Conversion 33.

25. května 2016 v 17:12 | Monra |  Kapitoly
Stála jsem před hradem a hledala Zara, už je to 14 dní od pohřbu a on se mi vzdaluje čím dál víc. Stmívalo se a já si musela pospíšit, musím ho najít, než výjde měsíc, les bude plný vlkodlaků.
"Zare, ty jako dnes nepůjdeš se mnou a Annou hrát šachy?"
Stál naproti mě a pozoroval můj obličej.
"Ne, nechci být s váma, mám jiné věci na práci," řekl chladně.
Otřásla jsem se zimou a přitáhla si svetřík ještě blíže k tělu.
"Vyhýbáš se mi, nemluvíš se mnou a já ti chci pomoct."
"Nepotřebuju tvou pomoc," vyštěkl podrážděně.
S úlekem jsem se přikrčila a cítila, jak mě pálí oči.
"Tak si buď zase sám!" zakřičela jsem a šla zpět do hradu.
Naštvaně jsem prošla celým hradem až do naší společenky, kde seděla Anna a Matt. Okamžitě jsem nahodila normální úsměv a přisedla si k jejich stolku, na kterém měli kouzelné šachy.
"Annie mě drtí," povzdechl si Matt.
Zasmála jsem se a zběžně zkoukla jejich partii. Opravdu, Anně chybělo pár tahů a mohla vyhrát.
"Hele!" vykřikl někdo.
Všichni jsme vzhlédli a podívali se k nástěnce. Anna se zvedla a protlačila se zkrz všechny. Prorvala jsem se k ní a četla.

Moji drazí studenti,
po tomto incidentu jsme nuceni vyslechnout každého z vás a to v přesně stanovenou dobu. Seznam se tu objeví zítra ráno. Prosím vás, aby kdokoliv, co něco viděl, nám beze strachu vše řekl.

Albus Brumbál

Zamyšleně jsem na to hleděla. Chce vyslechnout celou školu, jenže nemáme důkaz, že by Nathan něco udělal, nemůžou ho chytit.
Vrátili jsme se zpět k šachům.
"Myslíte, že to pomůže?" zeptala jsem se.
Anna zavrtěla hlavou, asi měla stejné myšlenky jako já.
"Kde je vůbec Taz?" zeptala se mě.
Pokrčila jsem rameny a mávla rukou.
"Ne, jen nám to vyklop!" naléhala na mě.
"Jen jsme se nepohodli," zavrtěla jsem hlavou.
Povzdechla si.
"Uzavřel se zas," špitla jsem.
Pohladila mě po rameni a usmála se na mě.
"Máš ještě mě."
"Jo to mám," usmála jsem se taky.
Sledovala jsem je zbytek večera, jak ho Annie postupně ale suveréně porážela. Matt z toho byl na prášky a prohlásil, že už hrát nechce. My s Annie jsme spolu nehrály, bylo by to dlouhé, protože jsme byly na stejné úrovni.
Po půlnoci jsme šly spát a Matt odešel. Byla jsem unavená, ale spát mi nešlo, protože jsem myslela na Taze.
Slyšela jsem Annu, jak tiše oddechovala a tak jsem se překulila na bok vytáhla krabičku a pustila Zlatonku ven. Tiše nade mnou poletovala. Nevím, jak dlouho jsem ležela a sledovala ji, ale po chvíli jsem uslyšela pohyb a slyšela vzlykání.
"Draco! Draco! Ne!" křičela Anna ze spaní.
Vyklouzla jsem z postele a rozhodla se ji vzbudit. Prudce jsem s ní zatřásla až s trhnutím otevřela oči. Objala jsem ji a šeptala slova útěchy. Nekontrolovatelně se mi třásla v náručí.
"Zase se ti zdálo o Dracovi?" zeptala jsem se.
Přikývla.
"To bude dobrý," zašeptala jsem a hladila ji po vlasech.
"Co to je?" zeptala se, když za mými zády zahlédla Zlatonku.
"To je dárek od Zara," odpověděla jsem.
Natáhla se pro Zlatonku a chytla ji do ruky. Otáčela ji a prohlížela.
"To je finálová zlatonka!" vyhrkla.
"No?"
"To má neskutečnou cenu," poučila mě.
Zadívala jsem se na tu kuličku a vzpomněla si na Zarova slova o jeho srdci.
"Měla by ses pokusit usnout," poradila jsem ji.
Vstala jsem a vzala si Zlatonku a vlezla si zpět do postele.
"Dobrou, Kath."
"Dobrou, Ann," odpověděla jsem ji.

Ráno jsme spolu sešly na snídani a užívaly si, že je sobota ráno. Já vstala s jediným cílem, najít Zara a vrátit mu Zlatonku. Na snídani nebyl, tak jsme si šly i s Mattem sednout pod náš strom, když jsem ho spatřila ve dveřích. Stál tam s Pansy. Podrazák.
"Hej, Batesi, něco sis u mě zapomněl!" vykřikla jsem.
Rázně jsem k němu došla a podala mu krabičku. Překvapeně na ni zíral neschopen slova.
"To nemyslíš vážně, Katherine," řekl se zatnutou čelistí.
"Měj se, Batesi. Čau, Parkinsonová."
Odešla jsem zpět k Anně a Mattovi, kteří koukali asi tak překvapeně, jak Taz. Ruce se mi třasly, ale měla jsem dobrý pocit, nemůže si se mnou tak hrát.
"Co se děje?!" vyhrkla Anna zmateně.
"Nic, jen nechci být citově vydíraná. Pojďte si sednout," požádala jsem.
Vydali jsme se ke stromu a tam si sedli. Byla tu ještě jedna věc, která patřila Tazovi, ale té jsem se vzdát nechtěla, místo toho jsem ji měla bezpečně uloženou pod rolákem. Byl to řetízek s křížkem.
"Tak co, už jste se koukly, kdy jdete?" zeptal se nás Matt.
"O čem to mluvíš?" zeptala jsem se nechápavě.
"No přece o tom výslechu."
"Oh, úplně jsem na to zapomněla," odpověděla jsem zadumaně.
"Začíná to v pondělí," poznamenal nakonec Matt.
Anna mlčela.
Seděli jsme tam až do oběda a užívali si slunečného dne. Odpoledne jsme zjistily, že Anna jde hned první a já téměř hned po ní.
Odpoledne jsem nechala Matta, aby zaměstnával Ann a sama jsem se vydala k tomu zatracenému zrcadlu. Otevřela jsem dveře a pomalu došla až před něj. Po mém pravém boku se zhmotnil Zar, rukou mě objímal kolem pasu, po mém levém boku se objevila Anna, která svírala mou ruku, vedle ní se náhle zhmotnila další postava a mě to až vzalo dech. Vedle ní stál Matt a objímal ji, jak mě Zar. Pak jsem pochopila.
Přeju si být šťastná a přeju si, aby byli i ostatní kolem mě. Po tváři mi stekla slza a já viděla, jak Zar zavrtěl hlavou a pohladil mě po vlasech. Anna našpulila rty a přimhouřila oči, pousmála jsem se.
Musím odsud pryč.
Vyběhla jsem okamžitě z té místnosti a mířila do havraspárské koupelny, kde jsem si dala dlouhou vanu. Vylezla jsem ven a šla rovnou na večeři. Tam jsem hned vrazila do Zara.
Proč mám takovou smůlu?
Zadíval se na mě a já prošla kolem něj a drkla do něj ramenem. Zamračila jsem se a sedla si ke stolu, tak daleko, abych seděla sama. Nabrala jsem si bramborový salát a řízek. Naházela jsem to do sebe a vyšla směrem do pokoje. V hlavě se mi zrodil plán, potřebovala jsem jen proklouznout do učebny lektvarů, kde si naberu pár kapek veritaséra. V pokoji jsem počkala, dokud nepřišla Annie.
"Mám plán!" vyhrkla jsem hned, jak zavřela dveře.
"Co?"
Nechápavě na mě hleděla.
"Mám plán, jak usvědčit Nathana!"
"Co? Jaký?!" vyhrkla.
"Veritasérum," odpověděla jsem pouze.
Nic neřekla, ale po obličeji se jí roztáhl úsměv.
"Jenže, kde ho vezmeme?" řekla bezradně.
"Pamatuješ si tu hodinu, kdy jsme je dělali? Já vím, kam si uklidil kotlíky, bude to tam furt. Jen tam musíme proklouznout," vychrlila jsem.
"To je super nápad, Matt mi řekl, kdy má jít na řadu, protože jde před ním."
"Musíme tam proklouznout dnes v noci!" prohlásila jsem.
"Konečně bysme mohli pomstít Dracovu smrt," zašeptala smutně.
Jen jsem kývla a začala se převlékat do černého oblečení. Ann mě napodobila a obě jsme brzy seděly na posteli celé černé. Po desáté hodině jsme se potichu vydaly hradem do sklepení.
Tiše jsme našlapovaly a furt se rozhlížely. Už jsme byly skoro u učebny, když jsme zaslechly kroky. Vyděšeně jsme na sebe pohlédly a schovaly se do jednoho výklenku za sochu, pro mě neznámého kouzelníka. Zadržela jsem dech a mírně se vyklonila, abych viděla, kdo to jde. Byl to profesor Snape a mířil ke Zmijozelské koleji. Podívala jsem se na Annu, která také vykukovala ven. Naznačila jsem jí, že bysme měli počkat. Stáli jsme tam asi tak 3 minuty, než se opět ozvaly ty kroky a kolem prošel Snape. Jeho směr se nyní ubíral k jeho komnatám. Vylezly jsme ven a došly k dřevěným dveřím, které byly zamčeny. Ann vytáhla hůlku a s mávnutím je otevřela. Vpadly jsme dovnitř a zavřely za sebou. Vrhla jsem se k jedné prosklené skříni a našla jsem kotlík, kterym byl nadepsán mým a Zarovým jménem. Do malé ampulky jsem odebrala tak, aby to nebylo poznat. Zastrčila jsem si ji do kapsy své mikiny. U dveří jsme se zastavily a opatrně vykoukly ven, bylo tam prázdno a tak jsme vyšly ven. Dveře jsme zacvakly a rychle ale opatrně jsme šly zpět hradem do našeho pokoje. Když za námi zapadly dveře našeho pokoje, tak jsme vydechly.
"Máš to?"
"Mám," odpověděla jsem a ampulku nahmatala rukou.
Vytáhla jsem ji a podala ji Anně.
Vzala si ji a schovala ji do nočního stolku. Obě jsme se převlékly a šly jsme spát.

Když jsem se ráno vzbudila, byla jsem nevyspalá a hladová, Anna na tom byla podobně. Na snídani jsme se pořádně najedly a připravily se na výslech, tento týden nám odpadlo vyučování. Šli jsme ke vstupu do kabinetu profesora Brumbála, kde na nás čekal profesor Kratiknot. Vyzval Annu a ta vešla dovnitř. Zůstala jsem stát pod točitými schody a čekala. Za mnou se ozvaly kroky a já se otočila, chodbou šel Zar. Rukávy černého svetru měl vykasané a oblečené měl tmavé džiny. Chvíli jsem se zamyslela nad tím, co má pod oblečením, ale to jsem okamžitě vyhnala z hlavy. Otočila jsem se zpět do stejné polohy a hleděla si svého. Mohlo mě napadnout, že Taz bude ten druhý. Stoupl si naproti mě do stejné polohy-opřený o zeď a založenýruce na prsou. Zvedla jsem oči a všimla si, že si mě prohlíží.
"Co?!" vyštěkla jsem po čase.
"Vypadáš dobře, Winterová," řekl a sjel mě pohledem.
Odfrkla jsem si a ušklíbla se.
Na tváři se mu objevil ten jeho frajerskej úsměv. Potřásla jsem hlavou a věnovala se svým nehtům. Náhle se schody pohnuly a brzy se objevila Anna. Pozdravila Zara a on ji, vyměnili se a schodiště ho vezlo nahoru. Já jsem se za ním naposled podívala a pak věnovala všechnu svou pozornost Anně.
"Řekla jsem jim o všem, o tom, co jsem vše slyšela a o tobě. Řekla jsem jim, kdo to byl."
Překvapeně jsem na ni zírala.
"Skoro nic mi na to neřekli, ale berou to jako krajní možnost." vysvětlila.
Přikývla jsem a objala ji. Stály jsme tam a čekaly na schody, které se nakonec znovu pohnuly. Stoupla jsem si před ně a čekala, když se schody zastavily, tak jsem koukala Zarovi přímo do očí. Prohodili jsme se a já byla vyvezena nahoru. U dveří stál Snape a vpustil mě dovnitř. Tam u dlouhého stolu seděl Brumbál, Moody, Kratiknot, McGonagallová a k ní si přisedl Snape.
"Slečno Winterová, rád vás vidím, ikdyž v této zlé spojitosti. Co nám můžete řict, o tom dni, kdy se to přihodilo? Jak jste to viděla vy?" zeptal se Brumbál.
A tak jsem jim popsala to, co jsem viděla a jak jsem to prožívala, nakonec jsem jim ale pověděla ještě jiný příběh, příbě mě a Nathana. Zdáli se vyděšení tím, co jsem jim vypověděla ale neprotestovali a propustili mě. Dole pod schodištěm čekala Anna, Zar a s nimi ještě Parkinsonová. Dělala jsem, že nic.
"Pověděla jsem jim celý příběh, snad to pomůže," pousmála jsem se na Annu.
Ta se ušklíbla a očima střelila k těm dvěma, který se spolu tiše bavili. Jen jsem pokrčila rameny.
"Asi jsem naprosto obyčejná, když se zahazuje s ní," prohodila jsem dost nahlas, aby to slyšeli. Když jsme kolem nich procházely, tak jsem si všimla, jak má zatnuté ruce.
"Co noční můry?" zeptala jsem se.
"Drží se mě jako smůla," povzdechla si.
Objala jsem ji a pevně stiskla.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama