Born to fight 9.

8. června 2016 v 21:30 | Monra |  Born to fight
"Zaire je zaručeně Strigoj!" řekla jsem rozhodně.
"Jo aha, ty detektivko, podle čeho jsi tak usoudila?" zeptala se a ušklíbla se.
"No, viděla jsi ho bojovat, je nesmírně rychlý. Vadí mu stříbro, nikdy není z pokoje venku po svítání a vždy tam má zataženo," říkála jsem jí své argumenty.
"Jo, ale co by dělal Strigoj za ochrannou bariérou, jak by ho asi znal Adrian a ostatní? Není to trochu divné?" zeptala se.
Zamračila jsem se a nevěděla co říct.
"Zítra ti budou tetovat ty značky, viď?" odvrátila jsem pozornost.
"Jo, mám divný pocit ohledně toho," slabě se pousmála a koukala do země.
"To bude vpohodě, uvidíš," usmála jsem se.
Zalehly jsme do postelí. Když jsem si byla naprosto jistá, že Liv spí, tiše jsem vstala a oblékla se do černé. Vykradla jsem se z budovy oknem a přikrčená přebíhala pozemky školy. Moje večerka už teď byla porušená, nesmí mě chytit. Doběhla jsem k cihlové budově porostlé břečťanem. Plížila jsem se kolem zdi, až jsem dorazila k malému okénku, které vedlo do sklepa. Vzpomněla jsem si, jak jsem tudy lezla posledně, abych něco zjistila o Liv, když mi nechtěli nic říct. Okénko bylo jen přivřené, jako minule. Protáhla jsem se dovnitř a ocitla se ve skladišti. Teď se musím dostat do horního patra, tam je archiv a tam najdu, co hledám.
Potichu jsem vyšlápla schody, které vedly k dveřím. Chvíli jsem vyčkala jestli něco neuslyším. Bylo ticho, tak jak jsem doufala. Vzala jsem za kliku a pootevřela dveře, abych to zkontrolovala. Nikde nikdo. Vylezla jsem a po špičkách přeběhla dlouhou chodbu, plnou obrazů s bývalými řediteli. Našla jsem příslušné dveře a pokusila se otevřít.
Zavřeno.
V hlavě mi proletělo tisíc myšlenek. Ale jedna zůstala. Vytáhla jsem pérko z vlasů a pokusila se to otevřít pomocí toho. Nějakou minutu mi to dalo, už jsem to začínala vzdávat, když zámek cvakl a já se dostala dovnitř. Těžký vzduch všech těch papírů a knih na mě zapůsobil a já se musela ztěžka nadechnout. Ruce se mi třásly a já hledala příslušný regál. Jednoduché, regál, s názvem zaměstnanci, byl má první volba. Prstem jsem přejížděla jména, až jsem dorazila k Němu. Rozklepaně jsem vytáhla jeho šanon a otevřela ho.
Hned na první stránce jsem viděla jeho fotku. Měly tam být vedle údaje, ale krom jména byly všude jen pomlčky. Očima jsem projela všechny řádky. Co to má být?! Začala jsem listovat.
Nic, nikde nic! Všude bylo prázdno.
Zandala jsem šanon a dala si ruce v bok. Zhluboka jsem dýchala a v hlavě mi šrotovalo.
Neví o něm nic! Je to Strigoj. Musím se vrátit a říct to někomu. Ale když mi nevěří Liv, kdo by mohl?
Pomalými kroky jsem se vracela zpět. Procházela jsem kolem regálu se studenty a očima zašilhala ke jménům. Zastavila jsem se a přemýšlela.
Mám se podívat, co mají napsané o mě?
Ne, na to teď není čas!
Tiše jsem spěchala stejnou cestou zpět. Venku už dávno svítilo slunce, když jsem se dostala do pokoje. Svlékla jsem se a lehla si. Nemohla jsem ale zavřít oči a jen tak usnout. Nějakou dobu jsem ležela a myslela na něj. Musím tam ráno zajít, dřív, než se Liv vzbudí. Nakonec jsem usla ale stejně se furt budila, strašily mě krvavé oči v té božské tváři.
Ráno jsem se rychle připravila a nechala Liv vzkaz. Venku už bylo pár studentů, kteří mířili na časnou snídani.

Zaťukala jsem na jeho dveře. Ty se skoro vzápětí otevřely a on na mě hleděl. Byl zas jen v těch teplákách a županu. Odtrhla jsem oči od jeho hrudí a podívala se za něj.
"Můžu dál?" zeptala jsem se.
"Myslím, že by bylo lepší, kdybys přišla jindy," pousmál se.
"Kdo to je?" ozval se za ním ženský hlas.
Strnule jsem na něj zírala, dokud mi nedošlo, že ruším, při něčem, co jsem toužila dělat s ním já. Zavrtěla jsem hlavou, abych se probrala.
"Omlouvám se, to jsem nechtěla,"třásl se mi hlas.
"Počkej, Tori, jsi vpořádku?" zeptal se starostlivěa chytil mě za zápěstí, když mě viděl.
Poprvé mi řekl jinak než Victorio.
"Jo, nemusíš se starat," ohradila jsem se a vytrhla svou ruku.
Naposled jsem se mu podívala do očí.
"Nemyslel jsem si, že bys mohla přijít-" odmlčel se.
"Mě nemusíš nic vysvětlovat," odtrhla jsem od něj oči.
Pak jsem prostě odešla.

"Adriane?"
"No? Ahoj, Vick? Co se děje? Stalo se něco Olivii?" ptal se.
"Ahoj, ne nic jí není, nemusíš se bát. Jen mám otázku. Nepříjde ti něco divného na Zairovi?" zeptala jsem se opatrně.
Vypadalo to, že se zamýšlí.
"Co má být na mě divného?" ozvalo se za mnou.
Doprdele!
S trhnutím jsem se k němu otočila. Na tváři měl ten svůj neurčitý úsměv a shlížel na mě. Pak se podíval na Adriana.
"Musím jít!" vyhrkla jsem.
"Počkej chvilku," řekl mírně.
"Nene! Já musím, Liv mě hledá určitě!" vykroutila jsem se a zdrhala najít Olivii.

Našla jsem ji skoro vzápětí, když se chystala do šatny, kde jsme měli mít cvičení. Dnes jsme měli plavat, abysme získali kondici. Se svou taškou jsem si dosedla před skříňku vedle ni. Byla jsem doslova uřícená.
"Proboha, co je?" zeptala se, když mě viděla.
"Jen taktak jsem utekla!"
"Odkud?"
"Ze spárů Zaira," zavrtěla jsem hlavou.
"Co se dělo?" ptala se a pomrkávala na mě.
"Se mnou nic, měl tam nějakou ženskou," našpulila jsem pusu.
"Ohó, takže přiznáváš, že se ti líbí!" vyhrkla a usmála se.
"No tak nějak," zamručela jsem a začala se převlékat do jednoduchých černých jednodílných plavek.
Dlouhé černé vlasy jsem si stáhla do culíku a v zrcadle si upravila ofinu, kterou jsem měla rozházenou z běhu.
"No neboj, teď už si tě v tomhle všimne," provokovala mě Liv.
Vyplázla jsem na ni jazyk. Kolem nás se nahrnuly další dívky z ročníku, tak jsem si uložila věci do skříňky a vzala si jen ručník. S Olivií jsme odešly k bazénu. Bylo tu už pár kluků, kteří se protahovali, včetně Davida.
"Koukej, jak na tebe zírá," drkla jsem do Liv a zachichotala se.
"Nezírá na mě! A pokud ano, tak se podívej, jak na tebe zírá Zaire. Hm, jde rovnou k nám," mrkla na mě.
Popadla mě panika. Dala jsem se rychle do pohybu směrem ke vstupu do bazénu, který byl přesně na druhé straně, než Zaire, který vešel dovnitř.
"Co blbneš?" zeptala se Liv, když jsem seběhla schůdky a ponořila se do vody.
"Plavu," řekla jsem prostě.
Protočila oči.
"Victorio, můžeš prosím ke kraji?" ozval se Zaire.
Povzdechla jsem si, potopila jsem se a plavala pod vodou ke kraji. Vynořila jsem se a položila si ruce na okraj bazénu. Sehnul se ke mně.
"Nechci, aby sis myslela, že to ráno-" odmlčel se.
Něvěděl, co říct.
"Co si mám myslet?"
"Je to má stará kamarádka," odpověděl.
"Ale jak tohle souvisí?" zeptala jsem se nechápavě.
Moc dobře jsem věděla, co myslel a malá naděje uvnitř mě se probudila.
"Půjdeš plavat?" změnila jsem téma.
Zavrtěl hlavou.
"Budu tě sledovat, tebe a ty tvé havraní vlasy a šedé oči, kdykoliv se ke mně otočí."
Po zádech mi přeběhl mráz. Postavil se a já se odrazila od kraje. Doplavala jsem tam, kde Liv stála po kolena ve vodě.
"Tak už sem vlez fajnovko," vyplázla jsem na ni jazyk.
Začala jsem na místě šlapat vodu, protože bazén měl 2,5 metru. Olivia pomalu vlezla dovnitř a začala se rychle hýbat ve vodě, aby se zahřála.
"Tak plavte!" ozval se něčí hlas.
Poslušně jsem se otočila a začala s Olivií plavat tam a zpět.

"Takových bazénů," postěžovala jsem si.
"To máš pravdu, hele Vick, musím jít," řekla a ukázala rukou na krk.
"To zvládneš!" podpořila jsem ji s úsměvem.
Odešla a já osaměla na pokoji.
Tak jsem se začetla do své oblíbené knihy Silmarillion, když se ozvalo zaklepání.
"Dále!"
"Ahoj Vick, dneska je ta diskotéka, jdete s Liv?" zeptal se Tresh s nadějí v hlase.
"Vidíš to, já na to úplně zapomněla!" vyhrkla jsem.
"No tak jo?" zeptal se znovu.
"Myslím, že jo. Díky za připomenutí," usmála jsem se.
Přikývl a odešel. Vrhla jsem se ke skříni.
Čas vytvořit něco, na co Lazar nezapomene.
Rozhodla jsem se pro "áčkovou" sukni šedé barvy a bílé tílko. Obula jsem se do bílých balerínek a upravila si vlasy. Když jsem se líčila, objevila se v pokoji Liv.
"Tak co?" zeptala jsem se jí hned.
Vyhrnula si šedé vlasy a ukázala mi zalepený krk.
"Bolelo, proč jsi tak nastrojená?"
"To je jasný... No dneska je ta diskotéka," řekla jsem s nadšením.
Rukou jsem ukázala Liv na její postel, kde leželo složené oblečení, co jsem vybrala. 3aty béžové barvy, které kopírovaly linii jejího těla a u nohou postele stejně barevné boty na podpatku.
"Díky, jsi nejlepší!" prohlásila, když si prohlédla oblečení.
"Já vím," usmála jsem se.

S Olivií jsme došly do haly, kde se pořádala diskotéka. Bylo tu plno studentů a taky učitelů. Hudba hlasitě hrála a já měla dobrou náladu.
"Bacha, Adrian," upozornila jsem ji.
Když jsem to dořekla, objevil se před námi.
"Zatancuješ si?" usmál se na Liv.
Zrovna začala pomalá píseń, jako kdyby vše bylo podle něj. Odpojila jsem se od nich a pozorovala ostatní studenty. Viděla jsem několik nových páru, včetně Treshe, který objímal Gabriellu, dhampýrku z našeho ročníku.
"Pojď prosím na chvíli ven," ozvalo se za mnou.
Stál tam Zaire. Na tváři se mi roztáhl úsměv a následovala jsem ho ven. obešel půl budovi a tam se zastavil. Otočil se ke mně a než jsem stihla cokoliv říct, vzal mé tváře do dlaní a ruřivě mě políbil. Poddala jsem se mu, ale pak jsem si to uvědomila.
Vytrhla jsem se mu a zírala na něj. Nějakou dobu jsme takhle stáli a koukali na sebe. Neschopni slova.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama