The Forbbiden Paradise 4.

11. října 2016 v 18:53 | Monra |  The Forbbiden Paradise
Nasedla jsem na svůj nimbus 2001 a vzlétla do vzduchu za zbytkem svého týmu. Proti nám se vznášeli hráči Zmijozelu. Profesorka Hooková odstartovala zápas a já se vrhla na Camrál. Viděla jsem, jak se ho zmocňuje Zara a letěla jsem hned za ní, bohužel použila perfektní kličku a uletěla mi. Okamžitě jsem otočila koště a letěla za ní. Přihrála někomu ze svého týmu a ten hodil Camrál na bránu. Wood byl naštěstí dost rychlý a chytil míč, pak ho přihrál Alici Spinnetový. Letěla jsem okamžitě na druhou stranu hřiště a snažila se vyhnout všem Potloukům. Mrkla jsem po Alici a ta mi hodila míč, skryla jsem ho pod paži a mířila poslední kousek k bráně. Ian už na mě čekal, byl perfektně připravený. Tělem jsem naznačila, že chci střílet na pravou obruč, ale střelila jsem do levé. Bohužel to nebylo dostatečně rychlé. Ian okamžitě nahrál a na mě se sladce usmál.
S větší vervou jsem se do toho vrhla po hlavě.
Letěla jsem zrovna s míčem na jejich bránu, když do mě někdo narazil. Goyle, byl to odrážeč, pokusila jsem se mu uletět, což se mi povedlo. Uslyšela jsem hlasitý křik, pak mě ale něco tvrdě udeřilo do zad. Já ztratila rovnováhu a začala padat, zem se stále přibližovala a já během nanosekundy zavřela oči, abych to nemusela vidět.
Náraz nebyl tak hrozný, protože ho zmírnil písek, který byl pod brankovištěm.
Kolem mě se slétlo několik lidí a hned na mě začali mluvit. Já jen mžikala a snažila se popadnout dech, šíleně mě bolelo břicho a ruka. Zadívala jsem se na lidi, kteří na mě mluvili. První byl Trevor, pak Ian a nakonec Zara, ostatní ke mně blíž nepustili. Zamrkala jsem pokusila se posadit.
"Bolí tě něco?" zeptal se mě Trevor.
"Ruka a břicho," zachroptěla jsem.
"Vezmu tě na ošetřovnu," řekl.
"Ne! Musíte dohrát zápas!" vyhrkla jsem.
Začala jsem se pomalu škrábat na nohy.
"Ne, vezmu tě na ošetřovnu, nejde o nic," řekl přísně.
"Má pravdu, dostala jsi ohromnou ránu do zad," přisvědčila Zara.
Než jsem se stačila ohradit, něčí ruce mě vzali do náruče.
Ian.
"Nehádejte se s ní, prostě jí tam vezmeme," řekl směrem k nim, jako kdybych tam nebyla.
"Pusť mě!" vyjela jsem na něj.
"Fel, nehýbej se, ublížíš si," nabádal mě Trevor.
Povzdechla jsem si a uvolnila se. Nepříjemná bolest se furt držela a k ní jsem ještě byla ve svém osobním pekle. Opřela jsem si hlavu o jeho rameno a zavřela oči. Ucítila jsem jeho vůni a pokusila se nemyslet na to, že mě nese on.
***
"Budu tu do neděle večer na pozorování kvůli páteři," řekla jsem svým spolužákům.
"To mě mrzí," řekla Zara a soucitně mě pohladila po paži.
"S tím se musí počítat, když hraješ famfrpál," snažila jsem se usmívat.
Koukala jsem, jak se s Trevorem drží za ruku.
"Jen jděte, ať stihnete alespoň něco z Prasinek," pobídla jsem ty dva.
"Přinesu ti něco na zub," řekl Trevor a lípl mi pusu na čelo.
"Běžte už, pa," řekla jsem.
"Pa," odpověděli a odešli z ošetřovny.
Zůstala jsem tam tak sedět a zírala na své ruce, jednu jsem měla omotanou, kvůli škrábancům. Opatrně jsem se položila na bok zády ke dveřím a pokusila se usnout.
Když už jsem měla pocit, že usínám, tak mě něco polechtalo na uchu. Přejela jsem si po něm rukou a dál si toho nevšímala. Zase to šimrání. Ohnala jsem se rukou kolem ucha. ozvalo se tiché hihňání. Otočila jsem se a uviděla Iana.
"Ahoj, Fel," usmál se na mě.
"Nech mě spát," zabručela jsem.
"Něco jsi mi slíbila," poznamenal.
"Tak mluv," zamručela jsem a otočila se k němu zas zády.
Zasmál se.
"Tak se ke mně otoč alespoň," dodal.
Pracně jsem se přetočila a zírala do jeho modrých očí. Sedl si na židli, která ležela vedle mé postele.
"Jak si asi myslíš, jsem trochu přelétavý, to jsi mi naznačila dostatečně," odmlčel se.
Kývla jsem.
"Ale když tě vidím, ty se ke mně chováš jinak, odtažitě, v jednu chvíli mám pocit, že stačí i ten nejmenší dotyk a ty se na mě vrhneš a někdy mám pocit, že bych s tebou nepohnul ani za sto let. Čím to je?" zeptal se.
"Tím, že si vždy uvědomím, kdo jsi," řekla jsem podrážděně.
"A jak se chováš, jak vypadáš, co se mnou hraješ za hru, ale víš, tuhle hru můžou hrát i dva. Ty se budeš mnou trápit, protože jsem složitý oříšek, nikdy ti nedám, tak jako by to udělaly ostatní, tak si ušetři snahu a netrap mě a i sebe," řekla jsem chladně.
"Já tě trápím?" zeptal se udiveně.
Odfrkla jsem si.
"Tvůj vzhled mě přitahuje, ale tvá osobnost dělá pravý opak, to mě trápí, že se mi líbíš," řekla jsem a pevně se mu dívala do očí.
"Takže se ti líbím, zajímavé," pronesl zamyšleně.
"Teď už jsi vyčerpal čas, nech mě už být, bude to výhodné pro nás oba," řekla jsem a opět se otočila.
"Nenechám to jen tak," zašeptal u mého ucha.
Semkla jsem pevně oční víčka a čekala až uslyším jeho kroky, jak jde pryč. Zírala jsem před sebe a přemýšlela.
Proč tohle vůbec dělá? Co je mu po tom? Co je mu po mě? Proč prostě teď ten poslední ročník?
Mé myšlenky se stočily k mým hrdličkám a hlavně k Zaře. Budu se jí muset omluvit. Není taková, za jakou jsem ji měla. S těmito myšlenkami jsem usnula.
***
Vstala jsem brzy ráno, nemohla jsem dál spát a poté, co jsem si uvědomila, kde jsem, jsem nemohla vydržet v posteli. Otočila jsem se směrem k židli, na které ležely dobroty z Medového ráje. Usmála jsem se. To mi určitě přinesli Trevor se Zarou. Vyšla jsem z ošetřovny a zastavila se u stolu madame Pomfreyové.
"Už mohu jít?" zeptala jsem se jí opatrně.
Zvedla ke mně oči.
"Cítíte se dobře?" zeptala se nedůvěřivě.
"Ano, už jsem v pořádku," usmála jsem se na ni.
"Dobrá, tak můžete jít," kývla a hned zabořila nos do papírů.
Prošla jsem dveřmi na chodbu a užívala si svobody. První kam jsem šla byl můj pokoj, kam jsem si uložila věci. Převlékla jsem se a vydala se hledat Trevora, doufala jsem, že ho najdu na snídani.
Vešla jsem do Velké síně a rozhlédla se po našem stolu. Seděl vedle dvojčat, když mě spatřil, postavil se a zamával mi.
"Tak jsi tu!" objal mě, když jsem k němu došla.
Posadila jsem se ke stolu.
"Ahoj kapitánko!" přivítali mě dvojčata.
"Ahoj kluci, promiňte, že jsem vám překazila zápas," povzdechla jsem si.
"Ne! Ty za to nemůžeš, to ten trol Goyle," řekl Fred a pohodil hlavou ke zmijozelskému stolu.
"Jé hele, jde ti Zara!" zahvízdal George.
Trevor se během mikrosekundy otočil a vyhledal ji pohledem.
"A hele, Rawlings už má zas další, ten si nedá pokoj," zasmál se Fred.
"No jo, Ian si je může dovolit," odfrkl si Trevor.
Otočila jsem se a podívala se do dveří. Opravdu, Ian tam stál a mluvil s nějakou dívkou, dívka se zdála být velmi v rozpacích. Jemně ji pohladil po tváři a políbil. Nahodila jsem výraz "Jako vážně?!".
"Ale já mám Zaru," zasnil se Trevor.
S nechutí jsem odstrčila svůj talíř. Kluci už se samozřejmě zapovídali o Zaře. Nemíchala jsem se do toho, jen jsem seděla, usrkávala džusu a přemýšlela nad tím blbcem, co si našel zas další.
"Ahoj," ozvalo se za námi.
Otočila jsem se a uviděla Zaru, jak se sklání a líbá Trevora.
"Ahoj," usmála jsem se na ni.
"Jsem ráda, že jsi už v pořádku a mezi námi. Potřebuji s tebou mluvit, půjdeš se mnou?" zeptala se mě.
"Jo určitě, potřebuju ti něco říct. Taky jsem ráda, že už tam nemusím ležet, když mi nic nebylo. Mohli jsme to klidně dohrát," řekla jsem a vstala od stolu.
V tichu jsme prošli kolem stolu až ke dveřím, viděla jsem, jak se většina pohledů k nám obrací a hledí na naše záda. Došli jsme až k opuštěné třídě, aniž bychom něco řekly.
"Chci se ti omluvit," řekla jsem jako první.
Nechápavě na mě hleděla.
"Myslela jsem si o tobě špatné věci a odsuzovala tě, než jsem tě stihla alespoň trošku poznat. Takže mě vážně moc mrzí, jak jsem se k tobě chovala," vysvětlila jsem.
"Tak to se omlouvám i já. Dělala jsem to samé, odsuzovala tě, aniž bych tě poznala," kývla na mě.
Pousmála jsem se.
"Tak, co jsi mi chtěla říct?" zeptala jsem se.
"Zaprvé se omluvit za chování Goyla, už má svůj trest, nemusíš se bát," usmála se na mě," a zadruhé, Trevor mi říkal o tom, že se ti někdo líbí a že jsi mu to nechtěla říct."
"Ale ne!" zaskučela jsem.
"Promiň, jestli ti to vadí, tak se o tom nemusíme bavit, ale Trevor nechce, abys byla sama, když jsme my dva spolu," omluvila se.
"Ne, za to nemůžeš. Trevor si myslí, že může strkat nos do všeho. Já nepotřebuju kluka, vystačím si sama. On to ví," ohrnula jsem nos.
"Ale i tak, někdo se ti líbí, ne? Mě to můžeš říct, vážně!" usmála se na mě.
"Budeš se smát," zavrtěla jsem hlavou.
"Ne! Přísahám!"
"Je to Ian," povzdechla jsem si.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama