Born to fight 10.

20. června 2016 v 15:05 | Godlike |  Born to fight
"Sluší ti to, Liv," pochválil mě Adrian, když mě provázel po tanečním parketu.
"Děkuju," pousmála jsem se.
"Mohl bych být tak smělý a požádat tě o uloupení jedné pusy?" zamrkal dlouhými řasami.
"To bys tedy nemohl," zakroutila jsem nesouhlasně hlavou.
"Proč se tomu tak bráníš?" zeptal se nechápavě.
"Jsi Adrian Ivaškov," řekla jsem, jako kdyby se tím vše vysvětlovalo.
"Mám si nechat změnit jméno?" zvednul obočí.
"I kdyby ses jmenoval Dimitrij Belikov a choval se takhle, tak by odpověď byla stále ne," ušklíbla jsem se. Bůhví proč mě napadl zrovna Dimitrij.
"Už zase Belikov? Co s nim furt máš? Jsi do něj snad zamilovaná?" zeptal se naštvaně.
"Bože, ne, fuj," otřásla jsem se.
"Fuj? To není běžná reakce holek v tvým věku na chlapa jako je Dimitrij," poznamenal.
"Nejsem taky běžná holka, abych měla běžný reakce," ušklíbla jsem se.
"To je pravda," pousmál se.
"Co?" zeptala jsem se.
"Nic. Jen mě udivuje, že tě každým dnem miluju víc a víc a to jsem si myslel, že to není možný," usmál se znova.
Nebyla jsem schopna slova, ale zato jsem cítila, jak se mi krev hrne do tváří. On mě po nich pohladil.
"Miluju tě, Olivio. Vím, že ty mě taky a svým způsobem i trochu chápu, proč mi nechceš dát šanci. Ale já bojovat nepřestanu," hluboce se mi podíval do očí. Začala hrát moje oblíbena pomalá písnička od Kodaline - The one. Dokonalá pro tenhle moment.
"Taky tě miluju, i když nechci. Ale nemůžeme spolu být," odpověděla jsem.
"Proč ne?"
"Když jsem byla za Kirovou ohledně sepsání výpovědi o tom, co se stalo, když na nás zaútočili ti Strigojové, tak mi řekla, že mi doporučuje, aby to mezi mnou a tebou nedošlo moc daleko. Je pravděpodobné, že budu tvůj strážce a mohlo by mi to bránit ve výkonu strážcovské práce a to nemůžu dovolit. Nikdy bych kvůli citům neohrozila život Moroje. Můj život je chránit ten tvůj. Nepřežila bych, kdyby se ti kvůli mně něco stalo," řekla jsem ztěžka.
"Nic se mi nestane, dokud budu s tebou, Olivio," vzal moji tvář do dlaní.
"Adriane, nedělej to," prosila jsem ho. Pozdě. Políbil mě. Přede všemi. Rychle jsem se mu vytrhla a utekla ven, kde už začínalo svítat. Slzy se mi hrnuly do očí. Proč jsem se musela zamilovat zrovna do grázla, kterýho budu ještě k tomu strážit?
"Olivio? Jsi v pořádku?" ozvalo se za mnou.
"Benjamine!!," letěla jsem k němu a pevně ho objala.
Benjamin byl jeden z nejlepších dhampýrů na škole. Jeden z mých nejlepších kamarádů a nejbližších lidí. Měl černé, havraní vlasy, tmavě modré, netypické oči a svalnatou mužskou postavu. Poslední rok už ale dělal strážce v terénu, takže jsme se nevídali.
"Jsem v pořádku," lhala jsem.
"To vidím, povídej," žďuchnul do mě ramenem.
"Spíš mi řekni, proč si za mnou nepřišel hned, když si přijel," řekla jsem mu vyčítavě.
"Ale přišel. Teď jsem přijel," pousmál se.
"No, tak povídej, jsem zvědavá! Jakto, že jsi zpátky? " naléhala jsem. Benjamin odmaturoval minulý rok jako jeden z nejlepších dhapýrů a poslední rok, když už na škole nebyl, jsem o něm skoro neslyšela. Dělal strážce u rodiny Badicových - jedné z nejohroženějších rodin, jejich členů je hodně málo. Poslední čtyři členy hlídal právě Benjamin.
"Neslyšela jsi poslední zprávy?" divil se.
"Co se děje?" zeptala jsem se.
"Takže neslyšela. No, minulý týden byla rodina Badicových na dovolený v Yosemitském národním parku. Varoval jsem je, že to není dobrý nápad, jelikož je to známý místo ohledně zdržování velký skupiny Strigojů. Neposlechli mě. Zrovna jsem měl pauzu na spánek a s nimi byli další dva strážci. Na jednom hřebenu na ně zaútočila šestičlenná skupina Strigojů. Nepřežil nikdo," vydechl.
"To je hrozný. Jak je ti?" položila jsem mu ruku na rameno.
"Hrozně. Já vím, že se to stává, ale říkam si, že kdybych šel s nimi, tak by byli ještě naživu," odpověděl.
"To neříkej. Nemohl si nic udělat. Taky musíš spát," konejšila jsem ho.
"Jo, já vím, ale prostě se s tim nemůžu smířit. Selhal jsem jako strážce," vzdychl.
"Neselhal. To k naší práci patří. Smrt. Musíme se s tím smířit. I ty se s tim smíříš, časem. Můžeš je bránit sebevíc, ale někdy je to nad naše síly. Ty jsi za to nemohl, není to tvoje vina," uklidňovala jsem ho.
"Díky, Olivio. Chyběla jsi mi," usmál se.
"Ty mně taky. Co tu vlastně děláš?"zeptala jsem se.
"Budu tu dělat dosavadního strážce za Belikova. Spekuluje se o tom, koho mi přiřadí dál. Možná Adriana Ivaskova, znáš ho?" zeptal se.
"Ovšem že," protočila jsem oči.
"Evidentně ho máš ráda," zasmál se. Jen jsem se podívala do země.
"Ne, ty ho nemáš ráda. Ty ho miluješ!" obvinil mě.
"Jo, už to tak bude,"
"Olivia Darksoulová je zamilovaná. Nečekal bych, že někdo spoutá tuhle nezkrotnou holku," šťouchnul do mě.
"Nikdo mě nezkrotil. Je to těžký," vzdychla jsem.
"Povídej," vybídl mě a tak jsem mu vše řekla. Až mě překvapilo, co jsem všechno pověděla. Ale tak to bylo s Benjaminem vždycky. Řekla jsem mu všechno, co jsem nebyla schopná přiznat ani sama sobě. U něj to šlo samo.
"Páni, ty jsi ale retard," zasmál se, když jsem skončila.
"No dovol!" dala jsem mu pohlavek.
"Nepřijde ti to tak? Miluješ ho, chceš s ním být, ale nejsi, i když můžeš," shrnul to. Když to řekl on, znělo to tak jednoduše.
"Není to tak jednoduchý," zakroutila jsem hlavou.
"Ale je. Ty si z toho složitý akorát děláš, víš. Říkáš, že s nim nechceš být, protože to je děvkař, ale myslíš si, že kdyby te chtěl jen do postele, tak se o tebe snaží tak dlouhou dobu? To už by šel za jinou, věř mi. A to, že budeš jeho strážkyně je chabá výmluva, proč s nim nebýt. Neznám lepší motivaci pro nejlepší bojovej výkon než je to, že chtějí zabít někoho, koho miluješ," řekl a měl zase pravdu.
"I Kirová mi řekla, že bychom si spolu neměli nic začínat," namítla jsem.
Mávl rukou a zvedl očí v sloup. "Kirová ví prd. Podle mě by tu školu vůbec neměla vést. Je naprosto nekompetentní ředitelka. Vůbec nemá obecnej přehled a je to stará konzerva,"
"Takhle bys o svojí nadřízený mluvit neměl," zasmála jsem se.
"Vždyť je to pravda," zabrblal.
"Jo, já vím," souhlasila jsem.
"Prostě to prubni. Zasloužíš si někoho, kdo tě bude milovat," řekl.
"Konečně jsi zpátky. Je to hnusný a sobecký, ale jsem vážně ráda," pousmála jsem se.
"Já taky. Měli bychom to zapít," zdvihnul laškovně obočí.
"Tak to rozhodně," plácla jsem si s ním.
"Měla bys najít Adriana," naváděl mě.
"Myslíš?" zeptala jsem se.
"Vím," mrknul na mě.
"No, tak jo," zvedla jsem se. "Uvidíme se později,"
"Určitě," usmál se.
Vydala jsem se najít Adriana. Začala jsem v síni, kde se konal večírek.
"Davide, neviděl si Adriana?" zeptala jsem se.
"Ahoj,Liv! Kam jsi zmizela?" zeptal se a hned jsem poznala, že ptát se zrovna jeho byla chyba. Byl už zpitej pod obraz, přivinul mě k sobě a začal dost nemístně osahávat.
"Davide,nech toho," upozornila jsem ho, ještě celkem v klidu.
"Bude se ti to líbit," šeptal mi do ucha.
"O tom pochybuju. Nech mě a radši mi řekni, kde je Adrian," vyzvala jsem ho.
"No tak, bude to supr, uvidíš," furt se ke mně olisle lísal. Tak jo, na tohle nemám náladu. Vzala jsem mu ruku,kterou se vehementně snažil dostat se k mýmu zadku, a přehodila ho zády na zem. Všichni na nás zírali.
"Varovala jsem tě," řekla jsem mu. Rázným krokem jsem odešla hledat Adriana. Procházela jsem chodby akademie a hledala ho nebo alespoň někoho, kdo ho viděl. Když jsem procházela kolem jedné z odpočíváren, uslyšela jsem vzdychání a vrzání židle. Bože, to jsem zrovna potřebovala slyšet. No, každopádně by mohli vědět, kde Adrian je. Vstoupila jsem do oné místnosti a ještě předtím si zakryla oči.
"Sorry, že ruším, ale neviděli jste... Adriane?!" vydechla jsem. Byl tam s tou blonďatou, dlouhonohou štětkou. Tuším, že říkal, že se jmenuje Tanya.
"Takže jsem měla celou tu dobu pravdu! A to jsem za tebou šla s tím, že jsem si to rozmyslela a chci bejt s tebou," plakala jsem.
"Olivio,není to tak, jak si myslíš! Jsem moc rád, že sis to rozmyslela, promluvíme si, ano?" odpověděl zatímco se oblékal.
"Myslíš si, že po tomhle s tebou chci o nás mluvit? Naser si, Ivaškove," řekla jsem a práskla jsem s dveřmi.
Utíkala jsem co nejrychleji to šlo. Pres chodby az k velkému schodišti, kde jsem si zlomila podpatek.
"Kurva!" zanadávala jsem.
"Liv?" ozval se hlas na schodech nade mnou.
"Co je?" vyjela jsem po tom dotyčném.
"Co se děje?" byl to Benjamin.
"Nic," odsekla jsem.
"Olivio,co se stalo?" naléhal.
"Adrian. Vyrušila jsem ho zrovna když ojížděl nějakou děvku," slzy se mi hrnuly do očí, ale spíš ve mě převládal vztek.
"To mě mrzí, Liv," vzdychl a objal mě. Zabořila jsem hlavu do jeho objetí a vzlykala.
"Olivio!" ozvalo se chodbou.
"Ale ne," postěžovala jsem si.
"Poradím si s ním," ujistil mě Benjamin.
"Olivio, tady jsi," vydechl úlevou, ale když spatřil Benjamina, ztuhnul. "Strážce Savaskine, vy jste zpátky?"
"Jak vaše bystré očí spatřily, jsem zpátky. Teď se vraťte na svoji kolej nebo vás budu nucen potrestat za opuštění vašeho pokoje v době neadekvátní k těmto pochůzkám," řekl chladně.
"Aha, chápu," otočil se a naštvaně odešel.
"Neboj se, zvládneme to," usmál se na mě Benjamin.
"Měla bych jít na pokoj, Vicky bude mít strach," řekla jsem.
"Doprovodím tě," nabídl se.
"Díky, jsi hodnej," pousmála jsem se.
V tichosti jsme došli na dhampýrskou kolej, kde jsem s překvapením zjistila, že Vicky na pokoji ještě není.
"Kde může být? Nikdy nepřijde později než já," divila jsem se.
"Mám tu s tebou počkat než přijde?" zeptal se.
"To budeš hodnej, nechci být sama," znova se mi vlily slzy do očí.
"To nic, zlato," konejšil mě. "Převlékni se a zalez do postele,ano?"
Uposlechla jsem ho, ale ještě předtím jsem si hodila sprchu. Pak jsem na sebe hodila pohodlné pyžamové kalhoty a široké tričko.
"Teď alou do postele," nakázal mi.
"Ne, Vicky tu ještě není. Musím se po ní jít podívat," řekla jsem razantně.
"Já půjdu. Ty tu zůstaň a snaž se usnout. Přijdu za chvíli," slíbil a zmizel ve dveřích.
Lehla jsem si do postele přikryla se dekou. Do sluchátek jsem si pustila pianovou skladbu od Alexandre Desplat - The meadow. Nechala jsem svou otupělost, aby mě pohltila a pomalu jsem cítila, jak se mě zmocňuje spánek.
Spala jsem hluboce bez jakýchkoliv snů. Když jsem vzbudila, byla už hluboká noc a z jedné strany pochrupovala Victorie a z druhé Benjamin. Oba mě objímali . Není divu, že se mi tak dobře spalo. Opatrně jsem vstala, abych je nevzbudila a oblékla se. Hodila jsem na sebe černé legíny, černé, uplé tílko a na to šedé, dlouhé tílko. Obula jsem si černé conversky a vyrazila na snídani. Tedy spíš na pozdní oběd, byla jedna hodina ráno. Mířila jsem rovnou do jídelny, kde jsem si začala vybírat snídani lomeno oběd na švédském stolu. Zřejmě počítali s tím, že všichni vstanou až na oběd, tak se nám snídaně posunula na oběd. Ulovila jsem velkou porci čokoládových cereálií, mléko a nějaké ovoce. S mým snídaňovým úlovkem jsem zasedla k nejzadnějšímu stolu v jídelně a pustila se do toho. Myšlenky na včerejší noc nebyly zrovna pozitivní, takže jsem se vyvarovala jakéhokoli kontaktu. Zatím jsem se úspěšně vyhýbala Ivaškovi.
"Olivio, můžu s tebou mluvit?" zeptal se Adrian ztrápeně, když si vedle mě sednu.
"Ne," odsekla jsem.
"Prosím. Chci se ti aspoň omluvit, když už nic jinýho," naléhal.
"Ne. Nemám už zájem. A ty taky ne po tom, co jsi předvedl včera," vyštěkla jsem.
"Tak to nebylo. Myslel jsem, že jsem to mezi námi tou pusou zkazil a tak jsem prostě nepřemýšlel," vyhrkl.
"A tím tamtím si to chtěl jako napravit nebo co?" vyjela jsem znova.
"Já jsem se hrozně opil. Hned jak jsem tě viděl stát v tech dveřích, jsem vystřízlivěl a letěl za tebou. Nic to pro mě neznamenalo," přísahal.
"To mě ale nezajímá,"
"Olivio, věř mi, že bych to vrátil zpátky, kdyby to šlo, ale nejde to. Prostě se to stalo, nic s tím neudělám,"
"Nic bys ani dělat nemusel, kdybych patologicky nemusel strkat ptáka do všeho, co se hejbe," zavrčela jsem.
"Vždyť si mi řekla, že se mnou nikdy chodit nebudeš. Ze nemám šanci," odpověděl.
"Cože? To jsem neřekla! Víš moc dobře, že jsem tě milovala!" zakřičela jsem na něj, až se na nás všichni otočilo.
"Ale být si se mnou nechtěla," poznamenal.
"To jsem teda sakra chtěla, proč si asi myslíš, že jsem tě naháněla po všech čertech, zatímco si ty klátil tu kozatou blondýnu?!" vykřikla jsem. "Chtěla jsem ti říct, že ti věřím a že to chci zkusit, ale ty jsi to stihnul posrat dřív, než jsem ti cokoliv řekla,"
"Olivio, prosím, odpusť mi to. Byla to hloupá chyba," žadonil.
"Jo, tak to zkoušej jinde. My dva jsme skončili," řekla jsem ledově. Zvedla jsem se a vyrazila k východu. Vyšla jsem ven z jídelny a narazila do Victorie.
"Olivio! Všude jsem tě hledala,"vyhrkla.
"Co se děje?" zeptala jsem se a ona mě bez odpovědi táhla ven. Vlekla mě beze slov až ke kostelu, kde mě posadila na lavičku.
"Tak co je?" naléhala jsem.
"Něco se stalo," řekla.
"To mi došlo," odpověděla jsem ironicky.
"Vyspala jsem se se Zairem,"
"COŽE?!"


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama