Born to fight 18.

17. října 2016 v 15:36 | Godlike |  Born to fight
Vick prudce zabouchla dveře.
"Co tě to popadlo?" odstrčila jsem Benjamina.
"Promiň, Olivio. Nevím, proč jsem to udělal," Benjamin zakroutil hlavou.
"Jsme dlouholetý kamarádi a tak to taky udržíme," řekla jsem rázně.
"Jo, určitě. Fakt jsem to nechtěl, Liv. Víš, jako ne, že bys nebyla hezká, to jsi, jako fakt, ale prostě jsi moje kamarádka. Víc bych nechtěl. Nic bych mezi námi neměnil," vysvětloval vehementně.
"Jo, mám to úplně stejně. Takže na tenhle zkrat prostě zapomeneme, ok?"
"Jasný. Hele, půjdu. Mám ještě určitý strážcovský povinnosti. Tak se hezky vyspi," řekl a zmizel za dveřmi v černé tmě chodby.
"Co to bylo?" vyhrkla Vick hned, jak vešla do pokoje.
"Zkrat. Nic důležitýho," mávla jsem nad tím rukou.
"Tak vy si tady navzájem čistíte mandle a ty říkáš, že to není nic důležitýho?" vykulila oči.
"Hele, bylo to prostě takový selhání, nic to neznamenalo. Jsme kámoši," pokrčila jsem rameny.
"Vždyť byste se k sobě tak hodili!" zasnila se a sedla si na gauč.
"O to nejde. Já k němu necítím víc, než přátelství a tak to taky zůstane," řekla jsem varovným tónem.
"Dobře, dobře, už mlčím!" bránila se Vick.
"To bys měla. Máme větší starosti, než řešit, kdo se ke komu hodí," upozornila jsem ji, "což mi připomíná..," hodila jsem po ní vznešeně vypadající dopis s královskou pečetí, co ležel na rohožce u dveří, když jsme s Benem přišli.
"Co to je?" zeptala se a začala se dobývat do dopisu, ze kterého se vyklubala pozvánka.
"Co píšou?" dloubla jsem do ní.
"Večer je ples na počest královniných narozenin. Dostali jsme čtyři lístky," podivila se Vick.
"To mám zas shánět další šaty?" rozhořčila jsem se.
"To je taky zařízený," Vick mi ukázala pozvánku.
"Milá Victorio a Olivio,
dnes se koná bál na počest mých narozenin. Ráda vás tam obě uvidím. Auto vás vyzvedne ve 22:00,
zaveze vás do mého osobního salónu, kde vám pomohou s výběrem šatů. Ples začíná v 7:00. Součástí vašeho večerního oděvu bude i škraboška. Těším se na vás! S pozdravem královna Tatiana."
"No, tak to abychom šli spát," vydechla jsem.
"To zas bude komedie," Vick zvedla oči v sloup.
"Dobrou, Vick," rozloučila jsem se s ní a zalehla do postele.
"Hezky se vyspi, Liv," pohladila mě po vlasech a zmizela ve svém pokoji.
Než jsem usnula, mé myšlenky směřovali k akademii a k člověku, co mi chyběl nejvíc. Adrian. Kdoví kdy ho zase uvidím a jestli vůbec…
"Darksoulová…" viděla jsem jen černo … najednou se obraz začal zaostřovat a já spatřila jeho. Adriana. Stál přede mnou v černých kalhotách a volném bílém tričku s výstřihem do véčka.
"Adriane?" řekla jsem překvapeně.
"Sakra, ono to fakt funguje!" oči se mu rozzářily a přiběhl ke mně, "strašně si mi chyběla," objal mě a tisknul k sobě.
"Co se to děje? Kde to jsme?" rozhlédla jsem se kolem. Seděli jsme na vrcholu hory, odhaduju, že je jaro. Slunce mi svítilo do obličeje a vdechovala jsem čerstvý, horský vzduch. Rozhodně jsme se nacházeli na nejvyšší hoře v okolí. Dívali jsme se na údolí pod námi, v němž se nacházelo průzračné jezero a nějaká malá víska. Za horami naproti nám se rozprostíral oceán.
"Kordilery, řekl bych," ušklíbl se Adrian.
"Jakto? Já … já spím v paláci u královny…," nechápala jsem.
"Ano, to spíš. Tohle je jen sen, zdá se ti to," usmál se.
"Jak si to udělal?" zeptala jsem se.
"Éter," odpověděl prostě.
"Ty … ty ovládáš éter?" podivila jsem se.
"Ano. Hodně věcí se změnilo, když si tu nebyla," řekl.
"Hodně?" věděl, na co se ptám.
"Moje city k tobě se nezměnily. Už jsem vzdal jakýkoliv boje s tím, co k tobě cítím. Beztak to bylo zbytečný. Ať jsem spal s jinejma, pil nebo cokoliv jinýho. Vždycky jsi tu byla," podíval se do dály. Seděli jsme vedle sebe na trsu trávy.
"Nápodobně," odpověděla jsem.
"Miluju tě, Darksoulová. Vždycky budu," otočil se ke mně.
"Nápodobně," zopakovala jsem.
"Chybíš mi tu. Nemám se tu už na co těšit, když tu nejsi. Vrať se mi," prosil.
"Nemůžu. Královna je větší mrcha, než jsem si myslela. Nepustí nás," odpověděla jsem.
"Já to zařídím. Stačí slovo," pevně mě chytil za ruku.
"Nejde to. Musím tu zůstat kvůli Vick," odmítla jsem.
"Přijedu za tebou," rozhodl se.
"Nedostaneš se ke mně. Královna se mnou měla vážnou promluvu o našem vztahu. Zakázala mi se s tebou stýkat," řekla jsem.
"Prosím?" zdvihl nevěřícně obočí.
"Slyšíš dobře," kývla jsem.
"Zařídím to," zatnul zuby.
"Nedělej to. Bude to akorát horší," prosila jsem ho.
"Neboj se," mrknul na mě, "pořád se na mě zlobíš?"
"Ne. Když jsem přestala mít chuť na to, abych tě zabila, pochopila jsem, že si v rámci možností neudělal nic špatného," vysoukala jsem ze sebe.
"Cože?" podivil se.
"Neudělal si nic špatného. Já tě odmítla. Měl si na to právo," pokrčila jsem rameny.
"Neměl. Nebo spíš jsem to neměl řešit takhle. Nech mě ti to vysvětlit,"
"Vysvětluj," vybídla jsem ho.
"Nikdy mě nikdo nezaujal a nedostal na kolena, jako ty. Zamiloval jsem se do tebe. Nikdy se mi to nestalo a já se ani nedivím, že si mi nechtěla dát šanci. Nezasloužil jsem si jí a plně si uvědomuju, že nejsem zrovna důvěryhodná osoba, co se týče vztahů na delší dobu. Jenže nikdo mě neučaroval, jako ty. Byl jsem a stále jsem ochotnej vzdát se všeho jen pro tebe. Strašně tě miluju," řekl.
"Já tebe taky," pousmála jsem se.
"Olivio, musíme vstávat, dělej!" slyšela jsem hlas v mé hlavě.
"Budeš muset jít. Victoria tě budí," řekl Adrian.
"Ty to slyšíš?" podivila jsem se.
"Ano," zasmál se, "běž. Miluju tě, brzy se uvidíme," řekl a vzal mou tvář do jeho rukou a vtiskl mi polibek. Tak se mi stýskalo …
"Miluju tě," odpověděla jsem a najednou jsem se vzbudila ve své posteli v paláci.
"Dobrý ráno," zabručela jsem rozespale.
"Koho miluješ?" zeptala se Vick.
"Cože?" nechápala jsem.
"Ze spaní si říkala, že někoho miluješ. Byl to Benjamin?" zajásala.
"Ne," hodila jsem na ní vražedný pohled.
"Achjo," založila ruce a zakabonila se.
"Mlč. Víš, že je to jen kamaráda a tak to taky zůstane," odpověděla jsem.
"Je to ale škoda. K Adrianovi se stejně nevrátíš, tak proč bys to nemohla zkusit s Benjaminem?" ptala se dál. Začínala být už vážně otravná.
"Victorio, jestli s tím nepřestaneš, jdeš večer na ples sama," varovala jsem ji, i když jsem samozřejmě jít musela.
"Už mlčím," rezignovala.
Koukla jsem na hodiny. Bylo 21:30. Svižně jsem se zkulturnila, hodila na sebe roztrhané džíny, tričko a dlouhý svetr. Když jsem si u dveří obouvala boty, ozvalo se klepání.
"Ahoj, Bene," pousmála jsem se, "jedeš taky?"
"Ano, jako váš strážce," odpověděl odměřeně. Ajéje.
"Aha, dobře. Dáš si něco?" zeptala jsem se zdvořile.
"Ne, děkuji," řekl chladně.
"Děje se něco?" zeptala jsem se.
"Ne,"
"To vidím," ušklíbla jsem se.
"Teď se to nehodí, Olivio," utnul mě.
"Bezva," odpověděla jsem ironicky.
"Můžeme vyrazit? Jsem hotová," usmála se právě přicházející Victoria.
"Jasně," odpověděla jsem.
"Strážce Belikov na nás čeká u auta," odpověděl formálně Benjamin.
"Proč si nasadil ten strážcovskej slang?" zeptala se Victorie nechápavě.
"Jsem ve službě," odpověděl chladně.
"A proto se s námi nemůžeš bavit normálně?" nechápala Victorie.
"Přesně tak," řekl stroze.
"To bude ale fajnovej výlet," odfrkla si Vick.
"Povídej mi o tom," ušklíbla jsem se.
Došli jsme k bráně paláce, kde na nás u velké, černé limuzíny čekal Dimitrij.
"Ahoj, Dimitriji," usmála se na něj zářivě Victorie.
"Ahoj," usmál se na ní nazpátek.
"Nazdar, velkej brácho," řekla jsem ironicky. Pořád jsem nerozdýchala, že nabaluje Victorii.
"Zdravím, Olo," kývl na pozdrav. Tak to vypadá, že dnes se budu bavit jen s Victorií. Nasedla jsem do limuzíny, která byla i vevnitř celá v černém v koženém provedení.
"Jak daleko jedeme?" zeptala jsem se.
"Dvacet minut cesty," odpověděl Ben.
"Aha,"
Seděli jsme v tichosti až do té doby, než auto zastavilo. Benjamin vykoukl ven.
"Jsme na místě," řekl.
"Bezva," radovala se Vick. Život na královském dvoře jí evidentně nevadil tolik, jako mně.
"Salón slečny Trvaskijové," přečetla jsem růžový nápis na dost nóbl vypadajícím obchodě.
"Zní to dobře," usmála se Vick.
"No, to teda…," odpověděla jsem skepticky.
"Klídek, Olivio, bude to v pohodě," stiskla mou ruku.
Vešli jsme tedy dovnitř, kde bylo vše v odstínech růžové.
"Nasadil mi někdo růžový brýle nebo je to vážně všechno takovej kýč?" ptala jsem se uštěpačně.
"Obávám se, že brýlemi to nebude," ozvalo se za mnou jedovatě.
Otočila jsem se a tam stála podle všeho Morojka se světlými, skoro až bílými vlasy, které měla na temeni sepnuté v měkký drdol. Měla velice ostré rysy, které jí dodávali na přísnosti, což ještě utvrzovali hranaté brýle posazené na špičatém nosu. Na sobě měla světle růžový kostýmek a ladící podpatky.
"Vy budete jistě slečna Darksoulová, soudě dle slovníku," ušklíbla se.
"Jo, to jsem já," odpověděla jsem. Páni, já si teda umím dělat kamarády.
"A vy budete slečna Dwightová, že?" otočila se na Victorii a výraz v jejím obličeji se změnil. Najednou byla vysmátá od ucha k uchu, div po Victorii nezačala házet růžové bonbony a okvětní lístky růží.
"To jsem," odpověděla se zdvořilým úsměvem Victoria.
"Pojďte, prosím, obě za mnou," vyzvala nás a my ji uposlechli.
Zavedla nás do zadní místnosti plné šatů různých barev a střihů.
"Dnešní róba na královnin ples je čistě na vás, ale barva by měla být světlá. Šaty musí ladit s vámi vybranou škraboškou. Škrabošky najdete v těchto vitrínách. Hodně štěstí," pousmála se a zmizela.
"Tak se do toho dáme?" zeptala jsem se a šla si hledat šaty. Vick zmizela v jedné z uliček.
"Mám je!" ozvalo se po chvilce vybírání z druhého konce místnosti. Chvíli mi to dalo, než jsem Vick našla, ale povedlo se. Vick držela v ruce sněhobílé šaty s krajkovým vrškem a splývavou sukní.
"Páni, nádhera!" uznala jsem.
"Zamilovala jsem se," usmívala se.
"Teď škrabošku a pak boty!" nasměrovala jsem ji a sama jsem se vrátila k hledání šatů.
Po chvíli jsem mohla i já vykřiknout bingo. Našla jsem si krásné šaty béžové barvy s velkým rozparkem.
"Božský!" okomentovala radostně Victoria, když jsem jí je ukázala.
"Myslíš?"
"Jo! A mám pro tebe i bezvadnou škrabošku," usmála se a vytáhla zlatou škrabošku.
"Krása!" vypískla jsem.
Pak jsme ještě namířili k botám a když jsme měli vybráno, tak si nás vzaly do parády vizážistky. Ve finále jsme tedy ze salónu vylezly jako úplně jiné osoby.
"Sluší vám to," poznamenal Benjamin.
"Díky," odpověděla jsem.
V rychlosti jsme dojeli do paláce, kde jsme se v pokoji s Vick v rychlosti převlékly a nasadily si škrabošky.
"Paráda," usmála jsem se.
"Jo, jsme kočky," zasmála se Victorie.
"Můžeme jít?"
"Jo," odpověděla Vick.
Sešli jsme se na smluveném místě s Benjaminem, který si oblékl černý oblek s černou košilí, kterou si nechal nahoře rozepnutou tak, aby mu odhalovala hruď, a Dimitrijem, který mel klasický černý oblek s bílou košilí a černým motýlkem.
"Sluší ti to," pochválila jsem ho.
"Díky, tobě taky. Nejdříve jdeme do hlavního sálu, kde se bude konat přípitek. Pak bude zahajovací tanec a volná zábava," nastínil mi průběh večera.
"Dobře," kývla jsem a následovala ho.
Chvíli jsme spolu s Vick a Dimitrijem tlachali, když se ozvalo cinkání o skleničky.
"Dobrý večer všem, vážení hosté. Chtěla bych vám všem poděkovat za to, že jste dnes přišli, abyste se mnou oslavili mé narozeniny. Nyní bych ráda poprosila svého syna, Benjamina Sevaskina, aby před vámi přednesl svůj proslov," řekla královna.
"Prosím?" vykulila jsem oči.
"Cože?" ozvala se překvapená Vick.
"Ty jsi její syn?" vyhrkla jsem.
Benjamin se beze slova otočil a se s trojeným úsměvem se vydal k pódiu.
Neslyšela jsem ani slovo z jeho proslovu. Celou dobu jsem si v hlavě přemílala, že on je její syn. "..svého syna Benjamina ..". Bože ….
Ples byl v plném proudu a já tam stále stála jako opařená.
"Zdravím Darksoulová," ozvalo se za mnou a jakýsi povědomý hlas mě vytrhl z myšlenek. Začala hrát píseň od Eda Sheerana - Give me love.
"Pane bože, jsi to ty?" nejednou se mě zmocnila euforie. Adrian. Vrhla jsem se mu do náruče.
"Ahoj, lásko," přitisknul mě k sobě a políbil mě do vlasů.
"No, I just wanna hold ya.." Adrian se začal pohupovat do rytmu hudby.
"Strašně si mi chyběla," šeptal jemně. Objala jsem ho pevněji a vdechovala jeho vůni, kterou jsem celou tu dlouhou dobu tak postrádala. Zdvihla jsem oči a podívala se do těch jeho. Opětovaly mi zamilovaný pohled a jeho rty se usmívaly. Políbila jsem ho.
"All I want is the taste that your lips allow"
"Vypadneme?" zeptal se se šibalským úsměvem.
"Ano, prosím," souhlasila jsem.
Vzal mě za ruku a svižně jsme opustili sál a vrhli se do chodeb paláce. Vedla jsem ho k našemu pokoji.
"Počkej. Bydlíš tam s Vick?" zeptal se náhle.
"Ano," odpověděla jsem nechápajíc, kam tím směřuje.
"Pojď, mám vlastní pokoj. Bude se ti líbit," usmál se a já se jím pro změnu nechala vést.
Běželi jsme po schodech paláce do nejvyššího patra, kde byly poslední schody, které jsme museli zdolat. Schody do věže. Adrian mě vzal do náručí a vynesl mě nahoru a já se octila v kulaté, obrovské místnosti.
Nic krásnějšího jsem neviděla. Naproti mně byla prosklená zeď, jejíž dveře vedly na obrovskou terasu. Vevnitř bylo vše nádherně zařízené včetně obrovské postele se závěsy, minibarem, kuchyní a koupelnou, která zahrnovala samozřejmě i vířivku.
"To je sen," vydechla jsem.
"Jo, to je," Adrian ale neobdivoval pokoj, ale koukal přímo na mě.
"Mám něco na hlavě? Mezi zubama?" vyděsila jsem se a vrhla se k zrcadlu.
"Trubko. Myslel jsem tebe. Nemyslel jsem si, že se týhle chvíle někdy dočkám. Vážně jsem myslel, že tě ztratím. Teď už to ale bude jiný. Vím, že tě mám a že jsi se mnou. Už nechci nic jinýho," řekl a přišel ke mně.
"Já vím, že bude," kývla jsem, když mě chytil za ruce.
"Miluju tě," pousmál se.
"Dnes už to říkáš po stý," zasmála jsem se.
"Protože je to pravda," šeptl a na líčkách jsem cítila jeho dech.
Dlaněmi jsem uchopila jeho obličej a políbila ho. Chtivě, vášnivě. Přivinul si mě rukama k sobě a rukama přejížděl po mém těle. Pane bože …
"Lásko…," vydechl. Jemně mi rukou rozepl šaty, které se bezvládně sesunuly na zem. Neotálela jsem a knoflíček po knoflíčku jsem mu rozepla sněhobílou košili, která o chvíli později také ležela na zemi. Stál přede mnou jen ve společenských kalhotách a já se nemohla vynadívat na jeho dokonale vyrýsovanou postavu. Neustále mě líbal na krku, dekoltu a hladil mě po celém těle. Najednou mě zvedl do náruče a přenesl na postel s hedvábným povlečením. Opatrně mě položil a svlékl mi nadbytečné spodní prádlo. Neváhala jsem a jeho kalhoty už také ležely kdesi vedle nás.
"Miluju tě, strašně moc, Olivio," přerývavě dýchal.
"Miluju tě, Adriane," odpověděla jsem mu a pak už jsem se nezmohla na jediné slovo …

Venku bylo pozdní odpoledne, když jsem se vzbudila. Pro vampýrský svět něco kolem čtvrté ráno. Adrian vedle mě neležel. Prudce jsem se zvedla a rozhlédla se kolem sebe. Stejná místnost, do které jsme s Adrianem přišli. Možnost, že se mi to všechno jen zdálo, se tedy vylučovala. I to, že jsem na sobě neměla nic nasvědčovalo tomu, že jsem pouze nesnila. Vylezla jsem z postele a ukradla Adrianovu košili, co se válela na zemi. Zapínajíc si poslední knoflíček, vyšla jsem na terasu, kde seděl i Adrian. Pil kafe a na sobě měl obyčejné, šedé tepláky a černé tričko s dlouhým rukávem.
"Proč sedíš na sluníčku? Musí tě to vysilovat," poznamenala jsem.
"Ty už jsi vzhůru? Sedl jsem si ven, abych tě nebudil," otočil se ke mně s úsměvem a zvedl se z polohovacího křesla, na němž seděl.
"Docela mě vyděsilo, když jsem se vzbudila a tys tam nebyl," řekla jsem ustaraně.
"Myslíš, že bych utekl?" zeptal se a objal mě kolem pasu.
"Napadlo mě to," uznala jsem.
"To bych byl pěknej debil," řekl, "dobře, jsem občas pěknej debil, ale zkus mi věřit," zasmál se.
"Já ti věřím," přikývla jsem.
"Chceš něco k jídlu?" zeptal se.
"Ráda bych tu posnídala, ale Vicky bude mít jistě strach. Nedala jsem jí vědět," řekla jsem.
"Ty možná ne, ale já ano. Máš dnes volno, takže si uděláme boží den," odpověděl a zmizel v kuchyni.
Je prostě boží. K snídani jsem dostala smažená vajíčka se slaninou, toasty a pomerančovým džusem, přičemž se mě stotisíckrát ptal, jestli nechci i kakao nebo čaj.
"A co si mám vzít jako na sebe? Nemám tu nic, jen plesové šaty," řekla jsem.
"Oceňuji, že se mě snažíš zastihnout nepřipravenýho, ale to se ti nepovede. Máš tu i oblečení na dnešní den," pohodil hlavou k posteli, kde ležela uhlazená kupička zjevně nového oblečení.
"Ty jsi neskutečnej," usmála jsem se.
"Teď jsi moje a zvykej si, že budeš mít jen to nejlepší. Miluju tě a hodlám ti to dokazovat každej den," řekl a políbil mě, čímž skončila moje snídaně, protože jsme se začali věnovat jiným aktivitám v kuchyni, než je vaření.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama