Born to fight 19. - 2. část

24. listopadu 2016 v 20:20 | Monra |  Born to fight
Ze snu mě probudily tiché hlasy. V tichosti jsem odhrnula peřinu, stáhla si Danteho dlouhé triko po kolena a vstala. Tiše jsem našlapovala a došla až ke dveřím, pomalu jsem přiložila ucho k nim.
"... s ní je?" ozval se známý hlas.
Dimitrij!
"Nemůžu ti to říct, jsem doktor, je to tajemství. Mohu ti jen poradit, co pro ni můžeš udělat," odpověděl mu Dante.
"Co?" zeptal se hned.
"Věnuj se jí, nemůže být sama, protože začne přemýšlet nad tím, co se stalo. Mluv s ní, ale ne o něčem, co ji přivede k myšlenkám na něj. Milovala ho, bude to pro ni moc těžké na něj zapomenout," řekl tiše.
"Počkej, cože?" zeptal se zaražený Dimitrij.
Ale ne! On neví nic o vztahu mezi mnou a Zairem! Sakra!
V duchu jsem dál nadávala.
"Byl to její milý, proto je to tak těžké, myslel jsem, že o tom víš. Každý o tom skoro ví."
"Omluv mě, prosím," řekl rychle Dimitrij.
Pak jsem slyšela zvuky kroků a on odešel. Pootevřela jsem dveře a vešla za Dantem, který seděl na pohovce a hlavu měl v dlaních. Zvedl hlavu a prohrábl si vlasy, když jsem vešla. Na sobě měl černé tričko a tmavé džíny. Chvíli si mě měřil pohledem, zdál se ztrápený. Přešla jsem k němu a posadila se vedle něj.
"Omlouvám se. Nevěděl jsem, že to neví," řekl tiše.
"To nevadí, stejně by se to jednou musel dozvědět," řekla jsem tiše.
"Nechtělas mu to říkat," zašeptal.
"Ne, to máš pravdu," nepřítomně jsem kývla.
Chvíli jsme mlčky seděli.
"Udělám snídani," pousmál se.
"Chceš pomoct?" zeptala jsem se.
"Ne, žádná žena nikdy nevstoupila do mé kuchyně," řekl s úsměvem.
Vstal a odešel směrem do kuchyně. Mlčky s rošťáckým úsměvem jsem šla za ním, ale jakmile jsme se dostali k hranici přechodu koberce na dlaždice, tak se ke mně otočil a ukázal na barové stoličky.
Povzdechla jsem si a šla si na jednu sednout.
"Máš nějakou rodinu?" zetala jsem se.
"Ne, mou radinu vybila skupina Strigojů, je to už poměrně dlouho," řekl s mírným úsměvem.
"Aha, to mě mrzí. Našel sis někoho potom?" zeptala jsem se.
"Ne, od té doby jsem neměl nikoho," řekl tiše.
Pousmála jsem se, sesedla, obešla bar a vkročila do jeho kuchyně. Položila jsem si ruce na linku a bez problémů jsem si na ni vysedla. Tričko mi při tomto pohybu trochu sjelo. Sledovala jsem jeho oči, které si nejprve prohlížely mé nohy a pak se zvedly k mým očím.
Mlčky jsme na sebe hleděli.
"Neprovokuj, ano?" řekl a povolil ztuhlé tělo.
Zasmála jsem se.
"Neprovokuju, jen jsem se dnes dobře vyspala," poklepala jsem si prstem na bradu.
"Opravdu? To mě těší," poznamenal.
"Vlastně nejlépe od té doby, co on-" odmlčela jsem se," co jsme sem přijeli."
Snažila jsem se rychle zamaskovat pocit strachu a smutku, který mnou projel. Pozorně si mě prohlížel, jeho barevné oči studovaly každý kousek mého obličeje.
"Půjdu se osprchovat a obléct, ano?" zeptala jsem se.
"To je dobrý nápad, nemůžeš se mi tu takhle producírovat," řekl s naoko přísným výrazem.
"Ne?" udělala jsem nevinný pohled.
"Už ho naprosto chápu, vlastně je oba," zamumlal.
"co tím myslíš?" zeptala jsem se nechápavě.
"To nic, běž se umýt. Já udělám snídani," mrkl na mě.
V ložnici jsem si vzala oblečení a odešla se umýt, když jsem vešla do obýváku, který byl spojený s kuchyní, tak tu nahlas hrála hudba.
"Vows are spoken,to be broken. Feelings are intense. Words are trivial. Pleasures remain, so does the pain. Words are meaningless and forgettable."
Usmála jsem se, protože tuhle písničku jsem moc dobře znala. Prošla jsem až k baru, kde jsem se usadila. Dante stál zády ke mně, ale hned se otočil, položil přede mě talíř, kde ležely tousty.
Prošel kolem baru a posadil se ke mně.
"All I ever wanted, all I ever needed is here in my arms"
"Děkuju," řekla jsem.
Vzal do ruky ovladač a snížil hudbu skoro na minimum, takže tvořila jen pozadí.
"Nemáš zač," usmál se.
Sám se pustil do jídla, všimla jsem si, že přede mnou stojí sklenice pomerančového džusu. Trochu jsem usrkla a pak se opět vrátila k toustům.
"Zítra mám přijít, že?"
"Ano, budeme dělat jeden pokus. Neboj se, snad se tu budeš cítit lépe, když už to tu znáš," odpověděl mi.
"Jistě, tam dole," zachvěla jsem se hrůzou," bylo to tam hrozný prostě. Myslela jsem si, že ho zase vidím, že ho zase slyším. Mám strach."
"Neboj se, on už není. Neexistuje," řekl tiše.
"To mě ale také bolí," sklonila jsem hlavu.
"Ještě nemáme spolu sezení. Tohle beru čistě jako že jsme přátelé, teda doufám," řekl a podíval se na mě.
Kývla jsem.
Sesedl ze své židličky a objal mě. Jemně, ale já přesto cítila určitý pocit bezpečí, který mi jeho náruč poskytovala. Pohladila jsem ho po paži a opřela si o ni hlavu.
"Nechci být sama, bojím se být sama."
"Máš skvělé přátele, Oliviu, Dimitrije, Benjamina a pak ještě tu máš mě. Za mnou můžeš kdykoliv přijít," konejšil mě.
Pomalu mě pustil a podíval se na mě. Rychle jsem si rukávem trička setřela malou slzu a usmála se na něj.
"Jsi na mě tak hodný, ale co z toho máš? Podívej se na mě, jsem přášera, která je tu uvězněná, protože by mohla být nebezpečná," zakoulela jsem očima.
"Tohle neříkej. Jsi vzácná, jsi jedinečná, jsi originál. Nikdo není a nebude jako ty a nemyslím to vzhledem k tomu, jaký jsou tví rodiče. Co z toho mám já? Jsem tvůj přítel, to z toho mám," usmál se na mě povzbudivě.
Položila jsem si hlavu na jeho hruď a začala tiše vzlykat. Opět mě objal. Vyplakala jsem se mu v náručí a hned se cítila o něco lépe.
Někdo zaťukal na dveře.
"Dále!" zavolal Dante.
Odtrhla jsem se od něj a otřela si tváře. Když jsem viděla, kdo přišel, chvíli jsem přemýšlale, odkud toho chlapa znám. Pak mi to docvaklo, strážce Nabokov.
"Mighaile, tohle je Victoria. Victorio, tohle je Mighail Nabokov, můj strážce," představil nás.
"My se známe," řekla jsem a kývla na něj.
"Ano," přisvědčil.
"Proč jsi tu?"
"Královna si tě přeje vidět," vysvětlil Mighail.
Náhle někdo rozrazil dveře, s trhnutím jsem se přikrčila a snažila se zachytit, kdo to je.
"Dwightová!" ozval se napružený hlas mé kamarádky.
Vystartovala směrem k nám, to už ji ale Mighail držel uzeměnou na zemi, seděl na ni a ruce ji držel nad hlavou. Olivia na něj jen zírala.
Začala jsem se nekontrolovaně smát.
"To je Liv, asi jsi ji nepoznal, neboj ona nám neublíží," smála jsem se.
"Omlouvám se," postavil se a pomohl ji na nohy.
Stále mu očarovaně hleděla do očí. Na jednu stranu jsem ji chápala, byly až nepřirozeně modré.
"Hm," zamručela a otočila se směrem ke mně.
"Liv, nevím, jestli znáš doktora ehm-" odmlčela jsem se a zapřemýšlela nad jeho příjmením.
"Dante Nazari," představil se jí s úsměvem a podal ji ruku.
Nazari.
Usmála jsem se a přemýšlela nad pocitem, který to ve mě vzbuzuje.
"Olivia Darksoulová," potřásla si s ním rukou.
"Už jsem o vás slyšel."
"A jéje, co si Vick zas řekla?!" provrtávala mě pohledem.
"Nic!" bránila jsem se.
"No dobře, naháním tě po všech čertech. Musím s tebou mluvit," řekla a naznačila, že je to velmi důležité.
"Dobře, vezmu si vedle věci a můžeme jít."
"Tak na nás můžete počkat na chodbě, jen si vezmu něco více konzervativního," promluvil směrem k nim Dante.
Jen přikývli a Liv na mě udělala obličej jako: "Vše mi řekneš!". Protočila jsem oči a odešla do ložnice pro svou tašku, nenápadně jsem tamzastrčila jeho tričko, ve kterém jsem spala a pak vyšla ven. Dante byl v šatně, chtěla jsem na něj ještě počkat a poděkovat mu.
Brzy vyšel ven, na sobě měl společenské kalhoty a tmavou rudou košili.
"Rudá ti sluší," poznamenala jsem, když jsem si ho prohlížela.
Ještě si zapínal knoflíčky na zápěstí, přistoupila jsem k němu a udělala to místo něj.
"Děkuju," sklopil ke mně oši.
Jak fascinující.
Zamrkala jsem jako omámená.
"Není zač. Ale já děkuju za tohle všechno," pohladila jsem ho po rameni.
Nechala jsem ruku podél těla a jen na něj koukala, on mi oplácel pohled.
Něco mě neuvěřitelně táhlo k tomu, abych ho políbila.
Ne! Dost!
"Měla bys jít," řekl a jeho oči se zdály najednou divočejší.
"Jistě," hlesla jsem.
Otočila jsem se a spěšně šla k hlavním dveřím. Slyšela jsem jeho kroky mě následovat.
"Jdeme?" zeptala jsem se Liv, která stála se založenýma rukama a zahlížela na Mighaila pohledem, kterým normálně vraždí. S ním to ale ani nehlo.
Odešly jsme a jakmile jsem si byla jistá, že mě nemůže nikdo slyšet, naklonila jsem se k Liv.
"Co, že jsi na něj tak koukala?" mrkla jsem na ni.
"Ty jeho oči!" vyhrkla.
Zasmála jsem se.
"Ale když je to takovej blbec! Úplně jsem ho začala nesnášet za ty tři minuty, co jste tam nebyli," povzdechla si a protočila oči.
Znovu jsem se zasmála.
"Teď mi vše pověz!" naléhala na mě.
"Tohle je můj doktor," zdráhala jsem se.
"Víš, možná bys to neřekla, ale to už mi došlo," přimhouřila oči.
"Mám s ním sezení," řekla jsem dál.
"Nemyslím si, že by sis na sezení musela brát věci," řekla sarkasticky.
"Ben měl pravdu s tím Hitlerem," povzdechla jsem si.
"Přespala jsem tam u něj," odmlčela jsem se.
"Po druhé," dořekla jsem po chvíli.
"Victorio!" vykřikla a plácla mě přes paži.
"Co?" zeptala jsem se.
"Jaký to bylo?" zeptala se.
"Nic nijaký nebylo! Protože nemělo co být! Je to můj kamarád, pomáhá mi," naježila jsem se.
"Jo, jo, jo. To ti tak věřím," vyhrkla.
"A co ty a Adrian?" zeptala jsem se a zvedla jedno obočí.

Předchozí díl / Další díl
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama