Born to fight 7.

31. května 2016 v 20:32 | Monra |  Born to fight
Seděla jsem tiše v jeho pokoji a mazala mu krém na jizvu. Seděli jsme na pohodlné sedačce, když náhle začal hrát mobil. Zvedl se a došel skoro ke dveřím, kde měl přes křeslo přehozenou bundu. Přiložil si mobil k uchu a začal mluvit rusky, vůbec jsem mu nerozumněla, mluvil rychle a pak, když hovor skončil, šel do ložnice a hned vyšel oblečený.
"Co se děje?" vyhrkla jsem.
Seděla jsem na stejném místě a nechápavě ho sledovala.
"Adrian a Olivia byli napadeni Strigoji, ale zachránili se. Jsou v nebezpečí, jedu pro ně," odpověděl.
"Jdu taky!"
"To teda nejdeš!" oponoval mi.
"Musím tam jít! Jde o Liv!" vstala jsem.
Stála jsem naproti němu a koukala mu do očí. Náhle se něco v jeho tvrdém pohledu změnilo a on šel zpět do toho pokoje. Vrátil se s pistolí v ruce.
"Vezmeš si ale tohle," naléhal.
Kývla jsem a vzala si od něj pistoli, kov mě zastudil v dlani, byla těžká ale v ruce mi seděla akorát. Zastrčila jsem si ji do kapsy mikiny a spolu jsme opustili jeho pokoj, rychle jsme došli do auta. Tam jsem chvilku zůstala stát neschopna slova. Nádherné černé BMW X6 se lesklo ve světle žárovek. Okna to mělo zatmavené, aby dovnitř neproniklo slunce. Nasedla jsem na místo spolujezdce a připoutala se. Vyjeli jsme z podzemní garáže. Řítil se velmi rychle, když jsme byli u brány, dupl na brzdy a stáhl okno. Něco prohodil se strážným a ten mu otevřel bránu. Vyjeli jsme ven a jeli po štěrkové cestě, byla tma ale naše oči byly perfektně zvyklé. Jakmile jsme ale vjeli na zpevněnou silnici šlápl na to ještě víc. Znovu se ozvala melodie mobilu. Okamžitě ho zvedl a zase mluvil rusky. Snažila jsem se něco pochytit, ale moc to nešlo. Pak jsem uslyšela jméno Liv. Chvíli mlčel a pak mluvil už normálně.
"Jděte na místo, kde je co nejvíc lidí, nezapomeň, že mohou být všude! Brzy budeme ve městě, snažte se dojít před radnici, ano?"
Chvili mlčel a poslouchal.
"Fajn, 4 minuty," řekl a rovnou přidal plyn.
Cítila jsem, jak mě to zarazilo do sedačky. Zanedlouho jsme vjeli do města. Moc nespomalil, ale byl obezřetnější.
Projížděli jsme městem, když náhle zastavil před radnicí a prohlížel si pečlivě okolí. Vylezl ven z auta a tak jsem ho následovala, ruku jsem měla položenou na zbrani v kapse, on měl nejspíš kůl. Okamžitě obešel auto a šel ke mně.
"Uvolni se, buď v pořádku, jsou tu všude kolem, musíme vypadat jako normální pár," řekl a na znamení jeho slov mi položil ruku kolem ramen a přitáhl mě k sobě jěště blíž.
Vydechla jsem a obklopila mě jeho vůně.
"Musíme je najít!" špitla jsem.
Ozval se jeho mobil.
"Kde jste?!" vyhrkl do mobilu.
Koukala jsem na něj a on se v obličeji mračil.
Pomalu se rozešel a mě vedl sebou, stále poslouchal mobil. Před námi jsem uviděla tmavý park, mířili jsme k němu. Z něj kvapem spěchaly dvě postavy. Vytrhla jsem se Zairovi a s úlevou jsem jim běžela naproti. když jsem ale byla dost blízko, zjistila jsem, že to vůbec nejsou Adrian s Vio. Byli to dva vysocí muži, už byli skoro u mě a já uviděla jejich oči. Byly celé rudé a hladově na mě koukaly.
"Victorio!" ozvalo se za mnou.
Otočila jsem se a to jsem neměla dělat. Jeden z nich mě okamžitě popadl za rameno a smíknul se mnou na zem. Dopadla jsem na kolena a lokty, jednou rukou jsem se pokusila zašátrat rukou v kapse. Podařilo se mi to a v ruce jsem svírala pistoli. Už se ke mně skláněl, když najednou zmizel a nade mnou stál Zaire, hruď se mu zvedala hněvem a jeho obličej byljako obličej boha pomsty. Ten druhý Strigoj stál naproti němu a usmíval se. Postavila jsem se a Zaire si automaticky stoupl přede mě.
"Zaire, dlouho jsem tě neviděl, kde jsi byl?" ptal se ho s úsměvem ten druhý.
Pak se na sebe vrhli, Zaire ale byl silnější a rychlejší, brzy držel jeho krk v ruce a byl nakloněný k jeho uchu. Zdálo se, že mu něco povídá. Ve Strigojově tváři jsem spatřila hrůzu.
"Prosím-!" vyhrkl.
Zdálo se, že říká ještě něco, ale to už jsem neslyšela, protože jsem se musela bránit tomu prvnímu. Vytáhla jsem zbraň a trefila ho do ramene. Sykl a prstem si vytáhl stříbrnou kulku přímo z rány. Nehnutě jsem zůstala zírat. Zase se ke mně přibližoval, znovu jsem na něj vystřelila. Trefila jsem ho do břicha, na chvíli se ohnul v pase a předklonil se. To už mi ale Zaire překryl výhled a náhle jsem spatřila oheň, který požíral Strigojovo tělo.
"Jdeme, jsou v parku a potřebují pomoc," popadl mě za ruku a hnal se po pěšince parku.
Ohlédla jsem se ale marně jsem se pokoušela hledat nějaké lidi, bylo tu všude prázdno.
Uslyšeli jsme nezřetelné výkřiky, vyběhli jsme zpoza velkého keře a spatřili ty dva, jak společně zabíjí jednoho ze Strigojů. Několik těl už leželo na zemi, byly spáleny na popel.
"Liv!" vykřikla jsem a běžela k ní.
Objala jsem ji a ucítila pocit úlevy, který následoval příval slz.
"Nemůžeme se tu zdržovat, je tu nebezpečí!" vyhrkl Zaire.
"Jste vpořádku?" vyhrkla jsem a ignorovala Zaira.
"Neboj Tori," řekla Liv.
Všichni jsme se tedy vydali zpět k autu.
"Je tu něco podivného," zamumlala jsem, když jsme seděli v autě a odjížděli.
Koukala jsem po městě a ať jsem se snažila sebevíc, žádné okno nesvítilo, nikde ani živáček. Svítilo jen pouliční osvětlení. Zavrtěla jsem nad tím hlavou.
"Co se stalo?" zeptala jsem se Liv.
"Byli jsme na večeři a pak šli do parku, zlikvidovali ostatní strážce, zbyli jsme my dva."
"A to jsi byla tak opilá, že tě nenapadlo, že tu mohou být?!" vykřikla jsem na ni a plácla ji přes rameno.
Obě jsme seděly v zadu a já si ji měřila pohledem, který by měl podle mě nahánět strach.
"Mohla jsem být samobydlící!" zamračila jsem se.
"Nejsi, protože Olivia nás zachránila," odpověděl klidně Adrian.
Založila jsem si ruce na prsou.
"Kvůli komu vás musela zachraňovat?" zeptala jsem se sarkasticky.
Zbytek cesty až do školy jsme mlčeli. Uvnitř se začalo hned vše řešit, pořádaly se výclechy, musela jsem tam být taky, už bylo k ránu, když jsem zůstala před hlavní budovou a čekala na Zaira.
"Chci cvičit," vyhrkla jsem odhodlaně.
"Dobře, zítra ráno se sejdeme u tělocvičny," přikývl.
Vytáhla jsem zbraň a vrátila mu ji. Zastrčil si ji do kapsy. Pousmál se.
"Vedla sis dobře," pochválil mě.
Povzdechla jsem si.
"Moc mi nepříjde, byla jsem úplný pako."
"Jen proto, že jsi nikdy předtím neviděla Strigoje," pousmál se.
"Teď si běž lehnout, bylo to dnes trochu náročné," pokynul hlavou k budově, kde mám pokoj.
"Dobrou," usmála jsem se a poskakovala si celou cestu do pokoje.
Liv tam ještě nebyla, asi si dávala další schůzku s Adrianem. Nad tou myšlenkou mi zacukaly koutky, zrovna když vešla do pokoje.
"Co ty, co Zaire?" zeptala se hned.
"Já? Ne! Ty! Ty mi vše pověz!"
Posadily jsme se na postele a já bedlivě poslouchala, jak hodnotí jejich večer.
"Dostal se ti zas pod kůži," zkonstatovala jsem nakonec.
"Nene!" bránila se.


"Jsem tu," nakoukla jsem do tělocvičny a hledala Zaira.
Stál u žebřin a protahoval se. Vešla jsem dovnitř, pro tuto příležitost jsem zvolila legíny a tílko. On zvolil kraťasy a nátělník.


"Proč Kirová vybrala mě a Liv, abysme tě začlenily?" zeptala jsem se ho, když jsem ležela na zemi.
On ležel skoro celým tělem na mě a v ruce držel cvičný kolík ze dřeva.
"Nevím proč, ale mě jste připadaly jako fajn holky," pronesl.
"Je tu spousta fajn holek!" namítla jsem a snažila se překulit.
Zatnul svaly a já se nemohla ani hnout, ležela jsem rozlámaná pod tímhle Morojem a on si mě se zájmem prohlížel.
"Dobře, Kirová navrhla Oliviu, tebe hned v zápětí, líbila ses mi a tak jsem přijal."
Zírala jsem neschopna slova. Povolil stisk a nadzvedl se. Posadila jsem se a pořád na něj civěla, jako kdyby si dělal srandu.
"Jsi jiná, než si myslíš," zašeptal, zvedl se a odešel.
Seděla jsem tam neschopna slova.


"Liv!" zamručela jsem do našeho pokoje.
Nic.
Kde sakra je, když ji člověk potřebuje?'!
Adrian!
Vydala jsem se je hledat, ale v celé škole nebyli. Vztekle jsem dupala chodbama.
"Ahoj," ozvalo se vedle mě.
Stál tam Blake Ozera.
Protočila jsem oči a šla dál.
"Všiml jsem si, jak furt chodíš za tím Lazarem," šel vedle mě.
"Co ti je do toho?" zeptla jsem se.
"No mě nic, jen tvé blaho, o tobě a Liv tu kolují hezké řeči. Krvavé děvky-" odmlčel se.
Zamračila jsem se a přidala do tempa, musím pryč od něj.
Zamířila jsem do knihovny, tam jsem se usadila k jednomu stolečku a začala přemýšlet.
Proč neměl u sebe kůl? Třeba ho měl, ale jen ho nepoužil. Poslala nás Kirová za to, že jsme byly potížistky? Co to vůbec mělo znamenat, to že jsem jiná? Sakra, Motám se v tom...


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama