Použij oheň, jakkoliv. Je to zbraň proti nim. Urvat hlavu jim asi neumíš a stříbrný kolík v kabelce nenosím, jelikož ho dostanu až po maturitě," sdělila jsem mu napjatě, zatímco se Strigojové blížili.
"Dobře, pokusím se," odpověděl.
"Tak pojďte, vy svině, na co čekáte!?!" vyzvala jsem je v bojovné pozici.
Kaira se usmála a vyběhla ke mně. Nekryla se, počítala s tím, že jsem úplná novicka, takže jsem toho využila, chytla jí po krkem a co největší silou jsem ji mrštila o zem.
"Adriane, teď!" křikla jsem na něj a šla jsem proti dvěma dalším Strigojům, co se na něj chystali. Jeho ruce najednou zažehly oheň a on se sklonil ke Kaiře, dotknul se jí oběma rukama a její tělo vzplanulo.
"Výborně!" pochválila jsem ho. Vrhnul se na mě čerstvě změněný strážce, ale já byla připravená. Sehla jsem se, když mi chtěl dát pěstí do nosu. Chytla jsem ho za vystřelenou ruku, přehodila ho přes ní na zem. On se však rychle zvednul, což jsem očekávala a tak jsem vyskočila přímo na jeho ramena a zapřela se rukama o jeho krk. Měla jsem výbornou pozici na urvání jeho hlavy, což jsem taky udělala. Mezitím se Adrian vypořádával s posledním Strigojem. Bít se uměl, ale jako Moroj na rychlost Strigojů vážně nestačil. Strigoj se zrovna snažil dostat k jeho hrdlu, když jsem ho plnou parou kopla do zad a on se zhroutil na zem.
"Adriane!" vyzvala jsem ho a on hned pochopil. Strigoj vzplanul.
"Jsi v pořádku?" zeptala jsem se ho, když bylo po všem.
"Jo... ale jen díky tobě," usmál se.
"Není zač," zasmála jsem se. "Pojď, musíme najít někoho, kdo nás dostane do bezpečí akademie," řekla jsem.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama