Born to fight 16.

28. září 2016 v 14:44 | Godlike |  Born to fight
"Olo?" ozvalo se z obýváku.
"Dimko?" reagovala jsem hned.
"Vick je vedle?" zeptal se tiše a já jen kývla na souhlas. Odešel za ní.
Rozhodla jsem se jít umýt do naší koupelny, která byla k pokoji přidělena. Byla samozřejmě dechberoucí jako všechno v tomto paláci. Vklouzla jsem tedy do prostorného sprchového koutu, který měl obrovskou sprchovací hlavici. Opatrně jsem na sebe pustila proud horké vody, která příjemně uvolňovala moje ztuhlé svalstvo.
To byl teda báječnej den. Nejen, že s námi chce, kdoví proč, mluvit královna, ale ještě nás málem přizabije bývalý milenec mojí nejlepší kamarádky, co je shodou okolností Strigoj, na kterého nikdo nepřišel. Někdy si říkám, jestli naše životy budou alespoň někdy normální. Vždy, když se na to sama sebe zeptám, stane se něco, co mě přesvědčí, že ne, vážně nebudou.
Z mého rozjímání pod horkou vodou mě vyrušilo klepání. Kdo to může být?
"Už běžím!" křikla jsem ke dveřím, protože jsem nepředpokládala, že by se Victorie nebo Dimitrij uráčili otevřít. Rychle jsem vklouzla do měkoučkého županu se zlatou výšivkou loga královského dvoru a vlasy si schovala do turbanu z ručníku. Spěšně jsem otevřela dveře a za nimi stál Benjamin.
"Co ty tu sakra děláš?" divila jsem se.
"Taky tě rád vidím," ušklíbl se.
"No, jistě, že tě ráda vidím, ale co tu děláš?" nenechala jsem se odbít.
"No, vzhledem k tomu, že Akademie je asi největší drbárna v severní Americe, tak se ten incidentík s Lazarem dozvěděli celkem rychle. Proto jsem tu. Jako váš druhý strážce," mrknul na mě a pozval se dál.
"Máš tu bourbon?" zeptal se, zatímco zkoumal minibar.
"Ne, minibar jsem ještě nezkoumala," odpověděla jsem mu.
"A to si říkáš moje nejlepší kamarádka?" zaškaredil se.
"Nemůžu jít s kocovinou za královnou. Víš, jak vždycky dopadnu," ušklíbla jsem se.
"S kým já se to bavím?" zatvářil se zostuzeně.
"Obhospodař se, já se jdu převlíct do pyžama," zakoulela jsem očima.
O pár minut později jsem se vracela a Benjamin seděl na křesle a sledoval televizi.
"Hele, jsi ve zprávách!" křiknul.
"Ticho! Ať nevzbudíš Victorii!" okřikla jsem ho a podívala jsem se na obrazovku, "Hele, já jsem ve zprávách!" vykřikla jsem.
"Ticho! Ať nevzbudíš Victorii!" napodobil mě a já ho odměnila pohlavkem.
"Co to bylo za reportáž?" ptala jsem se zvídavě, jelikož jsem stihla jen poslední záběr.
"Takže si to shrneme…," zvedl se v křesle a významně si odkašlal, "dnes v pozdních odpoledních hodinách, kdy se soukromým letadlem akademie Sv.Vladimira přeravovaly dvě studentky z této školy na schůzku s královnou Tatianou, na ně zaútočil Strigoj. Strigojem byl tehdejší učitel na samé akademii - Zaire Lazar - který se celé měsíce maskoval a nikdo ho neodhalil. Co je ale další kuriozitou tohoto příběhu je mladá studentka Victoria Dwightová, o které nyní již víme, že její druh není prokázán - je snad Strigojkou, patří snad mezi ohrožené Moroje nebo je pouhou dhampýrkou? Více nepravdivých snůšek odpornejch keců si pro vás připravíme do dalších uslintaných zpráv. Pro WDSWORLWIDE, malá, ulhaná veverka," dokončil svůj monolog Benjamin.
"No, to je fakt bezvadný," řekla jsem rozhořčeně.
"To se dalo čekat," poznamenal.
"Victorii ani slovo," zavrčela jsem na něj a probodla ho pohledem.
"Nemůžeš jí uchránit před vším," zakroutil nesouhlasně hlavou.
"Ale můžu to alespoň zkusit," ušklíbla jsem se.
"Je to dhampýr, Olivio. Ona musí nést odpovědnost sama za sebe a nejen za sebe, i za Moroje, kterého bude střežit," řekl prostě.
"Ona není dhampýr," odpověděla jsem mu.
"To není jisté," nesouhlasil.
"Není dhampýr. Jsem si tím jistá. Nemůže jim být,"
"Nemůžeš si být jistá, nikdo není," odporoval mi dál.
"Poznám to. Je moc křehká na to, aby byla dhampýrem," vysvětlila jsem mu.
"Myslíš tím, že je slabá?" zeptal se.
"Fyzicky jistě ne, psychicky ano. Kdybys ji dnes viděl, když jsme zabili Zaira," zakroutila jsem hlavou.
"Ona ho milovala," namítl.
"Ano, ale byl to Strigoj. V tomhle nesmíš dělat rozdíly. Miluješ, nemiluješ, je to zrůda a musí zemřít," odpověděla jsem drsně.
"Ano, ale Vicky ho milovala. Je to celkem pochopitelný. Ty jsi jiná než ona. Popíráš své city, snažíš se necítit vůbec nic. Jsi vycvičená jako vražedná zbraň. Neuvědomuješ si, že Vicky je jiná. Své city dává jasně najevo a v tom má výhodu. Umí se do lidí vcítit," řekl.
"Já jsem zbraň na zabíjení, proto jsem dobrou dhampýrkou. Ona musí být Moroj, je to jako učebnicová ukázka Moroje,"
"Jsi dobrá dhampýrka, ale jsi spokojená?" zeptal se.
"Na tom nezáleží. Nejsem na světě od toho, abych byla spokojená. Jsem tu od toho, abych chránila Moroje a zabíjela Strigoje," oponovala jsem mu.
"To neznamená, že nemáš právo na kousek štěstí," namítl.
"Ale tak to přesně je, Bene! Já na to právo nemám! Celý život zasvětím ochraně Morojů, od toho jsem tu,"
"Na tohle si přijdeš sama, Liv. Doufám," vzdychl.
"Nejspíš ne, ale o to lepší dhampýr budu," odpověděla jsem zatvrzele.
"Půjdu už spát, Liv. Zítra ráno pro vás přijdu a zavedu vás ke královně," řekl Ben.
"Počkej! Dimitrij je ještě tady!" zhrozila jsem se.
"No a?" podivil se.
"Je s Vick v pokoji!"
"No a?" zopakoval.
"No bé! Co tam asi tak dělají?" zeptala jsem se znechuceně.
"Nic, prostě si povídají," pokrčil rameny.
"Tss, to určitě," uchechtla jsem se.
"Myslíš, že Vick a Belikov …" oči se mu rozzářili prozřením.
"Blesku," odpověděla jsem sarkasticky.
"To ne .." zakroutil hlavou.
"No a co jinýho by jim tak dlouho asi trvalo?" zašklebila jsem se.
"Tak jim to přej," pokrčil rameny.
"Přej? No to ne!" zakroutila jsem rázně hlavou.
"Proč ne?"
"Měla Strigoje a teď si nabrnkne mýho bratra? To je bezvadnej výběr. Jeden lepší než druhej,"
"Srovnáváš Belikova se Strigojem?" podivil se.
"Ne, ale je to pěkná klučičí děvka. On s nikým moc dlouho nevydrží, víš," objasnila jsem mu.
"Tak je nech. Vicky není blbá, pozná, jestli si s ní jen hraje a ty zrovna tak," uklidňoval mě, "půjdu už spát,"
"Cože? To mě tady s nima necháš samotnou?" zhrozila jsem se.
"V tom nejlepším si zacpi uši," poradil mi vyzubeně.
"Jsi nechutnej," řekla jsem mu.
"Olivio, chci, abys mě teď vážně poslouchala," vážně se na mě podíval.
"Proč?" zeptala jsem se.
"Protože to říkám. Liv, zítra si dávej pozor. S královnou není radno si zahrávat. Není Kirová, která se na chvíli zakousne a pak pustí. Královna ti prokousne nohu skrz na skrz a trhá, dokud z tebe nevykřese poslední známky života. Nenech se od ní vyprovokovat, pokud možno souhlas se vším, co ti řekne a o co tě požádá. Neodporuj jí a neprovokuj jí. Je to sice příšerná mrcha, ale je to příšerná mrcha s obrovskými konexemi. Věř mi," najednou už nezněl jako Benjamin, ale jako strážce Sevaskin.
"Ano, pokusím se, slibuju," kývla jsem.
"Dobře, ráno přijdu," řekl a odešel ke dveřím.
"Dobrou, Olivie," rozloučil se a zmizel ve tmě.
S myšlenkami na Benjaminův proslov jsem zalezla do postele a téměř hned jsem usnula.
Ráno mě vzbudilo ostré klepání na dveře.
"Už jdu!" křikla jsem rozespale z pod peřin.
Otevřela jsem dveře a tam stála uhlazená strážkyně s ostrými rysy.
"Slečno Darksoulová, za dvě hodiny jste očekáváni v královniných komnatách. Zde máte plánek. Předtím navštivte jídelnu, je zde," ukázala na červenou tečku na plánku paláce.
"Děkuju, strážkyně …?" tázavě jsem na ní pohlédla.
"To není důležité," odpověděla ostře.
"Děkuju, strážkyně Tonenídůležité," ušklíbla jsem se.
"Pozor na pusu, maličká. Mohla bys za to dost draze zaplatit," ušklíbla se.
"Dík za varování," ušklíbla jsem se znovu.
"Však ono tě to tu naučí," usmála se jedovatě a odešla.
"Však ono tě to tu naučí," napodobila jsem ji, když jsem zabouchla dveře.
Rozhodla jsem se vzbudit Dimitrije s Victorií.
Dost hlasitě jsem zaťukala na mahagonové dveře a vstoupila dovnitř.
"Vstávejte! Za půl hodiny jdeme na snídani," křikla jsem na ně.
"Pšt, Olivie. Ať ji nevzbudíš!" okřikl mě Dimko, který se vzbudil. Victorie pochrupovala na jeho hrudi.
"O co se tady asi tak snažím? Bingo! Vzbudit vás," ušklíbla jsem se a silně zabouchla dveře.
Obrátila jsem svoji pozornost ke koupelně, kde jsem se převlékla do strážcovské uniformy a zapletla si francouzský cop.
Opět se ozvalo klepání.
"Já tam dojdu!" kdo jinej taky.
Za dveřmi stál Benjamin.
"Páni, ve strážcovském ti to sluší," poznamenal.
"Narodila jsem se proto," udělala jsem pukrle.
"Jo, evidentně," zasmál se, "ještě spí?" kývnul hlavou k pokoji Victorie.
"Snad už ne," zakoulela jsem očima.
"Ty už jsi hotová?" zeptal se.
"Ano, nevypadám na to?" optala jsem se podezřívavě.
"Jo, jistě, že ano," bránil se hned, když viděl můj pohled.
"Dělejte vy dva!" zařvala jsem na ně.
"Co ti je?" zeptal se Ben.
"Nic,"
"Kecáš,"
"Jo,"
"Proč?"
"Protože,"
"Dobře," ukončil náš obohacující rozhovor.
"Už jsem hotov," přišel Dimitrij a Benjamin se začal smát.
"Ježíši, tyhle podrobnosti si nech pro sebe," zatvářila jsem se nanejvýš znechuceně.
"Myslel jsem tím, že jsem oblečenej," bránil se.
"Jen aby," zabrblala jsem.
"Vicky, už jsi hotová?" zakřičel Benjamin ze srandy.
"Nech toho, nejsi vůbec vtipnej," uťala jsem ho.
"Já se bavím," vyprsknul.
"To vidím," zakoulela jsem očima, "mám hlad, jdeme jíst," rozhodla jsem.
"Ano, Adolfe," zasalutoval Benjamin.
"Ha, ha, ohromně vtipný," ušklíbla jsem se.
"Počkejte na mě!" křikla Victorie z koupelny.
"Dělej!" zakřičela jsem.
"Už jsem, už jsem, už jsem!" křičela a to způsobilo, že Benjamin vyprsknul smíchy.
"Bezvadný, bavíš se?" zeptala jsem se naštvaně.
"Docela jo," uznal.
"To jsem fakt ráda. Dělej, Victorie, sakra!" křičela jsem zase.
"Už jsem hotová!" přiběhla z koupelny, "můžeme jít," usmála se.
"Supr," zabrblala jsem a vyšla ze dveří s mapkou v ruce.
"Myslím, že jdeme špatně," poznamenal Benjamin, když jsme odbočovali do další chodby.
"Určitě jdeme dobře, v mapě se ještě vyznám, Bene," vyštěkla jsem.
"To nezpochybňuji, ale jsem si celkem jistej, že jdeme špatně. Musíme tudy," vedl nás.
"Určitě ne, musíme tudy," ukazovala jsem na opačnou stranu.
"Věř mi," mrknul na mě a já hodila oči v sloup.
Vedl nás klikatými uličkami, až jsme se po pár minutách dostali do obrovské, barokně vypadající jídelny se švédskými stoly.
"Co jsem říkal? Věř mi, už jsem tu byl a ne jednou," ušklíbl se.
"Cože?" podivila jsem se.
"Dlouhej příběh," pokřiveně se usmál.
"Jdu si radši pro jídlo. Sejdeme se za hodinu u východu z jídelny," oznámila jsem jim.
"Ty nebudeš jíst s námi?" zeptala se Victorie.
"Ne," odsekla jsem.
"Vrazil ti snad někdo do zadku stříbrnej kolík, že jsi ta příšerně příjemná, nebo co?" zeptal se Dimtrij a Benjamin vyprsknul smíchy.
"Nech si to, Dimitriji," zabručela jsem.
"Dimitriji … hm, řekl bych, že je asi hodně naštvaná," poznamenal Benjamin.
"Kam se poděl Dimko?" zakabonil se Dimitrij.
"Ten skončil dnes v noci," ušklíbla jsem se.
"Jen proto, že jsem u vás přespal?" podivil se.
"Przníš prakticky mojí sestru! To ti přijde v pořádku?" vyjela jsem na něj.
"Počkej, Liv, nic se nestalo," přidala se Victorie.
"To ti tak žeru. Víš ty vůbec, co on dělá s holkama a jakou má pověst?" zeptala jsem se útočně.
"Klid,Olo," zavrčel Dimitrij.
"Klid? Ses zbláznil? Ona si teď prošla peklem. Nedovolím, aby si tím prošla znova a s tebou!"
"Já jí ale neublížím," snažil se mě uklidnit.
"Jo, jako těm dvaceti před ní?" uchechtla jsem se ironicky.
"Ona není jako těch dvacet před ní," líbezně se na Victorii usmál.
"Panebože, to je tak strašný klišé!" zasmála jsem se.
"Není to klišé, chováš se jak malá!" vyjela na mě Victorie.
"Jak myslíš. Až budeš zase brečet, že tě odkopnul, tak za mnou nechoď," sykla jsem.
"Bez obav, už nikdy," odpověděla.
"Fajn," řekla jsem.
"Fajn. Dimitriji, pojď, jdeme se najíst," vzala ho za ruku a odešli k jednomu ze švédských stolů.
"Bezvadný," vzdychla jsem.
"Měla bys jí nechat dělat vlastní rozhodnutí," poznamenal Benjamin, který byl až doteď zticha.
"I když jsou úplně debilní?" zeptala jsem se.
"Jo, je to její život a její chyby," pokrčil rameny, "jak už jsem říkal - nemůžeš ji před vším chránit,"
"Jak už jsem říkala - můžu to aspoň zkusit," ušklíbla jsem se, "pojď, jdeme se najíst," postrčila jsem ho k jednomu ze švédských stolů.
Dala jsem si jen kávu, jelikož mě po hádce s Dimitrijem a Victorií úplně přešla chuť na jakékoliv jídlo.
"Měla by ses najíst. S královnou to bude těžký i tak," řekl Benjamin, když jsme se posadili ke stolu.
"Nemám hlad," odpověděla jsem a sledovala Vicky s Dimitrijem, jak si zvesela povídají u stolu.
"Jak myslíš," pokrčil rameny a dál se cpal vajíčky se slaninou.
"Prase," nakrčila jsem nos.
"Říká ta pravá? Jím teď snad něco?" zeptala jsem se.
"Ne, ale živě si vybavuju, jak si jednou snědla k snídani volská oka, cereálie, lívance a všechno zapila pomerančovým džusem a kafem," pousmál se.
"To byla zcela jiná situace," namítla jsem.
"Bylo to úplně to samý," nesouhlasil.
"Přidej, musíme už jít," ukončila jsem naši debatu a zvedla se od stolu.
"Už jdu," vypil poslední hlt kafe a zamířil se mnou ke dveřím od jídelny, kde už čekala Vicky i Dimitrij.
"Můžeme?" zeptala jsem se odměřeně.
"Ano," odpověděla Victorie.
"Bezva," řekla jsem a vydala se za Benjaminem, který nás dovedl za dhampýrkou, která nás měla uvést královně.
"Ahoj, Benjamine," usmála se na něj.
"Nazdárek, Lidye," mrknul na ní, "lidi, tohle je strážkyně Lidye Jelochinová. Lidye, tohle je Olivie, Victorie a Dimitrij," představil nás.
"Těší mě," odpověděla jsem.
"Mě též. Vy jste Dimitrij Belikov?" obrátila pozornost na mého nevlastního bratra.
"Ano," kývl na souhlas.
"Hodně jsem o vás slyšela," pousmála se.
"Doufám, že v dobrém," věnoval jí jeden ze svých neodolatelných úsměvů.
"Jedině," zrudla Lidye.
"Dobře, teď když už se známe, mohla bys nás prosím zavést ke královně?" požádal ji Benjamin.
"Jistě," řekla a nasadila svou strážcovskou masku, "za mnou, prosím,"
Vedla nás honosnými chodbami paláce a já se nepřestávala divit, co všechno tu mají. Spousty obrazů předešlých panovníků a reprodukcí významných bitev. Byla jsem vážně ohromená.
"Jsme tu. Slečno Dwightová, jste jako první, prosím," ukázala na velké, mahagonové, zlatě zdobené, dvoukřídlé dveře.
Victorie se zhluboka nadechla a podívala se na mě.
"To zvládneš," povzbudivě jsem se na ní usmála hádka nehádka.
"Díky," nervózně se nadechla a vstoupila spolu s Dimitrijem do dveří, které se za nimi téměř okamžitě zabouchly.
O půl hodiny později jsme ještě stále čekali před královninou komnatou.
"Co tam s ní dělá tak dlouho sakra?" rozčilovala jsem se.
"Klid, Olivio," snažil se mě uklidnit Ben.
"Slečno Darksoulová, jste na řadě," vyšla ven Lidye společně s Dimitrijem a Victorií.
"V pořádku?" zeptala jsem se, když jsem viděla bledou Olívii.
"J..jo," odpověděla rozklepaně.
"Dej na ni pozor," řekla jsme Dimitrijovi.
"Spolehni se," kývl a já vešla do královniny komnaty.
"Slečna Darksoulová. Posaďte se, prosím," řekla s ledovým úsměvem na tváři.
Tak a teď tě sežere, pomyslela jsem si.
Poslechla jsem ji a usedla v křesla.
"Znáte slešnu Dwightovou lépe než kdokoliv jiný, nemám pravdu?" spustila.
"Ano, to jistě máte," souhlasila jsem.
"Proto jste zde," usmála se jedovatě.
"Vaše veličenstvo, moc vám nerozumím. Proč jsem tady?"
"Jste tady, jelikož chceme ukázat, že … jak to říct … že jestliže se někdo liší, nebudeme ho hned zavírat do sklepa a zkoumat ho … i když celkem vzato to tak bude," usmála se.
"Chcete zavřít Victorii do nějaký laboratoře a dělat na ní pokusy? To si děláte srandu! … Vaše veličenstvo," dodala jsem, aby to znělo aspoň trochu zdvořile.
"Opatrně, slečno Darksoulová," pousmála se, "slyšela jsem o vaší povaze,"
"Jo? No, to máte vážně štěstí," ušklíbla jsem se.
"Do školy už se vrátíte pouze na závěrečné zkoušky. Mezitím budete pobývat zde v paláci. Vaše věci už se sem převážejí. Slečna Dwightová bude miláčkem královského dvoru," zasnila se.
"Co prosím? My už se nevrátíme do Svatýho Vladimira?" hlavou mi bleskl obličej Adriana a najednou mi bylo mdlo.
"Ne," usmála se.
"Není to tak trošku podraz?" vyjela jsem po ní.
"Ano, ale to mi je lhostejné pokud jde o zachování bezpečnosti v našem rodu," usmála se.
"Bezvadný," odfrkla jsem si.
"Krom toho, moc se mi nelíbí, že se pořád motáte kolem jednoho z mých příbuzných," zamračila se.
"Prosím?"
"Adrian. Adrian Ivaškov,"
A pak už jsem viděla jen černo …


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama