Born to fight 17.

10. října 2016 v 21:09 | Monra |  Born to fight

Když jsem se dostala do pokoje, okamžitě jsem vešla do koupelny a zamkla se. Nezáleželo mi teď na ničem jiném než dostat kovovou pachuť krve z úst. Přešla jsem k umyvadlu a pořádně si vyčistila zuby. podívala jsem se na sebe do zrcadla se zlatým zdobným rámem. Skoro jsem se nepoznávala, byla jsem celá bílá, oči jsem měla přivřené jako zombie, jen mé rty byly rudé. Vzpomněla jsem si na Zaira a posadila se na předložku, podlaha zde byla vyhřívaná, ale to nebylo tak pohodlné.
Zaire.
Povzdechla jsem si a dívala se na strop.
Jak je možné, že byl strigoj? Je až neuvěřitelný, že už ho neuvidím. Nikdy.
Jeho pohled, kterým na mě hleděl, jen když jsme byli spolu. Mé první milování, sdílení krve. Proč to dopadlo takhle? Proč na nás zaútočil? Chtěl mě, jen mě a unést mě někam pryč. A Liv byla tak odvážná, pohotová, já tam zírala jako idiot. Nechala je, aby ho zabili. Dimitrij, potřebuju někoho, kdo zaplní tu prázdnotu, ikdyž vím, jaký Dimitrij je, tak prostě to teď potřebuju. Vím, že mi Olivie chce pomoct, ale já ho teď potřebuju.
Musím s ní mluvit.
Zvedla jsem se a opláchla si obličej. Odemkla dveře a přešla ke dveřím k jejímu pokoji. Zhluboka jsem se nadechla a zaklepala.
"Ano?" ozvalo se zpoza dveří.
Ty ale během sekundy otevřela Liv.
"Vick, děje se něco?" zeptala se.
"Ehm, jo. Děje. Musím s tebou mluvit o tom, co se dělo u královny."
Vzala mě za ruku a dovedla mě k posteli. Sedly jsme si na ni a koukaly na sebe. Vypověděla jsem ji, co se stalo.
"To je ale mrcha!" zavrčela.
"Já vím," povzdechla jsem si.
"Chci domů," zašeptala jsem po chvíli.
Podívala jsem se na Olivii, ta se rozpačitě dívala na své ruce.
"Víš, Vicky, my už se tam nevrátíme,"opatrně se na mě podívala.
"Počkej? O čem to mluvíš?!" vyhrkla jsem zmateně.
"Královna nás tu bude držet, nechce tě nechat odejít, kvůli tomu, jaká jsi," řekla potichu.
"Ale to nemůže!" rozčilovala jsem se.
"Může, bohužel," odpověděla.
***
Jeli jsme do nákupního centra. Královna si přála, abych si pořídila nový šatník, adekvátní k tomu, ke se budu pohybovat. Nákupní centrum bylo obrovské a plné lidí, nemohla jsem si pomoc, ale byla jsem ráda, že nás neobklopují jen lidi ze dvora. Nejprve jsme s Liv prošly ty obchody, ve kterých jsem si samozřejmě nemohla nic koupit, protože to neodpovídalo zdejší módě. Pak jsme se dostali do jiných obchodů, samozřejmě mi vadilo, jak se kolem nás motali čtyři dhampýři.
"Liv," řekla jsem se smíchem a ukázala jí ošklivou růžovou róbu.
"Jo! To si kup!" zasmála se.
Zandala jsem ramínko zpět a bezděky vykoukla ven z výlohy. Strnula jsem na místě.
Na protější straně, za eskalátory stál někdo, kdo mě sledoval. Někdo, kdo má být mrtví.
Jako zkamenělá jsem sledovala jeho obličej. Pak se mezi nás nahrnul dav lidí. Očima jsem kmitala mezi nimi a snažila se dohlédnout za ně. Dav přešel a on tam nestál.
Zavrtěla jsem hlavou, nevěděla jsem, jestli si se mnou má hlava nepohrává, nebo jestli jsem ho vážně viděla.
"Vick? Jsi v pořádku?" zeptala se Liv.
"Jo jasný, jen jsem se zakoukala," zašeptala jsem.
Zamračila jsem se a pak si povzdechla.
"Co myslíš?" zeptala jsem se jí a ukázala na jeden model, co měla na sobě figurína.
"Skvělé, to se bude královně líbit," pokývala zamyšleně hlavou.
Nakonec jsme vybraly několik šatů a kostýmků. S Liv jsme byly mrtvé, ale užily jsme si to mnohem více, než sezení v paláci.
***
Už jsme tu byli třetím dnem, chodili jsme na jídlo, naší zábavou byly knihy, televize a kluci -Dimitrij a Benjamin. Jediným naším rozptýlením bylo nakupování. Seděla jsem zrovna s Oliviou v mém pokoji, když s tvrdým zaklepáním vešel dovnitř Ben a další dva dhampýři.
"Vick, musíš jít s námi," řekl tiše.
"Kam má jít?" řekla rychle Liv.
"Nepleť se do toho, Liv. Tohle neovlivníš a s ní jít nemůžeš. Přivedu ji pak nazpět," řekl chladně Ben.
Vstala jsem když jsem uviděla Liv, jak vstala taky, kývla jsem na ni. Pomalu se pak zpět posadila. Ben mě vedl celým zámkem a my pomalu scházeli do podzemí. Vstoupili jsme do výtahu, bylo mi nepříjemně, to dost, kolem mě se tyčili ti dhampýři a já se cítila jako vyvrhel. Sjeli jsme do naprosto sterilní místnosti, byla to čistá místnost, která měla dvoje dveře.
"Co je za nimi?" zeptala jsem se Bena.
"Vězení," zašeptal.
"Co?" zeptala jsem se nechápavě.
"Jsou to cely," vysvětlil.
"Aha."
Pomalu jsem přešla k jedněm dveřím, měli malé okénko, kterým se dalo koukat dovnitř. Byla tam tma, namáhala jsem oči, jak jsem jen mohla, jediné, co jsem viděla byl obrys postavy, která stála na druhé straně.
"Vick, pojď," řekl Ben.
Náhle se postava uvnitř otočila a rychlostí blesku se přiblížila ke dveřím. Jediné, co jsem viděla byly rudé oči.
"Victorio," ozval se ten hlas.
"Zaire," hlesla jsem.
Něčí ruce mě popadly a táhly pryč.
Bože!
"Vždyť je mrtvý," zašeptala jsem.
"Není to ten, který si myslíš!" řekl rychle Ben.
"Ne?" zeptala jsem se.
"Ne, pojď!" přikázal mi.
Chytil mě za loket a vedl mě na stranu, tam stál někdo v bílém plášti. Mě tmavé vlasy, zvláštní modrozelenošedé oči a strniště.
"Jmenuji se Dante, jsem doktor. Budu s tebou pracovat, ano?" představil se.
"Já jsem Victoria," řekla jsem tiše a podala mu ruku.
Pevně ji stiskl.
"Posaď se," nabídl mi židli.
Posadila jsem se a on se posadil naproti mě.
"Jsem tu, abych vyzkoušel, jestli jsi nebezpečná, zjistit tvou zdatnost, budu muset udělat pár testů. Některé budou třeba nepříjemné, ale neboj se. Neublížím ti," díval se mi upřeně do očí.
"Hm," zamručela jsem.
"Co se teď děje, co sem to viděl před chvílí, pověz mi to," požádal mě.
"Nevím, jsem zamyšlená," řekla jsem prostě.
"Victorio," řekl a položil mi ruku na mou dlaň, kterou jsem měla na své noze.
"Mluv se mnou, nemusíš se bát, otevři se mi," řekl měkkým hlasem.
"Víte, je mi tu nepříjemně," řekla jsem rychle.
"Aha dobře, takže příště se sejdeme jinde, teď to budeš muset vydržet," řekl.
"Nechcete je poslat pryč?" zeptala jsem se a střelila pohledem k těm chlapům, včetně Bena, co stáli u výtahu.
Dante se zamyslel.
"Chápu, nevěříte mi. Bojíte se mě, protože si myslíte, že jsem jiná. Ale já nejsem jiná, jsem to já. Stejná Victoria, jako jsem byla předtím a nic jsem nikdy neudělala," prohlásila jsem.
Založila jsem si ruce na prsou a zamračila se.
Dante vstal a přešel k jejich skupince, tiše s nimi mluvil a pak se vrátil. Slyšela jsem jak výtah cinkl a my osaměli.
Nevěřícně jsem se na něj podívala.
"Myslím, že si měla pravdu, takhle je to lepší. Tak teď mi o tom pověz," vybídl mě.
"Já, chodila jsem na školu, kam přišel jeden učitel, seznámili jsme se. Trošku, trošku víc, něž bychom měli. vím, je to zakázané, navíc to byl strigoj, jak se ukázalo. Před pár dny ho zabila má nejlepší přítelkyně, protože nás chtěl zabít," vychrlila jsem.
Bedlivě mě sledoval.
"Milovala jsem ho, trápí mě to. Blouzním z toho, všude ho vidím teď," dokončila jsem.
Mlčel.
"Navíc teď královna chce, abych tu zůstala. Abych opustila svůj předchozí život a jen tak žila tu, jako nějaký domácí mazlíček," zašeptala jsem a třásl se mi hlas.
Kousla jsem se do tváře, ale ani to nepomohlo, aby mi začaly stékat slzy po tvářích.
"Dobře, potřebuju od tebe vědět pár věcí. Máš sílu, jako jiní dhampýři?" zeptal se.
Přikývla jsem.
"Umíš ovládat živly?"
Znovu jsem kývla.
"Olivia, je to tvá jediná přítelkyně?" zeptal se.
"Ještě se přátelím s Benjaminem a strážcem Belikovem," řekla jsem zdráhavě.
Nechtěla jsem, aby se mi někdo šťoural v soukromí a už vůbec ne někdo, kdo je tu na povel královny.
Zadívala jsem se na něj. Dante byl pohledný, velice pohledný, byl to moroj. Těma barevnýma očima mě sledoval s velmi zvláštním neurčitým výrazem.
"Pro dnešek můžeš jít," řekl s mírným úsměvem nakonec.
Vstala jsem ze židle a nastoupila do výtahu. Dante jel se mnou. Nahoře ale čekali už jen ti dva dhampýři, Ben tam nebyl. V tichosti mě odvedli k našemu pokoji. Vešla jsem dovnitř a šla rovnou k Liv, vešla jsem do dveří bez zaťukání.
V pokoji jsem našla Bena a Liv. Leželi na posteli a líbali se. V šoku jsem tam chvíli stála a přemýšlela.
"Vick!" vykřikla Liv.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama