Born to fight 12.

16. září 2016 v 13:16 | Godlike |  Born to fight
"Ještě jednu prosím," mávla jsem na barmana. Bylo poledne, pro vampýrský svět tedy půlnoc, a já jsem pila už šestý panák vodky. Jo, Ivaškov mě zničil víc, než jsem si myslela.
"Věděl jsem, že tě tu najdu," ozval se povědomý hlas.
"Ahoj, Bene," kývla jsem na pozdrav, aniž bych se na něj podívala.
"Kolikátej to je?" zeptal se s mojí sklenkou v ruce.
"Druhej," lhala jsem.
"Kecáš," obvinil mě.
"Jo,"
"Liv, tohle není sranda. Přece se kvůli němu takhle nezničíš," lehce se dotkl mojí ruky.
"Jsem bezradná," vzdychla jsem a slzy se mi opět hrnuly do očí.
"Možná se tak cítíš, ale od Olivie Darksoulový nechci slyšet, že je bezradná. Oba víme, že zvládneš vše, na co si jen vzpomeneš," připomněl mi.
"Bejvávalo," pousmála jsem se.
"Liv, jsi nejsilnější osoba, co znám. Všechno si vždycky zvládla, tohle překonáš taky. Nejsi sama,"
"Má pravdu," ozval se další hlas.
"DIMKO!!" vykřikla jsem a vrhla jsem se do náruče nově příchozímu.
"Ahoj, Olo," šeptl mi do vlasů. "Co si myslíš, že tu děláš?" zeptal káravě.
"Já .. no, ehm…totiž.."
"Nemůžu uvěřit, že už si ztratila schopnost vymýšlet výmluvy během vteřiny. To ti není podobný," zdvihl obočí.
"Spíš mi řekni, co tu děláš,"
"Co si asi myslíš, že tu dělám?" zeptal se a zkoumavě na mě koukal.
"To kvůli mně?" podivila jsem se.
"Ano. Benjamin mi volal, že si s Vicky nevědí rady. Musel jsem přijet, jsi moje jediná rodina," odpověděl vážně.
"Nemáš nějakou důležitou misi? Když si opouštěl školu, znělo to, jako kdyby se na Zemi řítil obrovský asteroid a ty jsi ten superhrdina, co ho může zachránit, aby všichni mohli žít šťastně navěky věků," poznamenala jsem a on se zasmál.
"Je to tomu podobné, ale všechno počká, když jde o tebe," mrknul na mě.
"Jo, ale uvědomuješ si, že když sem ten asteroid spadne, tak po nás všech zbyde jen mastnej flek, takže bude ve finále úplně fuk, jak mi bude?" zeptala jsem se ironicky.
"Začíná se v ní probouzet smysl pro humor, to je velice pozitivní," poznamenal dosud tichý Benjamin.
"Koukám, že pookřála," pousmál se Dimko.
"Dost poznámek na můj účet!" zakabonila jsem se.
"Teď mi, Olo, pověz, co se stalo," Dimko se na mě podíval tím svým "řekni mi všechno" pohledem a mně došlo, že nemá smysl lhát. Stejně by to poznal. A tak jsem mu vysypala všechno.
"Je to idiot," shrnul Benjamin.
"To jistě," poznamenal zamyšleně Dimko.
"Nehodláš ho natáhnout na ten středověkej přístoj, díky němuž ti vypadnou klouby z kloubních jamek, že ne? Protože na to rozhodně vypadáš," okomentovala jsem jeho pohled.
"Nebýt strážce a bytost s city, už bych to udělal," ušklíbl se
"Gilotina by taky nebyla špatná," přidal se Ben.
"Moc rychlá smrt," nesouhlasil Dimko.
"Hej, tak dost! Ještě si budu myslet, že moji blízcí jsou brutální, sadističtí vrahouni," zamračila jsem se.
"Když jde o tebe, můžeš se divit?" zeptal se Dimko.
"No, ale třeba … to byla moje vina..," pípla jsem.
"Proč si tohle, sakra, myslíš?" zavrčel Ben.
"Protože jsem ho odmítala tak dlouho, až to prostě vzdal. Nemůžeš mu to mít za zlý," pokrčila jsem rameny.
"Na tuhle variantu vůbec nemysli. Neudělala si nic špatnýho. Každej by měl pochybnosti ohledně toho, jestli jít s tímhle individuem do vztahu. S jeho pověstí …" Ben zvedl oči vsloup.
"Souhlasím," kývl Dimko.
"Kde jste?! Slíbila jste, že jí přivlečete už před půl hodinou!" do baru vlítla další osoba. Ta moje nejoblíbenější na celé planetě. Vicky. "No, pěkná práce, Liv. Táhne to z tebe jak ze sudu! Tak šup!" hnala nás ven, kde nás všechny oslepilo sluníčko.
"Vick, co proboha děláš?" protestovala jsem.
"Zapomněli jste? Že vy jste zapomněli? No samozřejmě, že jste zapomněli!" lamentovala.
"Než abys neustále opakovala, že jsme něco zapomněli, nechceš nám říct, co jsme zapomněli?" ušklíbl se Ben.
"Dneska večer se koná taková fakt mini, nepodstatná akce," významně na nás pohlédla a čekala, komu to jako prvnímu dojde.
"Maturiťák!" vypískla jsem.
"Bingo! Získáváš zlatého bludišťáka! A teď už pojďte!" táhla mě dál.
"Ale Vicky, vždyť je pozdě! Musíme jít spát!" zívla jsem.
"No, jasně! Teď by se ti chtělo spát, ty alkoholiku! Kdy chceš sehnat šaty? Nechci nic říkat, ale lidi o půlnoci už spí. Potřebujeme jít nakupovat teď!" táhla mě pořád dál do centra města a Ben s Dimkem se vzdalovali z dohledu.
"Hej, vy dva! Co si jako myslíte, že děláte? Okamžitě pojďte sem!" křikla na ně energicky a ani jeden se neopovážil protestovat.
"U toho snad bejt nemusíme," protočil Ben oči.
"To si teda piš, že musíte. Jdete si koupit obleky a tahat nám tašky s oblečením," usmála se na ně Vicky.
"To máte radost, co?" popíchla jsem je.
"Ohromnou," vzdychl Dimko.
"Tak ať to tmáme za sebou," přidal se Ben.
"Tak se mi líbíte! Nejdřív šaty, támhle je obchodní centrum, tam je bezva obchůdek!" usmála se Vicky.
Došli jsme do obchoďáku, kde se to jen hemžilo lidmi, co někam pospíchali. Něco pro antisociální Olivii, která se tu posledních pár týdnů objevovala, místo té normální, celkem přátelské. Vicky nás zatáhla do obchodu, kde bylo snad přes tisíc šatů různých barev a střihů.
"Na, tyhle ti budou slušet!" vrazila mi do ruky světle růžové šaty s krajkami.
"Vážně, Vick? Růžový?" Benjamin s Dimkem za námi vybuchli smíchy
"No, dobře, dobře, zkusila jsem to. Na," zvedla oči v sloup a podala mi černé, krajkové látky na ramínku. Bez protestů jsem je vzala a šla si je zkusit.
"Tak co?" vylezla jsem ven.
"Ne," zašklebil se Ben, jako kdyby tam něco odporně páchlo.
"Rozhodně ne," přikývl Dimitrij.
"Absolutně ne," dodala Vicky.
"Tak dík," ušklíbla jsem se.
"Teď ti vyberu šaty já," usmál se Ben. "Dimitrij vybere šaty s Victorií," zaúkoloval ho.
"Já mám vybírat šaty? Super," zaškaredil se a zmizel s Vick mezi stojany.
"Tak jo, uděláme z tebe tu nejvíc sexy dhampýrku na akademii," mrknul na mě.
"To půjde dost těžko," řekla jsem, když jsem spatřila tu holku v zrcadla. Vůbec se mi nepodobala. Měla metalově šedé, zacuchané vlasy, bílou pleť s rudými flíčky od toho, jak jí slzy často máčely obličej, černofialové kruhy pod očima a ztrápený výraz.
"Ale no tak, veř mi," usmál se.
"Pokusím se," vrátila jsem mu co nejvlídněji úsměv.
Zkusila jsem si ještě další troje šaty, než jsme dospěli k názoru, že jsem našla ty pravé. Byly černé, jak jinak. Od čeho jsem Darksoulová? Měly holá záda a dlouhé, krajkové rukávy. Zepředu měly kulatý výstřih, který ale až ke krku vyplňovala průsvitná krajka. U pasu se mírně rozšiřovaly do volné, saténové sukně, která u kotníků končila silným pruhem krajky. Od pravého boku se pak táhl dlouhý, vyzývavý rozparek až ke kotníkům.
"Vítězky, jednoznačně," okomentoval pochvalně Ben.
"Souhlasím," přikývl Dimitrij a usmíval se.
"Paráda!" zatleskala nadšeně Vick, která si nakonec vybrala šaty v barvě bordó s krátkým, krajkovým rukávem a krajkou až ke krku. Měly širokou sukni áčkového střihu. Moc jí slušely.
"Co dál?" zeptala jsem se.
"Nehty!" vypískla Vick a tak jsme tedy zaplatili a vydali se na mani-pedi.
"Jaké si necháš udělat?" ptala se Vicky, když nám na nehtech dali vzorníky.
"Tyhle. Určitě," ukázala jsem na dlouhé nehty hranatého tvaru, které byly matně černé s malinkou, stříbrnou pyramidkou uprostřed.
"Dobrá volba. Já chci tyhle," zabodla prst do obrázku, byly vyfoceny zlaté, třpytivé nehty.
"To hezky vynikne," souhlasila jsem.
"Taky si myslím," usmála se.
Když jsme ukázali naši volbu naší nehtařce, usadila nás do pohodlných křesel a začala se nám věnovat. Po dvou hodinách jsme byly hotové a zbývaly boty.
"Jdeme tamhle!" ukázala Vick na obchod, v jehož výloze byla jedna bota přepychovější než druhá.
Vicki hned zaplula mezi regály a já ji následovala. Po chvíli jsem ale měla jasno. Hned mě upoutaly černé, jehlové podpatky s páskem kolem kotníku a třemi pásky přes prsty. Jako stvořené k mým šatům. Vicky si vzápětí vybrala zlaté podpatky, které měly, místo jakékoliv stereotypní špičky, ornamenty po celém nártu až po kotník, kde se sbíhaly k pásku na zapínání. Byly úchvatné.
"A budou mi ladit k nehtům!" radovala se.
Zaplatili jsme a já byla hrozně ráda, že už můžeme jet do školy spát.
"Spát? Na to zapomeň! Ještě kosmetika!" zavýskala Vick.
"No, to ne!" vzdychl Benjamin.
"Co jste mi oba slíbili?" zavrčela výhružně Vicky
"No, tak dobře," zakoulel očima Ben.
Po třech hodinách kosmetiky, kdy se kluci alespoň prospali, když na nás čekali v pohodlných křeslech, jsem si připadala jako znovuzrozená. Dokonce jsem tak i vypadala. Moje pleť nabrala zdravou barvu a černé kruhy pod očima byly ty tam. Neskutečná paráda.(
"Kadeřnice!" zavelela Vick.
"Vicky!" bručela jsem. Už se mi vážně chtělo spát.
"Neboj, bude to chvilka. Jen ti dá tu slámu na hlavě trošku do pořádku. Učešeme se až pře plesem," uklidňovala mě.
"Fajn," zakoulela jsem očima.
Po dalších dvou hodinách všech možných kůr, kondicionérů a všemožných sarapatiček na vlasy jsme konečně mohli odjet. Cestu do školy už si ani nepamatuju, musela jsem usnout v autě. Vzbudila mě až Vicky s tím, že zbývají tři hodiny do plesu.
"Kolik je hodin?" ptala jsem se.
"Tři hodiny," odpověděla Vick. Venku už byla hluboká noc.
Nemotorně jsem vstala z postele a namířila rovnou do sprchy, kde jsem na sebe rovnou pustila studený proud vody, abych se vzbudila. Umyla jsem si hlavu šampónem, co mi doporučila samotná kadeřnice a na závěr jsem si na vlasy naplácala něco mazlavého a hrozně převoněného, co mi mělo zjemnit vlasy.
"Jsem zde," hlásila jsem, když jsem dorazila ve flanelovém županu do pokoje, kde se Vick už malovala.
"No, hurá! Už jsem myslela, že ses tam rozpustila!" vypískla.
"Neboj, to bych si nedovolila," usmála jsem se.
"To bych ti taky radila," mrkla na mě. "Převlékni se do šatů, já se zatím domaluju,"
"Rozkaz generále!" zasalutovala jsem.
O pět minut později jsem si zapínala zip na šatech, který se táhl od boků až po prsa.
"Moc ti sluší," usmála se Vick, když na mě pohlédla. Už byla namalovaná a mně málem spadla brada. Měla krásně vystínované oči tmavě červenými stíny, koutku očí dokreslené stříbrným stínem a bezchybné linky. Barva pusy jí ladila se stíny. Vlasy si vyčesala do měkkého drdolu na temeni.
"Páni, jsi nádherná!" jásala jsem.
"Docela jsem se povedla, co?" ušklíbla se.
"To tedy rozhodně," souhlasila jsem.
"Teď jsi na řadě ty. Tu máš vše, co potřebuješ. Já se jdu obléct," pokynula rukou k toaletnímu stolku se zrcadlem a zmizela v našem šatníku.
Nejdřív jsem si udělala vlasy, které jsem si jen vyfoukala do obřího objemu. Oči jsem si zvýraznila černým, kouřovým líčením, tekutými linkami a řasenkou.
"Super!" Zajásala Vicky.
"Jde to, co?" mrkla jsem na ní.
"Až moc to jde," uznala.
"Tak jste připravené?" ve dveřích se náhle objevil Benjamin v černém obleku s koženými klopy a ledabyle rozcuchanými vlasy.
"Moc ti to sluší," uznala jsem.
"Děkuju. Tobě taky," zkouknul mě od hlavy až k patě.
"Tak už jsou hotové?" zazněl v chodbě další hlas.
"Ahoj, Dimko," zavolala jsem na něj a on vykouknul za ramenem Benjamina.
"Páni, jsem pyšný, že jsi moje příbuzná," okomentoval mojí večerní róbu.
"Děkuju," začervenala jsem se. On mě ale nevnímal. Svůj pohled soustředil na Vicky.
"Co je?" zeptala se ho.
"Jsi nádherná, Viktorie," řekl zaskočeně.
"Ale ... kecáš," mávla rukou.
"Smím tě na ples doprovodit?" nabídl jí a já jen koukala jako husa do flašky. On si vážně myslí, že bude nabalovat Vick?
"Ehm … jistě," řekla a vykročila k němu, když jí nabídl rámě.
"Tak jdeme?" vybídl mě Benjamin.
"Jasně," pípla jsem. Uvědomila jsem si, že po těch všech týdnech vyhýbání se Adrianovi ho opět uvidím.
"Co se děje?" vypozoroval Benjamin změnu mé nálady.
"Nic," mávla jsem rukou.
"Nekecej,"
"Bude tam Adrian," vzdychla jsem.
"Hele, tenhle večer je tvůj. Jsi maturantka. Užij si to a nemysli na nějakýho debilního Moroje," podíval se mi do očí a já náhle věděla, že všechno bude v pohodě.
"Dobře," pousmála jsem se a nechala jsem se vést dolů po schodech, pod nimiž se už shromažďovala většina školy včetně Adriana.
"Klídek," stisknul mi Ben ruku, jakmile ho taky spatřil.
Adrian se podíval naším směrem a zůstal na mě viset očima, jako kdyby uvažoval, jestli vůbec existuju. Viděla jsem, jak jeho rty říkají "Omluv mě." A pak se vydal směrem k nám.
"Strážce, Sevaskine, smím vám na chvíli ukrást vaší neskonale spanilou partnerku?" šarmantně se usmál, jako kdyby si byl jistý, že mu Benjamin řekne ano.
"S dovolením nesmíte," ušklíbl se Benjamin a Adrianovi slezl úsměv ze tváře.
"Neměl byste si ji nárokovat jen pro sebe. Je to celkem sobecké," odpověděl jedovatě Adrian, když se vzpamatoval.
"To také neplánuji, ale vy si, pane Ivaškove, její společnost nezasloužíte," vrátil mu to Ben a já jen přihlížela.
"No tak, Liv, chci si jen zatančit," otočil se na mě a škemral.
"Nemám zájem," odpověděla jsem chladně.
"Smí prosit?" zeptal se Benjamin.
"Jistě," usmála jsem se na něj a Adriana jsme nechali za zády.
Vešli jsme s Benjaminem na parket.
"Jsi připravená na svůj maturitní ples?" zeptal se Ben.
Zhluboka jsem nadechla, "Ano, jsem," přikývla jsem.



Předchozí díl / Další díl

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama