Born to fight 15.

26. září 2016 v 20:33 | Monra |  Born to fight
Seděla jsem v pohodlném sedadle soukromého letadla, naproti mě seděla zachumlaná Olivia v měkce vypadajícím přehozu. Vedle u stolečku seděl Dimitrij a Zayre, nedovolila jsem si usnout, jen kvůli tomu, abych zachytila jakékoliv jejich slovo, ale bylo to zbytečné, bavili se jen o bezpečnosti. Teď Zayre seděl a četl si v nějaké knize, občas zvedl oči a podíval se na mě, obzvlášť, když jsem se na něj podívala já. Chvíli jsem pohled opětovala a pak se otočila k okénku, takhle jsem to dělala pokaždé. Venku byla noc, náš let měl trvat okolo 12 hodin, protože královna byla právě v Evropě, ve svém letním zámku.
Protáhla jsem se, stáhla ze sebe deku a vstala, prošla jsem se po luxusní palubě našeho letadla a vzala si z malé ledničky vychlazenou kolu. Otočila jsem se a za mnou stál Dimitrij.
"Jsi v pohodě?" zeptal se.
"Jo, jen je to nějaké dlouhé, musela jsem protáhnout nohy," vysvětlila jsem mu s úsměvem.
"Dobře," oplatil mi úsměv.
"Kde asi tak jsme teďka?" zeptala jsem se.
"Přelétáme nad Británií," řekl pohotově.
"Takže ještě tak 3 hodiny až na Island, viď?" zeptala jsem se.
"Tak nějak, musíme natankovat, tak velkou nádrž to nemá, proto budeme brzy přistávat," opřel se jednou rukou o ledničku.
Napodobila jsem ho a opřela se celým bokem o ledničku. Usmál se na mě a já si ještě založila ruce na prsou.
"Jsem ráda, že jsi tu," zašeptala jsem.
Jeho pohled změkl.
"Posaďte se prosím a zapněte bezpečnostní pásy. Připravujeme se k přistání za účelem doplnění paliva. Děkuji," ozvalo se z mikrofónu.
Bylo vidět, že se chystal něco říct, místo toho se pootočil a ruku natáhl směrem k sedačkám. Sklopila jsem hlavu a prošla kolem něj. Posadila se do svého křesílka a zapásala se.
"Dobré ráno, ospalče," přivítala jsem Olivii, když jsem viděla, jak mžourá.
"Ty vtipálku, ještě bych spala," zívla.
"Já vím, pak budeš moct ještě, teď se připásej," nařídila jsem ji.
"No jo," zabrblala.
Připásala se a čekala, zatímco já se podívala do tmy okénkem vedle sebe. Zaregistrovala jsem pohyb z druhé strany letadla, Zaire se zvedl, věnoval mi krátký pohled, přešel až ke kajutě kapitána, kde vešel dovnitř a zavřel za sebou. Zamračila jsem se a ucítila, jak se letadlo mírně naklonilo a my začali klesat.
Konečně budeme přistávat, už v Norsku. Cítila jsem mírnou nevolnost, zimní zámek naší královny byl vyhlášený. Zapnula jsem si pás, Zaire šel opět k našemu kapitánovi, nerozuměla jsem tomu, ale na nic jsem se neptala. Olivia měla sluchátka v uších a až sem jsem mohla slyšet, jak jí to řve do uší. Letadlo se zvláštně zavlnilo, až se mi zvedl žaludek a vyrovnalo se. Nechápavě jsem se rozhlédla, Dimitrij seděl v křesle, jako kdyby byl na jehlách, i Liv si vytáhla sluchátka z uší.
"Co to bylo?" zeptala jsem se tiše.
"Jdu to zkontrolovat," řekl rychle Dimitrij.
Odpoutal se a rychle, pesto ostražitě přešel až ke dveřím z mahagonového dřeva, který barevně doplňoval ostatní nábytek. Liv sáhla do kabelky, něco stříbrného se jí zalesklo v ruce.
Bodec.
Náhle jsme uslyšely ohromnou ránu, Dimitrij proletěl dveřmi, které za sebou předtím zavřel. S výkřikem jsem se odpoutala a vyběhla mu na pomoc. S Oliviou jsme se nad ním skláněly. Pak vyšel Zaire, jeho oči rudě svítily, rty měl od krve a jeho mohutná postava byla celá napnutá.
"Zaire," vydechla jsem.
Jeho oči přestaly kmitat mezi námi a upřely se na mě.
Udělal jeden krok a za ním další. To už před námi ale stál Dimitrij, který byl připraven na útok.
Stáli naproti sobě a měřili se. Neohrabaně jsem se postavila a zpoza Dimitrije jsem koukala na Zaira, jeho pohled se opět stočil ke mně.
"Co sis myslel, že se stane?!" zavrčel Dimitrij.
Zaire se zasmál, náhle byl jeho hlas chladný a odměřený.
"Ty víš, co chci, tak mi nestůj v cestě," odpověděl nakonec.
"Ne! Tohle nemůžeš, ona není tvoje," zasyčel Dimitrij.
"Je, já mám na ní právo a ty to víš!" vyštěkl Zaire.
Byl rozzuřený, vlastně oni oba byli rozzuřený. Jako dva bohové hněvu, kteří se porovnávají.
"Liv, musíme něco udělat!" sykla jsem na ni.
Kývla na mě.
Pak se vše seběhlo během nanosekundy. Zaire zaútočil, byl rychlý, neuvěřitelně rychlý, ale Dimitrij to čekal, odrazil jeho útok a přešel okamžitě sám do útoku. Výkopem nohy ho praštil, chytil ho za jednu ruku a zalomil mu ji za záda.
"Olo!" vykřikl.
Ta okamžitě zareagovala, vyběhla, napřáhla se a zabořila mu stříbrný bodec do krku. Vyděšeně jsem stála a sledovala to, strnule bez mrkání jsem hleděla na jeho tělo, které se bezvládně skácelo k zemi, když ho Dimitrij pustil. Ucítila jsem, jak se mi spustily slzy, ale stejně jsem se nemohla pohnout. Klesla jsem na kolena.
Já měla pravdu. Měla jsem pravdu, že je to strigoj. Nikdo mi nevěřil a teď jsme mohli všichni umřít, já mohla umřít, když jsem si uvědomila, kolik času o samotě jsem s ním strávila.
"Vick!" třásla se mnou Liv.
"Ano?" vykoktala jsem ze sebe.
"Pojď, posaď se," pomohla mi na nohy.
Rozklepaná jsem stála a zírala na jeho tělo.
"Je mrtvý?" zeptala jsem se tiše a zvedla oči k Olivii.
Přikývla.
Letadlo se s námi zhouplo.
"Dimko?!" zakřičela Liv a otočila se směrem ke kokpitu.
"Musím přistát, autopilot neumí přistát!" ozval se.
Liv mě táhla směrem, odkud se ozýval. Když jsem překračovala tělo Zaire, zhoupl se mi žaludek. Dimitrij seděl v sedačce a kolem něj poblikávala malá světýlka, na zemi hned vedle dveří leželi oba piloti a jejich oči prozrazovaly překvapení.
"Umíš přistát?" zeptala se Liv.
"Tak nějak," řekl.
"Tak nějak?!" vyhrkla Liv.
"Klid Olo, přistanu s tím! Hlavně nepanikař," zamračil se soustředěním.
Olivia mě strčila na malé místečko pro letušky, u nohou mi ležely dvě mrtvoly a já se pomalu připásala. Olivia si sedla vedle Dimitrije. Sledovala jsem je, před námi blikalo několik světel, přistávací rampa. Rukama jsem pevně sevřela sedadlo, na kterém jsem seděla.
Slyšela jsem Dimitrije, jak se snaží komunikovat s lidmi na letišti, ale vůbec jsem tomu nerozuměla. Cítila jsem sílu, která mě tlačila do sedačky, země se blížila. Hupsli jsme na zem, letadlo s námi poskočilo. Dimitrij mačkal další a další tlačítka, které jsem nevěděla, k čemu slouží. Letadlo dále brzdilo, až jsme nakonec zastavili, teprve tehdy jsem si uvědomila, že se neovladatelně třesu.
"Co se stalo? Proč jste tu jen vy tři? Kde jsou ostatní?" nějací dhampýři nás zahrnovali otázkami.
"Dimitrij Belikov, měli jsme menší komplikaci, byl s námi strigoj," řekl jednoduše.
"Strážce Nabokov. Prosím, pojďte s námi, vezmeme vás do tepla," řekl rychle mohutný dhampýr.
Byla tu zima, na sobě jsem měla zimní kabát, ale to nestačilo. Někdo mi podal deku, Dimitrij mi ji vzal z ruky a přehodil ji kolem mě. Olivia byla také zachumlaná do deky. Prošli jsme několik zatáček a čekalo na nás velké terénní auto. Všichni jsme spolu do něj nasedli a ono nás odvezlo pryč.
"Kdo byl ten strigoj? Jak je možné, že tam byl v letadle?" zeptal se nás Nabokov.
"Byl to Zaire Lazar, oblafl všechny, dokázal se perfektně maskovat, nikdo nevěděl, že je to strigoj," řekl Dimitrij.
"Vick si to myslela," namítla Olivia.
"Liv!" vyhrkla jsem.
Jako kdybych se konečně probrala, všechny pohledy se upřely na mě.
"Myslela jsem si to, nikdo mi nevěřil. Tak jsem pak odsunula tu myšlenku," řekla jsem zamyšleně.
"Dobře, jsme tu, královna se s vámi setká zítra," řekl strážce Nabokov.
Vylezli jsme z auta a octli se v prostorné garáži plné podobných aut.
"Vaše zavazadla vám donesou do pokojů, ale tady máte připravené strážcovské oblečení," vysvětlil nám.
"Jedno pro Olivii Darksoulovou, pro Dimitrije Belikova," řekl a podal jim úhledně složené oblečení.
Stále jsem čekala, až mi podá mé. Podíval se na mě a zavrtěl hlavou.
"Já jsem ale také dhampýr!" vyjela jsem na něj.
"A to znamená, že jsem taky strážce a že chci také to oblečení," mírně jsem se uklidnila.
"Máme napsané jen dva strážce, jednoho vampýra a -" odmlčel se.
"A?" zeptala jsem se.
"Klid Victorio! To se nějak vyřeší," začal Dimitrij.
"Ano, Dimko, ale všichni tady na mě budou koukat skrz prsty že jsem zrůda!" rozčilovala jsem se.
"Jsi unavená, pojď. Pojď si lehnout, vyřeší se to zítra. Je toho na tebe moc, Vick," zašeptala Liv a pevně stiskla mou ruku.
"Dobře," oplatila jsem jí stisk.
"Slečna Dwightová a slečna Darksoulová, vaše pokoje jsou tu," odvedla nás mladá vampýrka.
S díky jsme vešli dovnitř. Byl to palác, ale doslova. Vše bylo ve stylu klasicismu, v barvách rudé a zlaté. Nemohla jsem tomu uvěřit, byl tu prostorný obývací pokoj, a troje dveře, dvoje byly asi ložnice a jedna koupelna. Na zemi jsem uviděla naše zavazadla. S Liv jsme v tichu prozkoumaly pokoje. Ani jedné z nás nebylo do řeči, obzvlášť po dnešních událostech.
"Olo?" ozvalo se z obýváku.
To byl Dimitrij, šel nás ještě zkontrolovat.
"Dimko?" ozvala se Liv.
Seděla jsem ve svém pokoji na obrovské zdobné posteli a naslouchala zvukům od vedle.
"Vick je vedle?" zašeptal potichu.
Asi si myslel, že ho neuslyším. Po pár sekundách se ozvalo klepání, protože jsem neodpovídala, tak otevřel dveře.
"Vicky, můžu s tebou mluvit?" zeptal se Dimitrij.
"Jasně, Dimko," pokusila jsem se usmát.
Došel vedle mě a posadil se ke mně.
"Něco jsem ti přinesl," řekl a podal mi úhledně složenou hromádku oblečení.
Usmála jsem se.
"Děkuju," řekla jsem vděčně.
"Jsi v pořádku?" zeptal se tiše a pozorně mě sledoval.
"Jsem, jen-" povzdechla jsem si.
"Jen jsi ho měla ráda," dokončil.
Trhla jsem se sebou.
"Ne, to ne! Já ho nesnášela, protože jsem se do něj předtím zamilovala a zklamala se. Prostě, jen mě to zaskočilo. To, že byl strigoj a že prostě byl ve škole, aniž by o tom někdo věděl. Jsem z toho špatná," zašeptala jsem.
"Nemusíš se teď bát, jsem tu já a on tu není," pohladil mě po zádech.
"Chci na něj zapomenout," zašeptala jsem tiše.
"Já vím, rád bych ti pomohl," povzdechl si.
Přisunula jsem se blíž a opřela si hlavu o jeho rameno.
"Dimko?"
"Ano?"
"Děkuju."
"Za co?"
"Za záchranu, že jsi se před nás postavil. A že jsi ho nenechal, aby-" odmlčela jsem se znovu.
"Pro vás dvě kdykoliv, Victorio," šeptl a políbil mě jemně do vlasů.
Rukou mě objal a já zavřela oči.
Procházela jsem zámkem a přede mnou šla ta samá vampýrka, která nás včera vedla do pokoje. Za mnou šel v tichosti Dimitrij a nějaký další vampýr. Dívka zaťukala na jedny velké vyřezávané dveře, otevřela je a pozvala nás dovnitř. Uvnitř byl velký salónek v modré barvě. Bylo tu malé kanape, několik křesel a velký mramorový krb, ve kterém hořel přívětivý plamen. Před námi stála postava, naše královna. Vlasy měla sčesané do vysokého drdolu, na sobě měla rudé šaty se zlatým lemováním.
"Slečna Victoria Dwightová," představila mě dívka přede mnou.
Královna kývla a ona odešla. V celé místnosti zůstalo jen pět osob.
"Vaše Veličenstvo," řekla jsem a pokorně se poklonila.
"Victorio, ráda tě vidím opět. Vyrostla jsi v půvabnou dívku. Je to mnoho let, co jsem tě naposled viděla," promluvila uhlazeně.
Nevěděla jsem, co odpovědět a tak jsem stála v pozoru na místě. Vlasy jsem měla sčesané do culíku a na sobě jsem měla strážcovské oblečení.
"Víš, jsi má příbuzná, sice vzdáleně, ale ano. Ale nedovolím, aby to vyšlo najevo, pokud jsi nebezpečná," řekla a měřila si mě pohledem.
Nechápavě jsem na ni hleděla.
"Na," řekla a podala mi zdobný pohár.
Vzala jsem si ho od ní a podívala se na jeho obsah. Byla v něm hustá tmavá tekutina. Krev.
Vyděšeně jsem zvedla oči a podívala se na královnu.
"Napij se," vyzvala mě.
Přiložila jsem si pohár ke rtům a malinko si lokla. Krev mi zachutnala, cítila jsem, jak mi teče krkem.
"Do dna," řekla.
Vyděšeně jsem se na ni podívala. Vylila jsem do sebe obsah poháru. Cítila jsem, jak se mi zvedl žaludek, přiložila jsem si ruku k ústům. Natočila jsem se na stranu.
"Asi budu zvracet," poznamenala jsem směrem k Dimitrijovi, který stál asi metr ode mě.
"Leono!" vyštěkla královna.
Přiskočila ke mně jedna strážkyně a podala mi kbelík. Vzala jsem si ho od ní a jen tak tak to stihla. Když jsem skončila, Dimitrij mi podal kapesník a já si otřela ústa. Otočila jsem se ke královně, cítila jsem, jak se mi třese celé tělo.
"Skvělé," řekla s úsměvem.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama