The Forbbiden Paradise 3.

15. září 2016 v 20:37 | Monra |  The Forbbiden Paradise
Zara
Je pátek, poslední den učení, zítra se jde znovu do Prasinek. Mé nadšení opadlo hned, jakmile jsem zjistila, že Trevor jde se Zarou, opět. Nemohla jsem mu nic říct, byl naprosto unešený. Stála jsem zrovna na jedné chodbě a kontrolovala si svitky, které jsem si vzala. Teď jsme měli mít poslední hodinu a tou jsou lektvary. Neměla jsem je moc v oblibě, protože nejenom, že jsme je měli s neoblíbený u ne jmenovanou kolejí, ale také ji učil profesor Snape.
A jak bylo všem známo, nadržoval své koleji, jak jen mohl. Naštěstí já nebyla tak výrazná, takže si mě nikdy nijak extra nevšímal. Mé výsledky byly mírně nad průměrem třídy.
Kolem mě zaplál temný plášť a já věděla, že profesor dorazil. Prošla jsem dovnitř poté, co se tam vecpal chumel mých spolužáků. Vešla jsem dovnitř a rozhlédla se.
Jak jsem si mohla myslet, zase budu sedět sama, Trevor se mnou nikdy neseděl, protože nemohl vydržet to, jak ho o všem poučuji. Letos si sedl se Zarou.
To je ale blázen.
Sedla jsem si do předposlední lavice, která byla jako jediná volná. Tašku jsem si položila na druhou židli. A začala se soustředit na Snapea. Náhle se mi taška objevila na lavici a já se nechápavě otočila na dotyčného.
Zamračila jsem se.
"Co chceš?" Vyjela jsem na něj.
"Je tu jediné volné místo," pokrčil rameny.
Posadil se vezme mě, vyhrnul si rukávy a založil si ruce na prsou. Stáhla jsem svou tašku na zem a mračila se na lavici, kde ležel kotlík.
Proč?!
Celou hodinu jsem mlčela a všímala si svého. Když konečně Snape oznámil konec hodiny, všichni se začali zvedat a odcházet. Povzdechla jsem si, do psala si zápis a začala si uklízet pomůcky. Když jsem se zvedla, uvědomila jsem si, že jsem skoro osaměla. Ve dveřích stál Ian. Rychle jsem prošla mezi lavicemi a hodlal a co nejrychleji odejít. Chytil mě za ruku a usmál se. Tak provokativně, až jsem cítila, jak se mi zádrhel dech.
Sakra!
"Felicity," zamručel mé jméno.
"Hm?"
Bylo jediné, na co jsem se zmohla.
"Proč jsi tak odtažitá?"
"Já?" zeptala jsem se.
"Ty," soustředil na mě svůj pohled.
"Dej pokoj, Iane!" vytrhla jsem se mu.
Zvednul jeden koutek úst do polovičatého úsměvu.
"Musím jít, čeká na mě Nela," odpověděl.
Cítila jsem, jak mi žaludek udělal kotrmelec.
"No jo, promiň, že jsem tě tak zdržela," vyjela jsem na něj.
Okamžitě jsem kolem něj prošla a vyběhla až do společenky, kde jsem se sebou praštila do křesla. Zírala jsem před sebe. Po nějaké době jsem vstala a šla se převléct do černých přiléhavých kalhot a k nim jsem si vzala šedé obyčejné tričko.
Celou dobu jsem přemýšlela nad tím, co to sakra má být s Ianem.
Rozhodla jsem se, že ho najdu, ať si je třeba se všemi holkami z Bradavic. Naštvaně jsem odešla ze společenky a šla směrem na nádvoří. Prošla jsem nějakou chodbou, pak jsem uslyšela divné zvuky.
"Killiane, nech mě!"
To byla Zara a Killian. Co se tam asi děje?
"No tak Zaro, vím, že chceš být se mnou stále."
Toho budu litovat...
Nadechla jsem se a vyšla zpoza rohu.
"Ehm ehm," odkašlala jsem si a založila ruce na prsou.
Naskytl se mi pohled na Killiana, který natlačil tmavovlasou Zaru na stěnu chodby a tisknout se k ní. Jakmile mě zaregistroval, odtrhl se od ní a nenávistně se na mě zadíval.
"Co chceš?" vyjel na mě.
"Nic, jen aby ses nevtíral k někomu, kdo o tebe očividně nestojí," odpověděla jsem s klidem.
Zara na mě zírala.
"Co ti je do toho?!" vyštěkl.
Co je mi vlastně do toho?
"Víš, jsme přece jen holky a holky drží při sobě v krizových situacích."
Ani jsem nevěděla, kde se to ve mně vzalo. Odstoupil od Zary a odešel chodbou pryč. Překonala jsem vzdálenost mezi námi a ustaraně na ni pohlédla, zdála se být v pořádku.
"Dobrý?" zeptala jsem se.
"Jo, jasně. Díky, že jsi se mě zastala, protože by mě asi nenechal být. Proč jsi to vůbec udělala a neříkej, že tam to jsi myslela vážně."
Podívala jsem se do jejích zelených očí.
"Ne, jde o něco jiného, zaprvé muži si nemůžou s tebou ani s jinou pohrávat tak, jak chtějí a za druhé, Trevora by mrzelo, kdyby tě furt otravoval a on by tomu nemohl zabránit, tak jsem to udělala za něj," pokrčila jsem rameny.
"Máš Trevora moc ráda, viď?" zeptala se.
"Jo, to mám, je jako bratr, i když je jen bratranec," vysvětlila jsem jí.
"Taky ho mám ráda, je milý, pozorný a chytrý. Rád si se mnou povídá a tak," zamumlala.
Chvíli jsem jí tiše pozorovala. Zdálo se, že nad něčím přemýšlí, pak ke mně zvedla oči.
"Půjdu do knihovny, myslím, že touhle dobou by tam měl být Ian," promluvila.
"Jo, jestli ti to nevadí, půjdu tam s tebou, potřebuji nějaké knihy."
"Dobře, tak pojď," řekla neurčitě.
V tichosti jsme prošli hradem a spousta očí se k nám otáčela s překvapením. Když jsme došli do knihovny, kývla jsem na ní a chtěla zajít do jedné uličky.
"Felicity? Děkuji," řekla upřímně.
"Není zač," usmála jsem se na ni.
Odbočila jsem do své uličky a začala vyhledávat svou knihu na lektvary. Našla jsem svůj titulek a vytáhla knihu, která byla vázaná v černé vazbě. Posadila jsem se s ní ke stolečku a začala si v ní listovat. Nějakou dobu jsem takhle procházela knihu, když se vedle mě objevila paže a někdo se ke mně sklonil.
"Pověz mi, co se stalo Zaře!"
"Nechoď mi na oči," sykla jsem.
"Neštvi mě, Darkwoodová!" zavrčel na mě.
Odtáhla jsem se tak, abych přesně viděla do jeho modrých očí. Okamžitě mě okouzlily, pokusila jsem se zaměřit na celý jeho obličej.
"Otravoval ji Killian," povzdechla jsem si.
Viděla jsem, jak zapnul zuby.
"Ještě něco mám vědět?" zeptal se.
Přimhouřila jsem oči a zaklapla knihu. Vstala jsem a on se musel narovnat. Závodila jsem mu prst do hrudi.
"Ty už za mnou nechoď, nechci tě ani vidět už. To máš ještě vědět, choď si klidně na rande s každou z Bradavic, ale mě už nech být a neschovávej se za jiné zástěrky!"
Překvapeně na mě hleděl. Vzala jsem knihu a uklidila ji zpět do poličky.
Musím najít Trevora.
Spěšně jsem se vydala ho hledat, ale bylo to marné, po nějaké době jsem to vzdala a usadila se na opuštěné schody.
"Proč pláčeš?" ozval se někdo za mnou.
Trhal jsem sebou a otočila se. Stál nade mnou kluk, kterého jsem znala jen od vidění.
"Mé jméno je Nicholas, ale říkej mi Nicku," řekl, posadil se vedle mě a nabídl mi ruku.
Přijala jsem.
"Já jsem Felicity," špitla jsem a utřela si slzy.
"Felicity Darkwoodová."
"Já tě znám, hraješ famfrpál za Nebelvír a jsi kapitánka dokonce," usmál se.
"Jo, to máš pravdu," oplatila jsem mu.
***
S mírným úsměvem jsem přišla do Velké síně na večeři a prohlížela si celou místnost. Nick se šel posadit k jeho stolu, kterým byl Havraspár. Já došla k našemu stolu a sedla si sama ke kraji. Rychle jsem se nejedla, abych mohla jít do svého pokoje. Když jsem ale odcházela, ve dveřích jsem se srazila s Ianem a Zarou.
"Hej, Fel," ozvala se Zara, když jsem je spěšně obešla, aniž bych se na ně podívala.
"Kdy si dáme ten přátelák?" usmála se na mě, když jsem se k ní otočila.
"Nevím, můžeme teď o víkendu," řekla jsem rychle.
Dovolila jsem si rychlý pohled na Iana, zkoumavě si mě prohlížel. Stáhla jsem opět pohled na Zaru.
"Nechám to na tobě," usmála jsem se na ni.
"Tak se zítra domluvíme?"
"Dobře, už musím jít," kývla jsem.
"Měj se," otočila se a odcházela.
Napodobila jsem ji.
"Počkej, Fel," ozval se tiše Ian.
"Ne, čemu jsi na tom, co jsem ti řekla nerozumněl? Máš mě za nějakou blbku? I když takhle vlastně ne, představuji pro tebe hračku, kterou když budeš mít, tak odhodíš jako ty další," řekla jsem tlumeně.
"Pojď se mnou a já ti to vysvětlím," řekl.
"Máš mě za blázna? Já s tebou teď nikam nejdu!"
"Tak zítra, promluvíme si," prosil.
"Fajn, ale jen na chvíli a bude to někde o samotě, nechci, aby mě s tebou viděli," řekla jsem povýšeně.
Na jeho rtech se objevil ten uličnický pohled.
Sakra! Sakra! Sakra!
Nadával a jsem si celou cestu do pokoje.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama