The Forbbiden Paradise 5.

19. října 2016 v 19:05 | Monra |  The Forbbiden Paradise
"Děláš si že mě teď srandu, že ano?" řekla překvapeně.
"Um, ne," řekla jsem tiše.
"Felicity, všichni kluci na světě, jen on ne! On je ten nejhorší kluk a to říkám navzdory tomu, že je to můj nejlepší kamarád! Je strašněj, s holkama si jen hraje, jsou pro něj zábava, když ho omrzí, tak ji prostě odkopne," vysvětlovala a přehnaně gestikulovala.
"Ale já vím, když já si nemůžu pomoci, vždy jsem si představovala takového perfektního kluka, který byl naprostým opakem Iana, ale prostě když jsem ho viděla minulý rok před prázdninami, tak jsem se do něj zamilovala. Snažila jsem se, aby to tak nebylo, ale rostě on je on a já mám pro něj slabost. Nemá to tak být, nemusíš se bát, nestojí o mě, nebo možná jako hračku, takže vlastně nestojí," uvažovala jsem.
Položila mi ruce na ramena a zpříma se mi podívala do očí.
"Slib mi, že mu nedovolíš, aby tě dostal!"
"No, slibuju, ale nevím, jestli to bude ki něčemu dobrý," zašeptala jsem.
Pak někdo otevřel dveře a my se s trhnutím k nim otočily.
"Všude jsem tě hledal, Zaro. Slíbila jsi, že mi pomůžeš s úkolem," usmál se na ni s tím dokonalým úsměvem.
"Dobře, tak půjdeme, ale nejprve si promluvíme. Fel, necháš nás prosím?" zeptala se mě.
"Dobře, tak jo. Uvidíme se pak, ahoj," pousmála jsem se na ni.
Otočila jsem se ke dveřím, ve kterých stál Ian. Rychle jsem kolem něj prošla a cítila jeho pohled, který mi vypaloval díru do tváře. Zavřela jsem za sebou dveře a rozhodla se udělat malý podvod. Obešla jsem tuto třídů a otevřela dveře do kabinetu, který byl řipojený ke třídě. Všude byl prach a tak jsem si byla jistá, že ho rozhodně nikdo nepoužívá. Prošla jsem kolem nábytku až ke dveřím ke třídě a opatrně k nim přiložila ucho.
"...nech ji napokoji, Iane. Varuju tě!"
"Nic nedělám!" bránil se.
"Vidím, jak si ji prohlížíš, ale opovaž se! Našla jsem si kamarádku a je to sestřenice Trevora, takže zapomeň na to, že ji zlomíš srdce jako ostatním holkám!"
"Ona není jako ostatní holky, ostatní jsou husičky," pronesl jakoby nic.
Nejsem jako ostatní...
"To máš pravdu, takže na ni zapomeň prostě a teď pojď, jdeme udělat ten úkol," ozval se zvuk, jako když ho plácne do ramene.
Musím zmizet! Rychle jsem vyběhla z kabinetu a pospíchala chodbou dál, kde jsem se octla před Velkou síní, prošla jsem kolem ní a šla rovnou cestou do naší společenky.

***

Uběhly další dva týdny, blížil se maškarní ples. Nebyla jsem z toho moc nadšená, protože jsem neměla partnera, ale nakonec jsem si řekla, že to je fuk. Tak nemám partnera. Zara s Trevorem byli šťastní, tak šťastní, jak jen mohli. Už měli samozřejmě vymyšlený svůj společný kostým. Běžně spolu sedali na jídle a já si připadala osamělá, ale až na jediné chvilky, kdy jsem seděla v knihovně. Ian, nepromluvil na mě ani jednou za tu dobu, což pro mě bylo dobré. Ale furt se na mě díval, to mě znervózňovalo.
Když jsem se učila v knihovně, když jsem obědvala, při hodinách, když byli spolu Zara s Trevorem a my dva s nimi.
Seděla jsem zrovna v knihovně, byli tam nějací páťáci a začali dělat bordel. Byli ze zmijozelu ale i tak jsem se rozhodla zasáhnout. Přešla jsem k jejich stolečku.
"Mohli byste se laskavě ztišit? Ostatní tu studují!" řekla jsem rázně.
Ten jeden z chlapců se na mě podíval.
"Tebe nemusímě poslouchat, jsi z nebelvíru," nakrčil nos, jako když něco smrdí.
"Omyl, jsem prefektka, mám právo na to, tě vzát za nejbližším profesorem, aby tě potrestal za rušení klidu v knihovně," nahodila jsem sladký úsměv.
"Stejně tě nemusím poslouchat," pronesl a jeho kamarádi se zasmáli.
"Zvedněte se a vypadněte, nebo buďte potichu!" ozval se za mnou hluboký hlas.
Otočila jsem se a zjistila, že těsně za mnou stojí Ian.
Kluci mlčeli.
"Takže co? Budete zticha, nebo vypadnete?" zeptal se jich tvrdě.
Okamžitě si sbalili věci a zmizeli z knihovny. Hned se mi ulevilo a tak jsem trochu povolila svůj pevný postoj.
"Díky," řekla jsem a zastrčila si vlas za ucho.
Ani jsem se na něj nepodívala, oči jsem měla stočené ke svým nohám.
"Není zač," odpověděl.
"Už musím jít," řekla jsem rychle.
Přešla jsem ke svému stolku a sbalila si věci rychle. Odešla jsem s rukou v ruce a ani se neohlédla. Nemohla jsem to vydržet tam být s ním.

***

Celý týden jsem nechodila do knihovny, našla jsem si jiné místo. Byl to výklenek jednoho okna, ve kterém se dalo perfektně schovat přede všemi. Zrovna jsem tam seděla, když za mnou přišel. Z ničeho nic se objevil, sedl si naproti mě, vytáhl si knížku a četl si, jako kdyby se nechumelilo. Chvíli jsem na něj koukala, ale on se zdál hluboce začtený do knížky, kterou držel v rukách. Nic jsem tedy neřekla a vrátila se ke své knížce, jako kdyby tam vůbec nebyl.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama