Born to fight 19. - 1. část

17. října 2016 v 20:19 | Monra |  Born to fight
Stála jsem u pití, byla jsem tu sama, Dimitrije odvolali někam pryč, Liv se zdejchla nevím kam. Smutně jsem hleděla na skleničku šampaňského ve své ruce.
Někdo ke mně přistoupil. Měl šedé, draze vypadající, sako a černou košili. Zvedla jsem oči a zahleděla se do jeho zvláštně barevných očí a shlédla i jeho strniště. Vypadal skvěle, jak mu tmavé prameny vlasů padaly až k očím.
"Doktore," pousmála jsem se na něj.
"Victorio, říkej mi prosím Dante, ano? Jak se ti líbí na plese? Jsi nějaká osamělá, mám to brát tak, že ti mám dělat společnost, jako by to udělal pravý gentleman?" usmál se na mě.
Zasmála jsem se.
"Je to na vás."
"Prosím, vážně mi tykej, budeme se teď vítat poměrně často," věnoval mi poloviční úsměv.
Obrátila jsem do sebe poslední zbytek šampaňského a nervózně přešlápla.
"Dante," řekla jsem nakonec.
Nabídl mi rámě a já ho přijala. Odešel se mnou k baru, kde obsluhovali barmani. Položila jsem tam skleničku a rázně šla dál, takže Dante musel jít se mnou. Vyšli jsme do zimní zahrady. Ovanul mě ledový vzduch, ale i tak jsem si užívala pohled na tu krásu.
"Jako království z ledu," řekla jsem okouzleně.
"Ale tak to je," řekl mi s mírným úsměvem.
"Jak to myslíš?"
"To je jedno," pozorně se na mě zahleděl.
"Jmenuješ se Dante, podle toho známého spisovatele?" zeptala jsem se naprosto mimo konverzaci.
"No," ušklíbl se.
"Co?" řekla jsem rychle, nechtěla jsem, aby mě napínal.
"Já jsem ten spisovatel," řekl trochu zdráhavě.
Zastavila jsem se na místě.
"Cože?! Ty jsi Dante Alighieri? Pověz mi něco italsky," zaprosila jsem.
Zasmál se.
"Lasciate ogni speranza, voi ch'entrate," řekl plynule.
Okouzleně jsem na něj koukala.
"Co to znamená?" zeptala jsem se.
"Opusť všechny naděje, ty, která jsi sem vstoupila. Promiň, bylo to první, co mě napadlo, když jsem tě viděl," řekl tiše.
"Já je opustila, vím, že se odsud nedostanu, je to těžké to příjmout," řekla jsem zamyšleně.
Rozhlédla jsem se, zrovna jsme stáli u perfektně propracované sochy labutě, která si v poklidu plula po svém jezeře z ledu.
"Jaká byla Florencie v té době?" zeptala jsem se s nadšením.
"Nádherná, byl to jiný život, ale ne takový, který bych chtěl znovu prožít, alespoň ne sám. Je to moc dlouhá doba, víš, někdy není dobrý žít tak dlouho."
Překvapeně jsem na něj hleděla.
"Victorio, ty jsi jedinečná. Naprosto jedinečná, to je pro královnu neúnosné. Chce si tě podmanit, aby se vše točilo kolem ní. To co já dělám, jí nepříjde pod ruku ani zlomek toho, co já vidím. Musím jí napsat zprávy, ale nenapíšu jí nic podstatného, protože je to možnost, jak tě chránit," mluvil tiše a rychle.
Neustále mi při tom hleděl do očí.
"Proč mě ale chráníš?" zeptala jsem se tiše.
"Byl jsem blízký přítel Zaira, požádal mě o to, než jsi sem vůbec přijela," vysvětlil mi.
"Ale-" začala jsem.
"Ne, musíme jít zase dovnitř, je ti chladno," řekl, stáhl si své sako a přehodil ho přes má ramena.
Přitáhla jsem si ho blíž k tělu a přivoněla si. Byl cítit příjemnou kolínskou, která se mi usadila hluboko do paměti.
V tichosti jsme šli zpět ke dveřím, kterýma jsme se dostali ven.
"Zatančíš si se mnou?" zeptal se mě hned, co jsem mu vrátila sako.
Usmála jsem se a s radostí mu podala ruku.
"Umíš tančit valc?" zeptal se mě.
"Tak trochu, moc mi to nejde," ušklíbla jsem se.
Zasmál se.
"Já zapomněl, že tebe učili zabíjet Strigoje, povím ti to takhle, je to jako boj, akorát já nejsem nepřítel, ale další strážce, takže se mnou spolupracuj," usmíval se.
"Hele, nejsem vraždící stroj!" plácla jsem ho přes ruku a smála se.
Se smíchem mě vedl na kraj tenčního parketu, položil mi jednu ruku kolem pasu. Chytili jsme se rukama a já mu položila druhou na rameno. V duchu jsem vypočítávala doby a pak se rozhodla vykročit, naštěstí jsem se trefila a vykročili jsme spolu.
Vedl mě a já se snažila udržet krok s jeho pohyby, ale šlo to velmi obtížně. Celý tanec jsem se soustředila jen na své kroky.
"Uvolni se," poradil mi.
Kývla jsem, zavřela jsem oči a nemylela na nic jiného.
Hudba dohrála a on mě pomalu zastavil. Usmála jsem se na něj a on zvedl k ústům mou ruku a jemně mě políbil.
Zamrkala jsem a znovu se usmála. Podívala jsem se ke dveřím do zahrady, které byly za jeho zády a zahlédla ho.
"Musím odejít," řekla jsem rychle.
Zahalil mě pocit chladu, nejistoty až strachu.
"Co se stalo?" vyhrkl zmateně.
"Musím se dostat pryč odsud, cítím se ohrožená," vysvětlila jsem mu rychle.
Aniž bych chtěla, cítila jsem, jak se mi třesou ruce, jak mi bije srdce, myslela jsem, že ho musí slyšet celý sál. Zvedla jsem oči k Dantemu. Ten na mě koukal s vážným výrazem. Stáhla jsem si škrabošku a prosebně se na něj podívala. Je tam, je připravený si pro mě přijít, odvést mě nebo mě zabít to je jedno. Bála jsem se.
"Pojď," řekl rychle.
Jednou rukou mě objal kolem zad a rychle mě vedl místností pryč. Bez jediného slova mě vedl chodbami, dávno jsem se ztratila v orientaci, jen jsem každou chvíli hleděla za sebe nebo před sebe. Pocit, že odkudkoliv na nás vyskočí mě děsil k smrti.
Zastavil u jedněch dveří a já se nervózně rozhlédla po obou stranách chodby. Přiložil kartu k čipu a dveře cvakly. Vtlačil mě dovnitř a zavřel za sebou. Já pozorně očima kontrolovala jeho pokoj. Bylo tu vše upraveno v moderním stylu, v barvě šedé a bílé k sobě ladilo vše včetně dominantní kožené sedačky.
"Kde jsme?" zeptala jsem se.
"V mém bytu," řekl rychle.
Cvakl nějakým ovladačem a okna se zakryla obrovskou roletou, světla se rozsvítila ještě víc.
"Tady jsi v bezpečí," ujistil mě.
Vzal mě za ruku a dovedl mě k sedačce, na tu mě posadil a odešel k baru. Vytáhl dvě skleničky na whiskey a s nadzvednutým obočím se na mě podíval. Jen jsem přikývla. Donesl je ke konferenčnímu stolku, posadil se a nalil nám. Znovu jsem se rozhlédla, všude byly poházené knihy a papíry. Cítila jsem se hned lépe, když už jsem ho neviděla.
Podal mi do ruky skleničku a pozorně se na mě zahleděl.
"Co se stalo?"
"Byl tam," řekla jsem jednoduše.
"Myslíš Zaira?"
Kývla jsem.
"Nemožné, byl jsem ohledat tělo v letadle, byl mrtvý. Spálili ho na prach," vysvětlil.
"Ne, on tam byl a přišel pro mě," řekla jsem.
Dopřála jsem si velký doušek whiskey a trochu se rozkašlala, jak mi propálila hrdlo.
"Už jsem ho viděla třikrát! Mám přeludy nebo já nevím, ale čím dál tím víc se ho děsím," zasténala jsem tiše.
"Proč se tolik bojíš, ž pro tebe přijde někdo, kdo je mrtvý?" zeptal se mě v klidu.
"Protože ho všude vidím! Já vím, že šel pro mě, to že se schovával jako učitel a prošlo mu to, nerozumím tomu. Byl jsi jeho blízký přítel, věděl jsi, že je strigoj?" zeptala jsem se na rovinu.
"Victorio, neptej se mě na takové věci," prosil mě.
"Takže jsi to věděl," odtušila jsem tiše.
"Ano, věděl. Pomohl jsem mu, aby vypadal jako moroj. Přišel za mnou před nějakou dobou s tím, že se musí dostat na akademii, jako učitel. Když jsem se ho ptal, proč, řekl jen, že tam má tebe. Vysvětlil mi tvůj původ, řekl, že tě musí najít. Seznámit se s tebou. Tehdy jsem to bral tak, že si ze mě střílí, nikdo jako ty neexituje. Pomohl jsem mu, nosil čočky, jeho delší zuby jsem musel zapilovat, upravit nehty a tak. Přemýšlel jsem o tobě, ale přišlo mi to jako blbost. Ale pak, za několik měsíců mi volal. Naléhal, ať nic důležitého neříkám královně, ať ji poprosím, abych tě mohl zkoumat já. Abych tě mohl chránit. Připadal jsem si hloupě, bylo to jako hloupý vtip. Ale pak to letadlo, ten boj, ty. Nemohl jsem uvěřit, tak moc jsem toužil po tom se s tebou seznámit. A teď sedíš přede mnou v mém bytě a já ti vyprávím tenhle hloupý příběh poté, co jsi utekla v panice před někým, kdo umřel, komu jsem slíbil, že tě budu chránit. A zrovna tě chráním před ním, ikdyž je mrtvý."
Zírala jsem na něj.
"Proč?" zeptala jsem se.
"Proč co?" zvedl ke mě své oči.
"Proč jsi mu to slíbil?" zeptala jsem se.
"Protože jsem se s ním znal dlouho," řekl prostě.
"Stále mám strach, vysvětli mi, proč ho všude vidím?" zašeptala jsem.
"Protože v tobě zanechal výrazné pocitové kořeny. Viděla jsi ho umřít, milovala jsi ho, ale vyděsil tě. Bojíš se, protože jsi zjistila, co byl zač. Jsi tím poznamenaná, ale myslím, že mám pro tebe jednoduchou pomoc," vysvětlil.
"Jakou?"
"Zapomeň na něj, vytěsni ho," řekl jednoduše.
"To nejde,"
"Tak se znovu zamiluj," zašeptal.
Zasmála jsem se.
"To jde? Takhle lusknutím prstu, bum a zamiluj se," zasmála jsem se.
Znovu jsem se napila a ucítila ještě horší pálení něž předtím.
"Nebudeš mě nutit odejít, vid?" řekla jsem tiše.
"Ne, pojď, jestli jsi unavená, ukážu ti koupelnu a ložnici, já se vyspím tady na gauči, abys měla pohodlí."
"Ne, to ne. Já si lehnu na gauč, vážně prosím," požádala jsem ho rychle.
Zasmál se a zavrtěl hlavou.
"Tak pojď," natáhl ke mě ruku, když vstal.
Vzala jsem ho za ruku a postavila se.
"Dante?"
"Ano?"
"Díky," zašeptala jsem a opřela si hlavu o jeho rameno.
Stočil ke mně oči.
"Neděkuj mi," odpověděl.
"Jsem unavená," řekla jsem a hluboce si zívla.
Dovedl mě ke koupelně a pak mi došel ještě pro nějaké jeho oblečení, abych si měla co vzít.
"Promiň, dámské oblečení nevedu," řekl s úsměvem.
"Ještě aby jo," odfrkla jsem si.
Začali jsme se smát.
"Vážně nechceš spát v posteli?" zeptal se mě tak po tisícáté.
Už jsem ležela na polštáři a pod dekou a stejně se mě ptal. Sedl si k mým nohám, pokrčila jsem je, převalila se na záda a trošku si poposedla, abych na něj viděla. Košili měl u krku rozepnutou a sako bylo přehozené za ním.
"Nechci," ušklíbla jsem se naněj.
"Dobře, půjdu už vedle, abych tě nerušil," oznámil mi.
"Nechoď," poprosila jsem, když se zvedal.
Jeho oči ke mě zabrousily jako už po několikáté tento večer.
"Dobře," posadil se zpět.
V tichu jsme jeden koukali na druhého. Přišoupla jsem se blíž, tak, že jsem se ho skoro dotýkala.
"Děkuju za dnešek," řekla jsem tiše.
Jako bych to ani nebyla já, naklonila jsem se a políbila ho. Chvíli jsem držela své rty na jeho a pak se oddálila.
Jako kdyby se vrátilo zase normální myšlení jsem si uvědomila, co dělám.
"Promiň!" řekla jsem rychle a odsunula se zase zpět.
"Nevím, co se to stalo. Omlouvám se, vážně moc! Zapomeň na to," vyhrkla jsem rychle.
"Když si to přeješ. Myslím, že radši půjdu vedle už," řekl.
"Jo, asi to bude nejlepší, jsem plná emocí a nevím, co dělám," zašeptala jsem a zírala na své ruce.
"Dobrou noc, Victorio," řekl jemně.
"Dobrou, Dante," oplatila jsem mu.
Sakra! Sakra! Sakra! Co to dělám?!
Plácla jsem sebou na gauč, zamuchlala se a snažila se usnout.

***

"Sestřenko!" ozvalo se za mnou.
Otočila jsem se a nechápavě hleděla na svého bratrance.
"Adriane, co tu chceš? Tohle jsou mé sny!" mračila jsem se.
Stála jsem opět v té ledové zahradě a užívala si krásy ledových soch.
"Chci ti jen povědět, že Liv je u mě. Nemusíš se o ní bát, celý den je se mnou," řekl s tím jeho frajerským úsměvem.
"Takže jsi přijel?" zeptala jsem se.
"Takže jsem přijel," odpověděl.
"Dávej na ni pozor," řekla jsem pouze.
"Neboj," mrkl na mě.
"Už vypadni, chci tu být sama!" hodila jsem na něj vraždící pohled.

***

Ráno mě vzbudila vůně vajíček a zvuk syčení. Celá rozbolavvělá jsem se pokusila nějak posadit. Vlasy mi trčely snad všude. Rukou jsem si nějak upravila ofinu a snažila se zorientovat, kde to jsem. Pak jsem si vzpomněla na tu noc.
"Dobré ráno," ozvalo se z kuchyně.
Jen jsem na něj mávla, schodila jsem nohy z gauče a postavila se. Jeho dlouhé tričko bylo naprosto ideálně dlouhé. Přešla jsem k pultu, u kterého byly barové židličky a na jednu z nich se vyškrábala. Přímo přede mnou se odehrávalo kuchařské umění.
"Takže o ránu nejsi moc mluvná," řekl se smíchem.
Zamručela jsem.
Znovu se zasmál, otočil se, otevřel lednici a nalil mi sklenici pomerančového džusu. Celý jsem ho vypila najednou a pak si protřela oči, navzdory tomu, že jsem měla na obličeji ještě zbytek make-upu.
"Dobré ráno," řekla jsem konečně.
Položil přede mě talíř míchaných vajíček se slaninou a sám si sedl vedle mě.
"Dobrou chuť," usmál se na svůj talíř.
"Děkuju, tobě také," řekla jsem a usmívala se ještě víc než on.
V tichosti jsme se najedli.
"Budu muset už jít, straral jsi se o mě už dost," řekla jsem náhle.
Pobalila jsem si věci a u dveří se s ním zastavila.
"Děkuji," řekla jsem upřímně.
"Není zač. Pozítří přijď ve dvě na naši schůzku sem, nechoď dolu, ano? A to tričko i ty kalhoty mi vrátíš, jsou mé nejoblíbenější!" pohrozil mi.
"Dobře, přijdu, ale nevím, jestli vrátím," zasmála jsem se a rozeběhla se chodbbou pryč.
Nejprve jsem se musela zorientovat kudy kam, pak jsem rychle našla náš pokoj a v něm se zavřela. Dala jsem si rychlou sprchu a pak si hned v pokoji oblékla své oblečení, což byly černé legíny a hnědá košile.
"Kde jsi byla?!" vlítl do dveří Dimitrij.
Nadskočila jsem několik čísel do vzduchu.
"Vyděsil jsi mě!" vyhrkla jsem.
"Pověz, kde jsi byla? Měl jsem strach," řekl.
"Byla jsemu doktora Danteho," řekla jsem tiše.
Viděla jsem hněv v jeho očích. Zmizel z pokoje a práskl za sebou dveřmi.
"Sakra!" ulevila jsem si nahlas.
Co s tímhle jako budu dělat? Buď mu teď půjde Dimitrij rozbít obličej, nebo to nechá být. To druhé se jeví ale jako velmi nepravděpodobné.
Celý den jsem se válela po pokoji a koukala na televizi, když mi večer jedna morojka přinesla dopis. Slušně jsem ji poděkovala a nedočkavě s ní zamířila zpět do pokoje.
V obálce byl jen dopis a v něm bylo jednoduchých pár slov.
Stasera. Film. Si può dormire in un letto.
Chvíli jsem na to hleděla a přemýšlela. Jediný, čemu jsem rozumněla byl film, pak už nic. Rychle jsem přešla k macbooku, otevřela ho a najela na slovník. To první slovo bylo jednoduché. Dnes večer, ale ta poslední věta byla moc složitá, ale jednalo se o postel a spát. Což pro mě mělo dvojitý význam, buď se mnou chce spát v posteli, nebo mi nechá postel na spaní. Přišlo mi to vtipné. Takže když se blížila desátá hodina, když všichni skoro spali, tak jsem se vykradla z pokoje, prošla celou cestu k jeho pokoji a jemně zaťukala na dveře. Během pár sekund se otevřely.
"Dante," usmála jsem se na něj.
"Ahoj, Tori," řekl s úsměvem.
Pustil mě dál a já rovnou přešla k pohovce a pohodlně se na ni usadila.
"Na co budeme koukat?" zeptala jsem se a sledovala širokoúhlou televizi před námi.
"No, napadlo mě, že bysme si mohli pustit něco veselého," prohodil.
"Co navrhuješ?" zeptala jsem se.
Stál v kuchyni a něco připravoval zády ke mně.
"Angry birds," řekl šibalsky.
Hlasitě jsem se zasmála.
"Děláš si srandu?"
"Ne, nedělám, myslím to naprosto vážně," ohradilo se.
"Dobře, tak to tam pust," mávla jsem rukou k televizi.
Přišel z kuchyně v rukou držel dvě misky chipsů a v podpaží měl strčenou láhev koly. Zasmála jsem se.
"Miluju chipsy," zasnila jsem se.
"No jo, hlavně patří k filmu," řekl důležitě.
Pustil tedy film, který jsme celý shlédli s patřičným smíchem.
"Rozumněla jsi poslední větě?" zeptal se.
"Jo," řekla jsem pouze.
Vstala jsem, přešla ke dveřím od jeho ložnice a zastavila se ve dveřích.
"Dobrou, Dante," mrkla jsem na něj.
Zavřela jsem dveře a otočila se do pokoje. Byla tu moderní postel z černého hladkého materiálu s bílými peřinami. Slastně jsem se usmála a vrhla se do peřin.
"Vick! Potřebuju ještě polštář a peřinu, snad se nepřevlékáš, jdu dovnitř!" slyšela jsem jeho hlas za dveřmi.
Vešel dovnitř a rukou si překrýval oči.
"Jsem tady, oblečená," upozornila jsem ho.
"Mohla jsi mi to říct dřív, než jsem prošel půl pokoje poslepu," ušklíbl se.
Přešel k posteli, kde jsem seděla zachumlaná v peřině. Sebral druhou peřinu a polštář.
"Né! Ten jsem chtěla, není naducaný!" vykřikla jsem.
Otočil se ke mně a přivřel oči.
"Zapomeň, máš postel," upozornil mě.
"Já ho chci!" zamračila jsem se a našpulila rty.
Povzdychl si, natáhl ruku s polštářem, já vylezla ze svého bunkru a čapla polštář.
"Děkuju," sladce jsem se na něj usmála.
"Dobrou," řekl mrzutě.
"Dobrou," řekla jsem se sladkým hláskem.
Zavrtala jsem se zpět do peřiny a usla.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama