The Forbbiden Paradise 2.

6. září 2016 v 20:18 | Monra |  The Forbbiden Paradise
Byl druhý týden školy, všichni už měli své zvyky. Jedním z těch mých bylo, že jsem si často chodívala sedat do třetí uličky v knihovně. Nepřiznala jsem si ale proč a to nikdy. Až doteď...
Seděla jsem na své židličce a koncem pera přejížděla po rtech. Snažila jsem se přemýšlet nad tím, co musím přidat za přísadu do lektvaru, který se jmenuje Zmenšovací dryák. Zvedla jsem oči od pergamenu, protože jsem zachytila pohyb u protější stěny. Jeho modré oči se zabodly do těch mých. Zavrtěla jsem mírně hlavou, sklopila jsem oči zpět k pergamenu.

Sedmikráskové kořeny!

Bez dovolení se na můj obličej vkradl úsměv. Uslyšela jsem zavrzání židle, s cuknutím jsem zvedla hlavu. Jen se přisouval ke stolu a dále sledoval svou knihu. Několik vteřin jsem si ho prohlížela, vlasy barvy noci měl rozcuchané, rovný ostrý nos, jemná ústa a ostrá čelist.

Stop!

Stačí, už sem nemůžu chodit. Rychle jsem se pobalila a kolem jeho stolu skoro proběhla. Procházela jsem chodbou a rovnala si pergameny v ruce, když na mě někdo zavolal. Otočila jsem se a uviděla, jak se ke mně přibližuje Trevor.
"Copak chceš?" zeptala jsem se.
"No, mluvil jsem s týmem a chtěli by si dát cvičnej zápas," řekl.
"Dobře a s kým? S mrzimorskýma nebo havraspárskýma?" zeptala jsem se mírně nadšeně.
"Se zmijezelskýma," řekl tiše.
"NE! To nikdy, nepůjdu za ní a nebudu se s ní domlouvat!" řekla jsem rázně a vydala se chodbou dál.
"Felicity!"
"Ne, zapomeň na to, Trevore!" zamračila jsem se.
Srovnal se mnou tempo a měřil si mě očima.
"Dlužíš jim to, za minulý rok," upřeně mě sledoval.
"Pche, notak fajn, ale půjdeš za ní se mnou, dnes po večeři," namířila jsem na něj prstem.
Zasmál se, chytil mě za paže a lípl mi pusu na tvář. Během nanosekundy se otočil a běžel někam pryč.
Povzdechla jsem si a pokračovala v cestě do pokoje. U obrazu jsem zahlásila heslo a byla jsem vpuštěna do naší společenský místnosti, která nebyla moc plná, jelikož už byl čas večeře. Vyšla jsem schody do pokoje a uložila si věci. Pak jsem rychle seběhla schody a mířila do Velké síně. Stoly byly celkem naplněné, sedla jsem si hned vedle dvojčat a začala si nabírat jídlo.
"Prej si souhlasila," šťouchl do mě Fred.
Zakoulela jsem očima.
"U večeře ne," zpražila jsem ho pohledem.
Zvedl ruce, jako kdyby se bránil.
"Promiň, promiň," smál se.
"Princezna přišla," ozvalo se vedle mě.
Otočila jsem se k Trevorovi, který si vedle mě sedal.
"Já už jsem tady dýl," protestovala jsem.
"Pf," mávl ke mně rukou.
Pokynul hlavou směrem před nás.
Stála tam Zara a bavila se s Killianem, chodí spolu už od minulého roku. Pak k nim přišly ještě 2 postavy, Ian a Draco. Ian si stoupl tak, že jsem mu viděla do tváře.
"Hej," zamával i před obličejem rukou Trevor.
Drkla jsem do něj loktem a doufala, že si nevšiml, na koho jsem hleděla.
"Jak jsi to myslel, ona a princezna-" odmlčela jsem se.
"Je, koukni se na ni, je to kočka," prohodil jako nic.
Brada mi spadla asi až na stůl.
"Ty seš ale podrazák!" vyhrkla jsem naštvaně.
"Neboj, pro mě budeš vždy nejúžasnější, sestřenko, ale nemyslím na tebe tak, jako na ni," mrknul na mě.
"Ty seš blbej," postěžovala jsem si.
Zasmál se.
"Má kluka," prohodila jsem.
"To není překážka," řekl jako nic.
"To není překážka," napodobila jsem ho a odfrkla si.
Mlčel a sledoval tu skupinu naproti nám. Já se s mnohem menší chutí, než předtím, pustila do jídla. Když jsem měla většinu snědenou, tak jsem se otočila k Trevorovi.
"Je čas," prohlásil.
Vše měl už snědené a čekal na mě.
Právě jsem si všimla, co měl na sobě. Modrou puntíkatou košili s krátkým rukávem a k tomu tmavé džíny.
Přemýšlela jsem, jestli to má, kvůli ní. Pak jsem se zamyslela nad tím, co mám já. Měla jsem černý rolák a k němu oranžové kalhoty. Alespoň uvidí, jak jsem pyšná nebelvírka.
Zvedli jsme se a přešli celou místnost až k nim. U stolu seděla Zara, Draco, Ian a Parkinsonová.
"Hej, Zaro," promluvila jsem na ni.
Otočila se ke mně a postavila se, samozřejmě, že zbylí tři si taky stoupli. Cítila jsem se trošku malá, všichni byli alespoň o půl hlavy vyšší včetně Zary. Střelila jsem očima k Ianovi. Ruce měl překřížené na prsou, měl dlouhé černé tričko, u kterého měl vyhrnuté rukávy. Pohledem jsem se rychle vrátila k Zaře.
"Co chceš?" zeptala se.
"Můj tým vás chce vyzvat na přátelský zápas," řekla jsem a mírně zvedla hlavu.
Zablísklo se jí v očích.
"Jasně, ale nemyslete si, že nás můžete porazit. Teď nás čeká zápas s mrzimorem, takže někdy pak," ušklíbla se.
"To se uvidí, jestli vůbec dokážeš porazit mrzimor," ozval se Trevor vedle mě.
"Co si jako myslíš? Že je neporazím?! Pche," vyjela na něj.
"Tak když si jseš tak jistá, tak se se mnou vsaď," nabídl jí.
"Dobře, o co?" řekla skoro bez váhání.
"O to, že se mnou půjdeš o prasinkách ke Třem košťatům," ušklíbl se.
Chvíli přemýšlela.
"Dobře, když vyhraju, budeš muset nosit placku s nápisem 'Zmijozel je nejlepší'," souhlasila.
Natáhl k ní ruku a ona ji přijmula.
Zírala jsem jako blázen. Naposled jsem se podívala na Iana, který si mě prohlížel, opět.

Proč musí někdo vypadat tak kouzelně?!

Usmál se, ale takovým způsobem, že mi běhal mráz po zádech.

Otočil se a posadil se zpět ke stolu. Otočila jsem se směrem ke dveřím a snažila se vypadat důstojně. Odešla jsem do knihovny, kde jsem si tentokrát šla dozadu. Bylo tu málo lidí, asi tři děti, který se sbalily a odešly po chvíli. Knihovna jen pro mě. Přešla jsem k okénku a vykoukla ven, hustá tma překrývala vše, neviděla jsem nic, sklo se mi lesklo a já se v něm viděla. S povzdechem jsem se otočila. Někdo stál na konci této malé chodbičky.
"Viděsil jsi mě!" vyhrkla jsem.
Bylo tu celkem šero, nepoznávala jsem tu postavu.
"To jsem nechtěl," promluvil.

Ten hlas...

Udělala jsem několik kroků blíž.
"Co ty tu děláš?" vyjela jsem na něj.
"Chci pomoct Trevorovi," odpověděl.
"Tak proč nejdeš za ním?" zeptala jsem se.
"Protože o tom nemůže vědět, nechtěl by mou pomoc," řekl jednoduše.
"Co mám jako dělat?" zamračila jsem se.
"Zatím nic, ten zmetek, co chodí ze Zarou, nenávidím ho, podvádí ji, zkoušel jsem jí to říct. Neposlouchala, třeba když ji uvidí s Trevorem, tak se s ní rozejde. Proto prohraju zápas s mrzimorem. Naschvál."
Zírala jsem na něj.
"Proč ale?" nechápala jsem.
"Myslel jsem, že máš být chytrá," pokynul k mé placce.
Zamračila jsem se.
Chtěla jsem kolem něj projít. V půlce cesty kolem něj, mi dal paži před tělo. Nestihla jsem se zastavit a narazila na jeho ruku břichem. Ošila jsem se a ustoupila o krok.
"Omlouvám se, tak jsem to nemyslel," shlížel na mě.
Odfrkla jsem si.
"Proč potřebuješ mě?" zeptala jsem se.
"Protože potřebuju, aby se někdo začal zajímat o Killiana," vysvětlil.
"Ne! Já ne!"
"Proč?" zeptal se.
"Protože se zajímám o někoho jiného, sice on si mě nevšímá, ale i tak, nechci u něj snížit jeho pomyšlení o mě," vyjela jsem na něj.
"A mohu se zeptat, o koho jde?"
Trhla jsem se sebou.
"Ne! Ty by ses smál a pak bys mu to třeba i řekl a mohlo by to být v háji," vyhrkla jsem.
"Takže je to Percy, neměla jsi říkat, že bych se smál, tak jsem to poznal," usmál se.

Menší infarkt.

"Jo, mysli si, že to je on, to je dobrý nápad," prohlásila jsem s úšklebem.
"Dobře teda, znám ho?" zeptal se.
"Jo, asi jo," opověděla jsem.
"Z jaké je koleje? Z naší?" zeptal se.
"Stačí, nechci ti odpovídat," naštvala jsem se.
"Jo, je z naší koleje, to mi neříkej, že hrdá nebelvírka, prefektka, hlava týmu je zamilovaná do někoho ze zmijozelu," smál se.
"Já nic takového neřekla!"
Rukou se opřel o polici a mrknul na mě.


"Já na to přijdu, jakej zmijozelák mohl tak okouzlit malou nebelvírku," promluvil Ian.


Dělá to naschvál nebo co?

"Přemýšlej," řekla jsem nepřítomně.
"Každopádně, brzy tě zas najdu, tak aby jsme byli zas sami, neboj, nechci, aby náhodou ten někdo zjistil, že se se mnou bavíš a myslel si o tobě, že někoho třeba máš," usmál se na mě provokativně.
"Mělo by ti jít víc o svou hrdost," prohlásila jsem.
"Felicity, má hrdost je to poslední, protože tu jsem ztratil, když jsem sem za tebou přišel," řekl vážně.
Protočila jsem oči.
"Co?" zeptal se.
"Je to směšné," prohlásila jsem.
"Co je směšné?"
"Nechci, aby se Trevor o Zaru zajímal, je to hodnej kluk, ona je zmijozelka," mračila jsem se.
"Jsi pokrytec, sama máš zájem o někoho ze zmijozelu," řekl mi.
Povzdechla jsem si.
"Víš, co se stane, až ho uvidí se zmijozelkou?" zeptala jsem se.
"Ne, ale vím, co se stane, až ho uvidí se Zarou, je prohlašovaná, za nejhezčí holku na škole. Budou mu gratulovat, ptát se ho, jak to dokázal a tak dále..."
Překvapeně jsem na něj koukala.
"Asi máš pravdu," povzdechla jsem si.
Nastala chvilka ticha, kdy jsem si prohlížela ruce.
"Půjdu už," prohlásila jsem.
"Víš, kdybys mi řekla, kdo se ti líbí, mohl bych se zeptat," nabídl mi.
"Zapomeň na to," požádala jsem ho.
Otočila jsem se od něj a vydala se z knihovny.

Nikdy si toho nevšiml? Ne, nevšiml si, že se mi tak dlouho líbí.... Nic si z toho nedělej, Felicity.

Už jsem byla skoro u dveří, ale v nich se objevil Percy.
"Ahoj, Felicity," pozdravil mě.
"Ahoj, Percy, potřebuješ něco?" zeptala jsem se.
Stáli jsme ve dveřích a já koukala na jeho zrzavé vlasy, pak na pihy a nakonec do jeho očí. Náhle se k nám začal přibližovat Ian. Udělala jsem půlkrok dopředu, aby mohl za mnou projít. Naneštěstí byly dveře úzké a já se nechtěla víc přibližovat k Percymu, takže se musel nabok protáhnout, přitom mi položil ruce na boky a celý se o mě otřel, když už byl na druhé straně, tak nechal klouzat ruku po mých zádech a pak jen odešel.
Byla jsem ztuhlá a naprosto rozhozená.


***


Byla sobota dopoledne, slunce svítilo a já stála na tribuně mezi Trevorem a Angelou. Většina fandila mrzimoru, já byla neutrální. Jen jsem to sledovala. Ian byl kvůli své výšce brankář.
Jak sám řekl, prohraje. Pouštěl góly, ne všechny, ale aby to držel tak, že ikdyby Draco chytil zlatonku, tak prohrají. Sledovala jsem Zaru, jak se snaží a opakovaně útočí na branky protějšího týmu. Bez úspěchu, Cedrik chytil zlatonku. Konec zápasu, zmijozel prohrál.
Trevor vedle mě byl na vrcholu blaha. Snažila jsem se ho držet na zemi, ale nešlo to.
"Hele já půjdu, chci jít zkontrolovat své koště," vymluvila jsem se a sešla do šaten pro týmy. Vešla jsem do místnosti, kde ležely košťata a na chvíli si oddechla.

Stejně tomu neuteču...

"Ahoj," ozvalo se za mnou.
"Dostal jsi čočku, co?" zeptala jsem se.
Zasmál se.
"Jo asi jo," odpověděl.
Otočila jsem se a pohlédla na něj. Měl na sobě jěště dres a teď se snažil urovnat si vlasy.
"Ale stálo to za to," usmál se.

'Ty jeho úsměvy mě zničí.

"Zítra se jde do Prasinek, kdyby jsi nebyla zamilovaná a nebelvírka, tak bych tě někam pozval taky," prohlásil a ukládal své koště.

Zástava srdce!

"To říkáš jen tak," zareagovala jsem.
"Tak trochu," zasmál se.
"Já bych o to nestála," zalhala jsem.
"to je dobře," usmál se.
Nechápavě jsem se na něj podívala.
"Mám v plánu tam někoho už pozvat, nechtěl jsem bejt vůči tobě neslušnej," pokřiveně se usmál.
"Znám ji?" zeptala jsem se.
"Asi, jmenuje se Renata," odpověděl.
"Aha, tak to ti přeju, ať ti výjde rande," falešně jsem se usmála.
"Musím jít, nechci, aby nás někdo viděl," řekla jsem po chvilce mlčení.
"Počkej, řekni mu, ať si vezme něco černého, to má ráda, aby se jí líbil," požádal mě.
"Jak chceš," pokrčila jsem rameny.
"Dík, Fel," zamručel za mnou, když jsem odcházela.

Musela jsem pryč, nebylo mi dobře, ale tak nějak jsem to měla tušit. Nejeví o mě zájem. Musím se s tím vyrovnat prostě.



***

Zastrčila jsem si pramen dlouhých černých vlasů za ucho, šla jsem do Prasinek a byla sama. Normálně jsem vždy chodila s Trevorem, ale teď jsem byla sama. Nejprve jsem si koupila něco málo v Medovém ráji a pak šla ke Třem košťatům. Vybrala jsem si malý stolek a objednala si máslový ležák. Rozhlédla jsem se a spatřila Iana s Renatou, byla to blondýnka z mrzimoru. Střelil pohledem ke mně. Usmál se. Uhnula jsem pohledem a podívala se na druhou stranu, tam seděla Zara s Trevorem. Ten celý zářil a zdálo se, že i Zara se baví. Mírně jsem se pousmála, vytáhla jsem si knihu a četla si.
Uběhla tak půlhodina a náhle někdo vrazil do dveří. Killian. A jéjé...
Prohnal se hospodou až k jejich stolu, to už jsem stávala z místa a hrnula se k nim. To samé Ian.
"To si ze mě děláš srandu?! Ty seš tady s ním?! To jako ne!" řval tam.
"Klid, je to jen sázka a navíc, můžu si dělat, co chci!" vyhrkla.
"Jo, to můžeš, ale ty," ukázal na Trevora, "pojď se mnou ven, teď!"
"Tak se uklidni!" vstoupil mezi ně Ian.
Ruce si založil na prsou, byl vyšší, než Killian.
"Takže ty se teď jako zastáváš nebelvíru, jo?" vysmál se mu.
"Ne, nesnáším je, ale tebe víc," usadil ho.
Otočil se a naštvaně odcházel.
"S tebou si to vyřídím!" vykřikl na Trevora.
Cítila jsem tu hrozbu z toho. Naštvaně jsem se podívala na Iana. Nechápavě na mě koukal. Zara něco řešila s Trevorem.
"Fakt díky! Co když mu něco udělá?! Nesnáším tě fakt že jo!" zavrčela jsem na něj.
Došla jsem k baru, zaplatila a spěšně odešla. Byla jsem zrovna v půli cesty, když mě někdo doběhl.
"Fel!" vykřikl, objal mě a zvedl do vzduchu.
"Co blbneš, Trevore?" smála jsem se.
"Jsem šťastnej, Zara není vůbec taková, jaká si myslíš, že je," vysvětlil mi.
"A jéjé, teď to budu mít na talíři furt," zakoulela jsem očima.
"Hele, jsem šťastný, to nejsi ráda?" pošťouchl mě.
"Tak mě pust, protože jinak budeš mít kílu," nakázala jsem mu.
Položil mě na zem a zas celý zářil.
"Promiň, tys tam byla sama, taky ti musíme někoho najít," ušklíbl se.
Zasmála jsem se.
"Hodně štěstí, jedinej, kterej se mi líbí na mě kašle," nevesele jsem se zasmála.
"Jakej?! Nikdy jsi o nikom nemluvila," ptal se překvapeně.
"To je jedno, nestojí o mě," usmála jsem se.
"Jak to víš?" zeptal se.
"Mluvila jsem s ním," odpověděla jsem prostě.
"Hej Trevore!" ozvalo se za námi.
Otočila jsem se a viděla Zaru.
"Fel, nebude ti vadit?"
"Padej!" praštila jsem ho po ruce.
Rozešel se k ní a já mířila do hradu. Myslela jsem na pefektskou koupelnu a na horkou koupel. Prošla jsem celým hradem, zastavila se pro plavky, až k onem dveřím.
"Vůně skořice," zašeptala jsem.
Vzala jsem za kliku a otevřela dveře. Byla to nádherná místnost s velkým bazénkem s několika kohoutky. Mávla jsem hůlkou a kohoutky se otočily a pustily vodu, aby naplnila bazének. Přešla jsem do šaten a oblékla si plavky. Vzala jsem si ručník a pomalu vklouzla do horké vody, podívala jsem se na sklo protějšího okna, kde se kroutila mořská panna na kameni. Zavřela jsem oči a usla.

"Felicity, stávej! Málem ses utopila!" vrčel na mě někdo.
Cítila jsem, jak mě někdo tahá z té teplé vody a mě začíná být zima. Neochotně jsem otevřela oči.
"Iane!" vyhrkla jsem.
Zrovna mi podával ručník, chmátla jsem po něm a přitiskla ho k sobě.
"Málem ses utopila, spala jsi!" vysvětloval.
Dřepěl vedle mě a kalhoty měl skoro celé mokré, protože pro mě skočil dovnitř, aby mě vytáhl, asi. Prohrábl si vlasy.
"Jsi vpořádku?" zeptal se.
"Jo, díky, že jsi mě zachránil," vydechla jsem a posadila se.
Posadil se a ruce si opřel o kolena a položil si do dlaní hlavu.
"Tohle mi nedělej!"
"Neboj, už to nemám v plánu, nemám v plánu se k tobě nějak motat, ale tak poslední otázka, jaké to bylo s Renatou?" zeptala jsem se trošku popuzeně.
"Hrozný, ale..." zasmál se.
"Ale?" pomáhala jsem mu.
"Příště zkusím tu její kamarádku Suzanne," usmál se.
Znechuceně jsem se zvedla, hodila po něm ručníkem.
"Hele! Co jsi to právě udělala?!" vyskočil na nohy.
Bez sebemenší námahy mě vzal do náručí, a šel zpět k bazénu.
"Né!" pištěla jsem a házela se sebou.
"Ale jo! Já tě zachráním a ty po mně házíš ručník!" smál se.
Dál jsem pištěla a začala jsem se smát. Vlezl dovnitř a začal se pomalu ohýbat a pak mě prostě hodil do vody. Vynořila jsem se a začala prskat vodu.
"Ty!" zavrčela jsem a začala se smát. Postavila jsem se a vrhla jsem se na něj. Snažila jsem se ho stáhnout do vody, strčit do něj, podlomit mu nohy nic nepomohlo.
"Já vůbec nevím, proč tady s tebou takhle blbnu! Nesnáším tě!" plácla jsem rukou do vody a stříkla na něj vodu.
Taky na mě cáknul. Oplatila jsem mu to a on mě nazpět.
"Dej mi pokoj!" zavrčela jsem.
"To bys chtěla, viď?" zasmál se.
"Jo," postěžovala jsem si.
"Ne-e."
"Minulej rok jsi o mě nezavadil ani pohledem a letos už ve vlaku, proč na mě tak divně koukáš?" vyhrkla jsem otázku, která mi motala hlavu.
"Já nevím, koukám tak na všechny," prohlásil.
"Trhni si, fakt tě nesnáším!" vydechla jsem a obešla ho, že vylezu z vody.
"Počkej, Felicity," zašeptal a chytil mě za ruku.
"No?" zeptala jsem se.
"Myslíš, že se Suzanne libím?"
Přivřela jsem oči, vytrhla svou ruku a naštvaně vylezla ven.
"Promiň, to jsem přehnal," omlouval se.
Slyšela jsem, jak jde za mnou, mířila jsem do šaten. Když jsem měla dveře na dosah, rychle jsem za sebou zamkla. Cítila jsem, jak se mi hrnou slzy do očí. Sedla jsem si na zem, opřela se o dveře a plakala.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama